Hladomor na Ukrajině v letech 1932-1933 - 2. část

Autorem následujícího textu je Aleš Ziegler a pochází z jeho bakalářské diplomové práce z roku 2006.

Oběti ukrajinského hladomoru.

Ať tak či onak, pravda na Západ pronikala, čemuž chtěly sovětské úřady zabránit. V sovětském tisku se neobjevil ani náznak o tom, že by docházelo k nepravostem či pochybením. Mezi skutečností a jejím zobrazením ležela hluboká propast.

   Překrucování a zamlžování faktů se stalo každodenním jevem. Deník Izvestia 26. února opublikoval interview s korespondentem International News Service Lindesayem M. Parrottem, který prý na Ukrajině a Volze viděl dobře organizované kolchozy, dostatek obilí i potravin. Parrott svému šéfovi a velvyslanectví oznámil, že ho citovali nesprávně. Ukázalo se, že Parrott korespondentovi Izvestie pouze oznámil, že si nevšiml žádných známek hladu v době své cesty v roce 1934. Rozdíl interpretace je však patrný.

   Existovaly metody falzifikace ještě více vybrané. Jeden americký korespondent v Moskvě popisuje následující případ: "Se záměrem uklidnit veřejné mínění na Západě, měla americká komise, poslaná do těžebních oblastí, zjistit a případně dosvědčit, zdali v Sovětském svazu nedochází k nuceným pracím, při nichž jsou využíváni vězni v nelidských podmínkách. Nikoho tato fraška nepobavila více než členy komise, skládající se z obchodníka, který žil v Moskvě dlouhou dobu a jehož obchody závisely na přízni úřadů, mladého amerického reportéra bez trvalé práce, ochotného udělat cokoliv, jen aby se prosadil a tajemníka americko-sovětské obchodní komory, zaměstnance organizace, vyznačující se velmi příznivými vztahy se sovětskými orgány. Jejich "zjištění" posléze putovaly k americkým korespondentům a do Spojených států." Příliš se nelišily ani zprávy pozdějších komisí, které hledaly nucené práce v doněcké uhelné pánvi. Jeden z jejich členů, známý americký fotograf Jimmy Abbé celou situaci popisoval slovy: "Samozřejmě, že jsme neviděli nucené práce v nelidských podmínkách, poněvadž jsme si před ní zakrývali oči, abychom nemuseli lhát..."

Ukrajina 1932 - 1933 očima Arthura Koestlera

   Arthur Koestler, známý anglický spisovatel a filozof maďarského původu, navštívil Sovětský svaz v červenci roku 1932. Mladého žurnalistu, spisovatele a novopečeného člena komunistické strany zcela pohltilo upřímné nadšení. Ještě aby ne, vždyť se mu naskytla jedinečná příležitost shlédnout nevšední zemi "světlých zítřků", která neměla nikde ve světě obdoby.

   Je třeba poznamenat, že na počátku 30. let byla popularita Sovětského svazu mezi evropskými intelektuály výjimečně velká. Neobyčejně těžká krize, která postihla západní svět, nacistická hrozba v Německu atd., to vše přinutilo mnoho myslitelů obrátit pozornost na SSSR. Sovětská cesta rozvoje se zdála být jedinou alternativou také ohromnému davu nezaměstnaných. Stalinští propagandisté se vůbec neomezovali v nadsázkách a líbivých lžích, vytvářejíce na Západě pozitivní image ideální země. Více nám k tomu poví sám Koestler: "Tenkrát jsem si vytvořil takový obraz Ruska, jaký mi ho dovolila vytvořit sovětská propaganda. Heslo první pětiletky znělo jednoduše: dohnat a předehnat Západ, přičemž s tímto úkolem si měl SSSR poradit ne za 5 let, ale už za 4 roky. Další heslo slibovalo: na hranicích přesednete na vlak, který jede do 21. století."

   Cesta Koestlera do 21. století se tedy počala z ukrajinské Šepetivky. Zde čekalo na naivního a nadšeného komunistu ze západní Evropy první setkání s neradostnými reáliemi sovětského života. Koestler vzpomíná: "Jako reportér jsem přejížděl hranice téměř všech evropských a několika asijských zemí, ale s tak důkladnými a přísnými kontrolami a prohlídkami jsem se nikde jinde nesetkal. Celníci rozbalili a pečlivě prohledávali veškerá zavazadla, přičemž naše věci rozložili na špinavou zem. Pootvírali všechny krabičky, prohlíželi každou knížku, prověřili každý list papíru. Potom začali vše balit zpět do původního stavu, což trvalo téměř půl dne a dokud prohlídka neskončila, nepustili nás zpět do vagónů. Naše kupé přitom také důkladně kontrolovali. Většina pasažérů byla ruské národnosti. Všichni vezli hlavně jídlo. Po prohlídkách celníci na špinavé podlaze nashromáždili velké množství cukru, čaje, oleje, sádla a různého pečiva, zkrátka veškeré potraviny, které našli. Pamatuji si, jak na mě zapůsobil výraz v obličejích celníků, kteří zabavovali tyto produkty. Byla v něm patrná závist a obrovská lačnost. Já sám jsem občas trpěl nedostatkem jídla, takže bych si nikdy určitě nespletl ten pohled, s jakým hladový člověk pozorně a lačně bere do rukou kousek salámu."

   Téměř o hladu tedy v sovětské Ukrajině žili také státní zaměstnanci. Je ale zřejmé, že problémy šepetivských celníků se nedaly srovnávat se strašným utrpením, které provázelo ukrajinskou vesnici. O těchto faktech se brzo přesvědčil sám Arthur Koestler: "Vlak, kterým jsme uháněli napříč ukrajinskou stepí, se často zastavoval. Na každé stanici se shromáždil dav zbědovaných vesničanů, kteří se pokoušeli směnit prádlo a ikony za trochu chleba. Ženy nám do oken podávaly malé děti, které vypadaly příšerně, ruky i nohy měly jako špejle, břicha nafouklá a velké hlavy na tenkém krčku. Neuvědomiv si to, sám jsem se ocitnul v epicentru hladomoru, který zpustošil celé oblasti a zbavil života několik milionů lidí. Po té, co jsem shlédl tyto hrůzné skutečnosti, mi došlo, že se stala nějaká katastrofa, neměl jsem však ponětí ani o jejích příčinách, ani o jejích rozměrech."

   Když se Koestler později dožadoval vysvětlení toho, co spatřil na železničních stanicích, bylo mu sděleno, že se nejednalo o žádné ubožáky, ale o neposlušné bohaté kulaky, kteří činili odpor kolektivizaci a proto dostali, co zasloužili. Slova rolník a kulak se staly na počátku 30. let synonymy.

   Zvláštní místo v memoárech Koestlera zaujímá popis Charkova, tehdejšího hlavního města sovětské Ukrajiny. Spisovatel popisuje velké město, poznamenané šílenstvím stalinských pětiletek: "Všude panoval naprostý chaos a nepořádek. Najít v hlavním městě potřebnou adresu bylo nemožné, neboť nový režim nechal všechny ulice přejmenovat. Starousedlíci je však nazývali postaru. V otřískané tramvaji se mačkalo třikrát více lidí, než běžná norma dovolovala. Lidé doslova viseli v oknech a drali se i na střechu dopravního prostředku. Celé skupiny mladých lidí bez domova se potloukaly na nádražích, tržnicích i v městské dopravě, čekajíce na svou příležitost. První jízda v charkovské tramvaji mě stála peněženku a krabičku cigaret."

   Obyvatelé ukrajinského hlavního města se nacházeli pochopitelně v mnohem lepší situaci, než lidé na vesnici, neboť jim vydatně pomáhal systém potravinových lístků (tzv. chlebové kartičky), i když i tak se převážná většina občanů nacházela v nuzných podmínkách. Chybělo to nejzákladnější, o čemž Koestler hovoří následovně: "V roce 1932 byly v Charkově ve volném prodeji pouze známky, mucholapky a prezervativy. Obchody, jež měly zajišťovat potraviny, zely prázdnotou. Zpráva o tom, že se v tom či onom obchodě něco objevilo, se šířila rychlostí blesku, přičemž lidé vše hned skoupili."

   Koncem roku 1932 se v Charkově začali objevovat zbědovaní rolníci z okolních vesnic, což neušlo pozornosti ani Artura Koestlera: "Rynek se rozprostíral na velkém volném prostranství. Prodavači seděli v prachu a nabízeli svoje produkty, ležící na šátcích. Na prodej byly rezavé hřebíky, rozervané oblečení, smetana, v níž se plácaly mouchy a kterou odměřovali lžící. Stařenky se hrbily nad jedním vejcem nebo trochou oschlého kozího sýra, stařečci s bosýma nohama zase měnili pár rozbitých bot za kousek černého chleba a trochu tabáku. Předmětem obchodu byly dokonce podpatky a podešvi z bot, místo nichž si někteří přivazovali kus hadru. Naprostí zoufalci, kteří neměli co prodávat, zpívali alespoň ukrajinské písně. Většina lidí měla opuchlé ruce i nohy a nepřítomný výraz v obličeji..."

   V roce 1933 dosáhl ukrajinský hladomor svého vrcholu. Sovětské vedení nejenže se nesnažilo pomoci trpícím, ale dokonce odmítalo uznat sám fakt hladu. Úsilí úplně vytěsnit tragédii venkova ze společenského povědomí otřásalo mladým spisovatelem: "Oficiálně žádný hladomor neexistoval, zmiňovali se o něm pouze v náznacích jako o potížích na frontě kolektivizace. Slovo obtíže se stalo jedním z nejčastěji užívaných výrazů v sovětském žargonu, jehož pomocí se katastrofa minimalizovala." Koestler dále vzpomíná: "Každé ráno jsem v novinách četl zprávy o vykonání a překročení plánu, o úsilí a entuziasmu mezi brigádami, o hrdinech práce, vyznamenaných četnými řády, o velkých závodech vybudovaných na Urale atd. Viděl jsem fotografie usměvavé mládeže, která nese prapory či exotické Uzbeky, kteří s moudrým výrazem listovali slovníkem. Žádná zpráva o hladu, o tyfu nebo vesnicích, jež pomalu vymírají. Charkovské noviny neinformovaly dokonce ani o nedostatku elektřiny v samotném Charkově. Žili jsme v jakémsi snu, noviny psaly o nějaké jiné zemi, vytvářely jinou realitu absolutně neidentickou s naším každodenním životem."

   Co cítil Artur Koestler, když se místo zaslíbené země setkal s tvrdou realitou hladu a totalitní lži. O tom, proč i nadále setrval v komunistických ideálech píše: "Krutá realita zasadila mé iluzi tvrdou ránu, avšak vše co mě znepokojovalo nebo udivovalo, jsem dokázal potlačit či zmírnit díky stranickému přesvědčení. Měl jsem oči, jež viděly, měl jsem ale také rozum, který jsem se snažil nějak si vše vysvětlit. Vnitřní cenzor je mnohem úspěšnější, než všichni hlídači poslaní shora... Naučil jsem se automaticky vše, co mě pobuřovalo, klást za vinu pozůstatku starých časů." Snad jen díky tomu mohl Koestler v letech 1932 - 1933 zůstat komunistou.

   S komunistickou stranou i ideologií se Koestler definitivně rozešel v roce 1938. Důvodem, který bezprostředně donutil spisovatele k tomuto kroku, se staly moskevské procesy nad nepřáteli národa, k nimž docházelo v druhé polovině 30. let. Je však téměř jisté, že důležitou roli v jeho duševní evoluci sehrála i návštěva sovětské Ukrajiny v letech 1932 - 1933, kdy se poprvé nadšený komunista setkal s odvrácenou tváří totalitní ideologie v praxi. Sovětský svaz Koestler opouštěl s těžkými pocity: "I když jsem si uchoval víru v komunismus, život v Rusku na mě udělal tísnivý dojem. Teprve nyní, když čekám na odjezd, si to musím přiznat." 

Vzácný host Edouard Herriot

   Edouard Herriot, radikální francouzský politik, státní činitel a několikanásobný ministerský předseda meziválečné Francie, navštívil SSSR v srpnu a září roku 1933. Na Ukrajině se zdržel pět dní, z nichž polovina připadla na oficiální přijetí a bankety a druhá polovina na důkladně organizované a připravené exkurze. Samozřejmě, že po návratu do vlasti nezbývalo Herriotovi nic jiného, než kategoricky odmítat lež tisku, referujícího o hladu v Sovětském svazu. Závěry známé a velmi vážené osobnosti měly značný vliv na veřejné mínění obyvatel v západní Evropě. Stalin měl všechny předpoklady považovat svět za naivní a používat tuto taktiku ve svůj prospěch také v pozdějších letech.

   Zajímavý je popis přípravy Kyjeva na příjezd Herriota. Den před jeho uskutečněním přinutili komunisté místní obyvatele pracovat až do druhé hodiny noční, přičemž museli čistit a zametat ulice a zkrášlovat domy. Místa, kde se rozdělovalo jídlo, zavřeli a fronty na jídlo zakázali. Děti bez domova a žebráky kamsi zavřeli. Ve výlohách obchodů se objevilo nebývalé množství jídla, avšak policie nekompromisně odháněla nebo rovnou zavřela každého, kdo by se chtěl jen přiblížit, aby se na tu krásu podíval. Hotel, ve kterém měl francouzský diplomat bydlet, vyzdobili koberci, vybavili moderním nábytkem a personálu opatřili nové slušivé uniformy. Vše se opakovalo i v Charkově.

   A jaká místa Herriot navštívil? V Charkově ho například provedli po vzorných dětských domovech, navštívil muzeum Ševčenka a traktorový závod, to vše ve velmi rychlém sledu. Následovala četná setkání s komunistickými funkcionáři a různé rauty s vyšším stranickým vedením. Váženého hosta provázeli po ukázkových kolchozech plných dobře živených a ideologicky spolehlivých vesničanů, aby ukázali, jak dobře prosperuje sovětské hospodářství. Dokonce i obyčejnou vesnici mohli zcela předělat kvůli této návštěvě.

   Jeden svědek vzpomíná na přípravu kolchozu "Říjnová revoluce" v Brovarech blízko Kyjeva před plánovaným příjezdem Herriota: "Speciální schůze oblastní stranické organizace schválila přetvoření uvedeného kolchozu na tzv. potěmkinskou vesnici. Starého bolševika, inspektora lidového komisariátu zemědělství dočasně ustanovili představeným a zkušené agronomy učinili členy kolchoznických brigád. Komunisté, komsomolci a aktivisté vše pečlivě vyčistili a umyli. Z kyjevského divadla přivezli nábytek a umístili ho v místním klubu. Jednu část domu přeměnili na jídelnu, stoly ozdobili květinami a zabili několik kusů domácího dobytka, aby z něj připravili chutnou pečeni. Pivo samozřejmě také nechybělo. Mrtvoly a umírající posbírali z cest i ulic a odvezli je pryč. Svolali celou vesnici na shromáždění, kde bylo všem sděleno, že zde budou natáčet film oděská filmová studia a je proto nutné, aby ti, co nebyli vybráni pro natáčení, zůstali doma a za žádných okolností nevycházeli. Vybraným "hercům" dali nové oblečení přivezené z Kyjeva. Celé maškarádě velel představitel kyjevského oblastního výboru strany Šarapov, kterému pomáhal jakýsi Denysenko (lidem řekli, že je to režisér). Nakonec organizátoři rozhodli, že bude lepší, když se Herriot setká s kolchozníky v jídelně. Příštího dne se mělo vše odehrát podle plánu. Kolchozníci už seděli připravení v jídelně za stoly a hostili se. Jedli obrovské kusy masa a zapíjeli je pivem, každý se přitom pochopitelně snažil urvat co nejvíce. Nervózní "režisér" jim přikázal jíst pomaleji, aby je čestný host viděl, jak si pochutnávají. V tom však zazvonil telefon z Kyjeva a návštěva byla odvolána, vše muselo být uvedeno do původního stavu. Poté Šarapov rychle poděkoval zúčastněným za dobré vykonání svých rolí a Denysenko jim přikázal svléknout zapůjčené kostýmy a vrátit je (kromě spodního prádla a ponožek). Lidé velmi naléhali, aby si nové šaty mohli ponechat a slibovali, že si na ně vydělají, vše ale bylo marné. Museli oblečení vrátit zpět do kyjevských obchodů, odkud bylo zapůjčeno."

   Tyto potěmkinské vesnice vytvářely náležitý dojem na většinu cizinců, i když málokterý z nich si mohl dovolit takové tvrzení jako George Bernard Shaw, který řekl: "Neviděl jsem absolutně nikoho, kdo by trpěl nedostatkem jídla, ať už to byl starý či mladý člověk. Cožpak je něčím zevnitř vycpali?" Ostatně ten samý Shaw, pokud lze věřit sovětskému tisku, tvrdil, že v SSSR na rozdíl od Anglie existuje svoboda slova i svědomí. Fikci vytvořené Stalinem podobně "naletěla" většina tehdejší levicové inteligence, v níž figurovaly i tak známé osobnosti jako byl např. L. Feuchtwanger, H. Harbuss či R. Rolland.

Západní badatelé a vědci popírající fakt hladomoru

   Sir John Maynard, tehdejší přední britský expert na sovětské zemědělství, nabízel svůj originální pohled na ztráty způsobené důsledkem kolektivizace: "Tyto obrazy jsou žalostné, ale je třeba na ně nazírat v patřičné perspektivě a pamatovat na to, že bolševici vedli válku proti třídnímu nepříteli a ne proti konkrétnímu státu." Co se týká samotného hladomoru, zaujal následující stanovisko: "Jakékoliv porovnání z katastrofou z let 1921 - 1923 nepřichází v úvahu." V tomto případě měl Maynard, který sám osobně navštívil Ukrajinu a severní Kavkaz v červnu a červenci 1933, na mysli to, že výskyt hladu na zmíněných územích na počátku 30. let v žádném ohledu nedosahoval rozměrů tragédie, která se udála o 10 let dříve.

   Ještě mnohem podivnější byly výsledky výzkumu představitelů starší generace západních sociologů Sidney a Beatrice Webbových, kteří ve své obsáhlé práci pohlíželi na Sovětský svaz jako na vzor nové civilizace. Především bije do očí jejich celková nenávist k rolníkům, když poukazují na typické vady a nedostatky venkovského obyvatelstva, které podle nich představovala dychtivost, lakota, prospěchářství nebo opilství a lajdáctví. Webbovi úmyslně hovoří o přeměně těchto zaostalých elementů na družstevníky naplněné občanským duchem, kteří pracují podle daného plánu, aby společnou produkci rozdělili spravedlivě mezi sebe. Kolektivizaci považují za nutnou, neboť prý kulaci nechtěli pracovat a demoralizovat vesničany. Bylo proto třeba je poslat na nucené práce. Nakonec došli k závěru, že v takovém případě mohly sovětské úřady sotva postupovat jinak.

   Entuziasmus těchto vědců působí poněkud nemístně, když například píší o tom, že bylo masové rozkulačování naplánováno předem, komentujíce tuto skutečnost slovy: "Jak silná musela být víra a rozhodná vůle lidí, kteří v zájmu obecného blaha přijali takové zásadní rozhodnutí." Slova, která by mohla být klidně přiřazena k Hitlerovi a jeho konečnému řešení židovské otázky.

   Mírný nedostatek jídla podle nich zapříčinili přímo zemědělci, kteří buďto odmítli na jaře zasít obilí nebo na podzim sklidit úrodu. Píší o zodpovědnosti obyvatel za sabotáže, když tvrdí, že schválně vymlacovali zrní z klasů nebo dokonce celý klas rovnou usekli za účelem jeho odcizení, čímž vědomě a hanebně rozkrádali kolektivní vlastnictví. Dostali se i k ukrajinským nacionalistům, které obvinili z agitace a propagandy mezi vesničany. Vrcholem vědecké analýzy se pak stala charakteristika stalinského "ždímání" obilí z Ukrajiny jako kampaně, která svými smělými záměry a energickým provedením odpovídá vedení kteréhokoliv úřadu v klidných časech.

   Co se týče zdrojů, Webbovi často odkazují na takzvané kompetentní svědky očitých událostí. Jeden z nich například tvrdí, že si sovětský rolník přeje mít vlastní dům či pluh ne více, než by dělník v továrně chtěl mít vlastní turbínu, jedním slovem rozumová revoluce.

   V otázce kolektivizace Webbovi záměrně citují komunistku Annu Louise Strong, která tvrdila, že se vyhnanstvím kulaků zabývaly vesnické schůze chudých rolníků a nádeníků, kteří úřady žádali o deportaci bohatých sedláků, odporujících znárodnění. "Schůze, jichž jsem byla přítomna, jsou mnohem důstojnější a zákonnější než mnohý soudní proces v Americe," vzpomíná Anna Louise Strong. Odvolávali se také na zpravodajství korespondenta New York Times Waltera Durantyho.

   Snadný život měli popírači existence hladomoru až do samého sklonku studené války, za což mohli vděčit neprostupné informační blokádě mezi oběma tábory bipolárního světa, dlouholeté sovětské dezinformační kampani a v neposlední řadě i nepochopitelné ignoraci západních médií, která se k tomuto tématu otáčela zády. Snad proto zapůsobila dnes již legendární práce amerického historika Roberta Conquesta Harvest of Sorrow, vydaná koncem 80. let a odhalující tragédii období 1932 - 1933 coby cílený útok proti ukrajinské populaci, jako skutečná bouře. Ve stejné době byla již v proudu sovětská glasnosť a s ní zásadní průlom. Komunistická strana Ukrajiny pod veřejným tlakem v únoru 1990 konečně doznala, že na Ukrajině se skutečně odehrál hladomor vyvolaný stalinismem.

   Naposledy s prudkou kritikou Conquestovy knihy vystoupil profesor historie na West Virginia University Mark Tauger, když ji označil za dílo plné chyb a nepřesností a dodal, že jde o jeden z produktů studené války. Tauger přitom odkazuje na své předchozí studie, v nichž tvrdí, že hladomor byl ve skutečnosti důsledkem extrémní neúrody zapříčiněné celým komplexem přírodních katastrof. Toto tvrzení je však velmi problematické a neodpovídá zcela pravdě. Rozpaky budí také jeho další argumenty, jimiž se snaží výpovědi očitých svědků smést se stolu jako subjektivní dojmy způsobené "posttraumatickým syndromem", a pro seriózní výzkum tudíž "krajně nespolehlivé".

Mystifikace Waltera Durantyho

   Walter Duranty spolupracoval se sovětskými úřady ze všech západních korespondentů nejtěsněji a těšil se různým privilegiím, mezi něž bezpochyby patřilo poskytování rozhovorů samotným Stalinem. Ve stejné době byl přitom zahrnut přízní vlivných západních kruhů. Ještě v listopadu 1932 prohlašoval, že vyšší úmrtnost v důsledku hladovění populace neexistuje. Až když se zprávy o hladomoru staly všeobecně rozšířenými a známými na Západě, přešel k jiné taktice, používajíce opatrné výrazy jako nedostatek potravin, oslabená imunita organismu, podvýživa atd. Například v srpnu 1933 Duranty psal, že jakékoliv zprávy o hladu v Rusku jsou pouhým přeháněním, nadsázkou či zlostnou propagandou. Na druhé straně však dokázal připustit, že nedostatek potravin, který v roce 1933 sužoval téměř všechny obyvatele SSSR, zejména pak ty v úrodných oblastech, tedy na Ukrajině, severním Kavkazu a Povolží, měl za následek výraznější úbytek populace. Když zprávy o tom, co se v Sovětském svazu děje, pronikly na veřejnost, přiznal Duranty některé "nedostatky" v sovětském řízení a zároveň na omluvu dodal, že: "Nelze dělat omeletu, aniž byste předtím rozbili vejce."

   V září 1933 se Duranty stal prvním zahraničním reportérem, kterého sovětské úřady oficiálně pustily do oblastí postižených hladem. Následně prohlásil, že užívání slova hlad je absolutně absurdní a jeho dřívější zprávy o počtu obětí byly přehnané. Ve svých reportážích z Kubáně popisuje typické obrazy dobře vykrmených nemluvňat a vypasený dobytek (tyto zprávy byly citovány Litvinovem v jeho odpovědi kongresmanovi Kopelmanovi).

   Z toho, že se Západ dozvěděl o údajném hladomoru, Duranty obvinil ruské emigranty, které prý povzbudil nástup Hitlera k moci. Dále psal, že historky o hladu se tenkrát rozšířily do Berlína, Rigy, Vídně a jiných měst zásluhou nepřátel, kteří se snažili zvrátit uznání Sovětského svazu Spojenými státy americkými, zobrazujíce SSSR jako zemi nesvobody a útlaku.

   O reputaci, jaké se Durantymu dostalo už na jaře 1933, svědčí zpráva z anglického velvyslanectví: "Je to člověk, kterému se Sovětský svaz snaží vyjít co možná nejvíce vstříc, možná více, než jakémukoliv jinému korespondentovi." Malcolm Muggeridge, Joseph Alsop a mnozí další zkušení novináři považovali Durantyho za sprostého lháře. Muggeridge později prohlásil, že se ve své praxi s větším mystifikátorem mezi svými kolegy nesetkal.

   V soukromých rozhovorech se však Duranty mnohdy vyjadřoval zcela jinak. Například Eugenovi Lyonsovi řekl, že odhaluje počet obětí hladomoru na 7 milionů. Pro demonstraci rozporů mezi tím, co Duranty věděl a co později psal ve svých zprávách do USA, nám postačí informace, která se objevila v depeši anglického velvyslanectví v Moskvě z 30. září 1933: "Podle zpráv Durantyho se obyvatelstvo severního Kavkazu a Povolží v tomto roce zmenšilo zhruba o tři miliony a obyvatelstvo Ukrajiny o čtyři až pět milionů... Pan Duranty považuje za možné, že v Sovětském svazu zemřelo přímo či nepřímo v důsledku hladovění neméně deset milionů lidí." Ve stejné době však americký tisk dostával zcela odlišné informace.

   Dokonce i po více než 50ti letech od tragédie, jejíž hrůzná fakta už dávno vyplavala na povrch, New York Times připomíná jméno Durantyho jako držitele prestižní Pulitzerovy ceny, kterou v roce 1932 dostal za nestranné a objektivní reportáže ze SSSR, pro což existuje jednoduché vysvětlení. Jelikož zmíněný deník kdysi vyznamenal touto cenou vlastního spolupracovníka, nepřeje si podrývat svou prestiž kritikou. Podobně ale píše také The Nation, který taktéž považuje reportáže Durantyho za velmi informativní a objektivní.

   Velká falsifikace bohužel nebyla dočasným nebo přechodným jevem, ale díky Webbovým a jim podobným expertům se na Západě držela velmi dlouho a pronikala také do jiných sfér společenského života. V roce 1940 byl v Hollywoodu např. natočen film Severní hvězda (North Star), který prezentoval sovětský kolchoz jako ukázkové hospodářství, čímž podporoval snahu samotných komunistů, usilujících o vytvoření dokonalé iluze. Je jasné, že novináři, kteří pravdivě informovali o tragických událostech měli ztíženou situaci a byli odsouváni do pozadí. Společnost jakoby o špatných zprávách ani nechtěla slyšet a bylo jí příjemnější naslouchat líbivým lžím. Dalo by se říct, že tak významná událost unikla pozornosti naprosté většině západních intelektuálů a rusofilů, kteří nebyli ochotni přijmout očividná fakta.

Počet obětí velkého hladomoru

Verze současníků

   Jako první o hladu v Sovětském svazu informoval anglický žurnalista Malcolm Muggeridge. Koncem března 1933 se v novinách Manchester Guardian podělil se čtenáři o své zážitky a dojmy z cest po sovětské Ukrajině a severním Kavkazu. Jeho tři články popisovaly hrůzné scény hladovění venkovského obyvatelstva. Muggeridge dosvědčil masovou úmrtnost, neurčil však konkrétní počty obětí. Koncem března se šokující zprávy Manchester Guardian snažil dementovat korespondent New York Times v Moskvě Walter Duranty, jenž připustil, že Rusové trpí nedostatkem potravin, ale v žádném případě neumírají hlady.

   První odhad počtu zemřelých se v zahraničním tisku objevil v srpnu 1933. Tehdejší noviny New York Herold Tribune opublikovaly materiály Ralfa Barnese, v kterých figurovala cifra 1 milion mrtvých v důsledku hladu. Konkurenční noviny New York Times byly donuceny na tuto skutečnost patřičně reagovat, což se projevilo naléháním na Durantyho, jemuž za těchto okolností nezbývalo nic jiného, než potvrdit daný fakt. Z jeho poznámek vyplývá (i když se o tom přímo nikde nezmiňuje), že počet zemřelých odhaduje na minimálně 2 miliony lidí. Během velmi krátké doby se v těch samých novinách objevila zpráva Frederica Berchella, která stanovila počet na 4 miliony obětí. Mnozí historikové se domnívají, že hodnotu dodatečně zvýšil sám Duranty, ale poněvadž se obával ztráty přízně sovětských úřadů, nechal nepříjemné oznámí na svém kolegovi.

   V důsledku nepříznivých zpráv, jež pronikly za hranice Sovětského svazu, byl západním žurnalistům přístup do postižených regionů zakázán. Moskevský korespondent Manchester Guardian Wiliam Chamberlain, který včas stihl navštívit postižené oblasti, své informace zveřejnil v knize Russia´s Iron Age (1934), v nímž otevřeně hovoří o utrpení šedesátimilionové populace, přičemž udává počet 3 až 4 miliony mrtvých následkem hladomoru.

   Zmíněné odhady počtu obětí velkého hladomoru však mají jeden velký nedostatek, který spočívá v jejich relativnosti, neboť nejsou podloženy patřičnými dokumenty. Hlavní význam reportáží zahraničních žurnalistů tedy tkvěl zejména v informování širší veřejnosti na Západě o tom, že v SSSR není vše v pořádku.

   Někteří autoři zveřejňovali informace údajně obdržené přímo od sovětských pohlavárů. V knize Freda Billa, která se objevila v Londýně roku 1938, se například setkáme s následujícími fakty: "Zahraniční dělník v charkovském závodě se od místního odpovědného pracovníka dozvěděl, že předseda VCVK (Vseukrajinskyj centralnyj vykonavčyj komitet) Hryhorij Petrovský připustil ztráty následkem hladomoru na Ukrajině v počtu přibližně pěti milionů lidí." Novinářka Lucy Leng v knize vydané v New Yorku roku 1948 zase tvrdila, že nejmenovaný vysoký úředník na Ukrajině připustil 6 milionů obětí.

   V souvislosti s velkým hladomorem na počátku 30. let bývá hojně citována jedna pasáž z pamětí Winstona Churchilla, v níž se podle zažité a ne zcela správné intepretace mnoha novinářů i některých nepozorných historiků britský ministerský předseda ptá Stalina, zdali měl velké problémy s prováděním kolektivizace. Ten mu podle této verze na otázku klidně odpovídá slovy, že kolektivizaci padlo za oběť 10 milionů životů. Pokud si však čtenář pozorně přečte odpovídající místo ve čtvrtém dílu Pamětí, dozví se, že nebyla řeč o těch, kteří zemřeli bezprostředně vlivem tragických událostí let 1932 - 1933. Churchill doslova řekl: "Nebojoval jste s několika desítkami tisíc aristokratů nebo s velkými statkáři, ale s miliony malých zemědělců." Stalin mu pohotově odpověděl a upřesnil cifru: "S deseti miliony... Bylo to něco strašného a trvalo to čtyři roky, ale bylo to nezbytné, abychom zabránili pravidelnému hladovění obyvatel." Na otázku, co se stalo s kulaky, Stalin reagoval následovně: "Některým z nich byl přidělen kus půdy pro individuální hospodaření v Tomské či Irkutské oblasti nebo ještě dále na severu, ale velká většina z nich byla velmi neoblíbená a proto je zlikvidovala vlastní čeleď."

   Z následujícího rozhovoru jasně vyplývá, že Stalin neměl na mysli ztráty způsobené hladomorem, který se snažil všemožně tajit a popírat. Během noční besedy obou mužů, jež proběhla 16. srpna 1942 v Moskvě, Stalin mistrně svalil vinu za likvidaci mnoha milionů rolníků na nádeníky.

Stalinské odhady počtu sovětského obyvatelstva

   Po vypjatých letech 1932 - 1933 byla demografická statistika přísně utajena. Funkci informátora v otázce porodnosti, úmrtnosti i celkového počtu obyvatel SSSR svěřil Stalin výhradně své osobě. V lednu roku 1934 vystoupil na XVII. sjezdu strany s důrazným prohlášením, že populace Sovětského svazu vzrostla na 168 milionů lidí. Uvedená verze byla pro všechny přísně daná a nezpochybnitelná. Její původ byl zcela zřetelný, jednalo se o oficiální odhad Ústřední správy národně hospodářské evidence SSSR neboli CUNHO (Centralne upravlinňa narodnohospodarskoho obliku), jenž byl k lednu 1933 stanoven na 165,7 milionů obyvatel, k němuž se dodal přirozený přírůstek, který tehdy údajně činil 2,5 milionu. Stalinovy cifry však mohly být akceptovány pouze zatvrzelými propagandisty. Čas plynul, státní statistiky ale ustrnuly na počtech uvedených k datu 1. ledna 1933.

   Stalin nemusel příliš lhát, když tvrdil, že se v zemi podstatně zvýšily ukazatele přirozeného přírůstku. Jednalo se o krátkodobý jev způsobený náhlým snížením úmrtnosti v důsledku odeznívání hladomoru. Vysoký přirozený přírůstek prohloubil rozpor mezi údaji budoucího součtu obyvatelstva a běžně falsifikovanými počty populace. V prosinci roku 1935 generální tajemník prohlásil: "Obyvatelstvo se počalo rozmnožovat nebývalou rychlostí a porodnost tak převýšila úmrtnost. Nyní u nás každý rok čistý přírůstek obyvatelstva činí téměř 3 miliony lidí. To znamená, že náš každoroční přírůstek představuje téměř celou populaci Finska."

   Za vzorné provedení celosovětského sčítání obyvatelstva v lednu roku 1937 byl náčelník CUNHO SSSR Ivan Kraval vyznamenán řádem Lenina. Nedlouho po té čerstvý držitel prestižního řádu poslal Stalinovi a Molotovovi první zprávy o výsledcích sčítání, v nichž se uvádělo, že počet obyvatel Sovětského svazu k 6. lednu 1937 činí 162 milionů lidí. To znamená, že v roce 1937 žilo na území SSSR o 6 milionů méně lidí, než na počátku roku 1934, tedy za předpokladu, že budeme věřit falešným číslům uvedeným samotným Stalinem. K tomuto rozdílu je pak ještě třeba přičíst onen senzační přírůstek za každý rok, který měl údajně činit 3 miliony (od roku 1935).

   I. Kravala uvěznili a později zastřelili. V jeho stopách kráčeli téměř všichni tehdejší statistici, kteří se na sčítání podíleli. Byl též zlikvidován celosvětově známý Demografický institut AV USSR. Sčítání lidu z roku 1937 bylo následně stornováno, přičemž jeho revizi provedli již v roce 1939. Stalin kalkuloval s tím, že se ani po represivních akcích populace nepřestane rozmnožovat. Aby tento proces probíhal uspokojivým tempem, zakázal v červnu 1936 provádět potraty, což platilo až do roku 1955.

Výzkumy vědců po 2. světové válce

   Když v roce 1966 začal nynější přední ukrajinský historik profesor Kulčyckyj pracovat na své disertační práci, měl k dispozici několik periodik ze speciálního fondu Institutu ekonomiky AV USSR. Zlomky demografické statistiky, které se v nich objevovaly, dávaly určitou naději, že pomohou vyplnit mezeru v údajích o počtu obyvatelstva mezi sčítáním lidu v roce 1926 a 1939. Disponující částečnými informacemi o pohybu obyvatelstva, mohl Kulčyckyj vypočítat jeho pravděpodobnou hodnotu ve zmíněném mezidobí a porovnat ji s reálnou hodnotou sčítání v roce 1939. Rozdíl vykazoval ztráty.

   Hladomor 1932 - 1933 se od toho předešlého (1921 - 1923) i následujícího (1946 - 1947) odlišuje především tím, že jím způsobené demografické následky lze díky odtajnění příslušných zdrojů celkem spolehlivě určit. K prvním sovětskému hladomoru došlo po strašlivém krveprolití 1. světové války, následné bolševické revoluce a s ní spojené občanské války. Třetí hladomor v Sovětském svazu vznikl taktéž vlivem zničující světové války, tentokrát však již druhé v pořadí. V obou případech je velmi obtížné sestavit přibližný odhad a zcela nemožné stanovit striktní počet obětí, jelikož neznáme přesnou příčinu úmrtí postižených (do výpočtu by mohly být omylem započítáni například padlí z obou světových válek), dále se neví, kolik lidí opustilo teritorium Ukrajiny, kolik jedinců naopak přišlo atd.

   Profesor Stanislav Kulčyckyj, přední vědec na dané téma v celosvětovém měřítku, na základě svých několikaletých propočtů stanovil ztráty obyvatel v důsledku hladomoru na Ukrajině v rozmezí 3 až 3,5 milionů lidí. Tento údaj však odpovídá pouze roku 1933, ve kterém dosáhla tragédie svých největších rozměrů. Jestliže k němu přičteme oběti z roku předešlého, přibližuje se konečná cifra ke čtyřem milionům.

   Pracovník Ruského výzkumného centra Harvardské univerzity Serhij Maksudov došel k závěru, že demografický deficit způsobený hladem a represemi za období 1927 - 1938 je 4,5 milionů lidí. Výsledky výpočtu zveřejnil v roce 1983 v ukrajinském žurnálu Sučasnisť, který tehdy vyšel v Mnichově. Pokud porovnáme toto číslo s celkovým počtem Ukrajinců v USSR, Polsku, Rumunsku a Československu, který činil koncem 30. let zhruba 40 milionů lidí, je možné tvrdit, že meziválečný stalinský teror způsobil úbytek ukrajinského obyvatelstva o jednu desetinu, což doslova znamená smrt každého desátého Ukrajince. Maksudov a Kulčyckyj na počátku 90. let spolupracovali na výzkumu, jehož prostřednictvím chtěli veřejnost seznámit s co možná nejobjektivnějšími výsledky.

   V tomto kontextu je třeba se zmínit o cenzurní diverzi Borise Urlanise, jednoho z nejrespektovanějších povalečných sovětských demografů. V knize Problém dynamiky obyvatelstva v SSSR, vydané v roce 1974, vyčlenil jednu z kapitol analýze věrohodnosti demografických prognóz. Mimo jiné zmínil údaj státního plánovacího úřadu SSSR z roku 1927 pro očekávaný počet obyvatel v roce 1933. Zkritizoval tento výpočet a formou nepatrné poznámky udal bez jakéhokoliv komentáře vlastní odhad, jenž měl ke konci roku 1933 činit 158 milionů. Cifra Urlanise je pro zajímavost o 10 milionů nižší než údaje Stalina, zveřejněné na XVII sjezdu strany.

   Pokud přejdeme od popisu ztrát obyvatelstva v mezidobí 1926 - 1939 k pokusům určit konkrétní čísla obětí hladomoru 1932 - 1933, zasluhují si pozornost údaje Volodymyra Kubijovyče a Vasyla Hryška. Oba dva zveřejnili pouze konečné výsledky svých výzkumů, jejichž výpočty se od sebe podstatně liší. Kubijovyč uvádí 2,5 milionů a Hryško 4,8 milionů obětí. Rozdíl ve výpočtech obou zmíněných vědců zřejmě zapříčinil nedostatečný přístup k archivním materiálům. Pokud jsou však údaje ze sčítání obyvatelstva z roku 1926 věrohodné, potom není možné výsledek výzkumu V. Kubijovyče zvyšovat třikrát či čtyřkrát, k čemuž často docházelo a stále dochází.

   Na závěr bych rád zmínil nejznámějšího badatele, jenž se zabýval důsledky kolektivizace a hladomoru na Ukrajině. Je jím americký historik Robert Conquest, který svůj pohled na průběh kolektivizace a počet obětí hladomoru na Ukrajině v letech 1932 - 1933 podává v knize Harvest of Sorrow, jež se stala velmi populární a nejeden historik se na ni v souvislosti s uvedeným tématem odvolává. Kniha je to bezpochyby výborná a kvalitní, čtivou formou se snaží podat pravý obraz tragických událostí na Ukrajině počátkem 30. let, avšak její určitou slabinou jsou právě propočty a výsledná čísla obětí hladomoru, což je způsobeno především nedostupností adekvátních archivních pramenů. Kniha totiž vyšla v 80. letech, tedy v době, kdy ještě například nebyly odtajněny údaje ze stornovaného sčítání lidu v roce 1937. Pozitivní odezvu měla publikace i na samotné Ukrajině, kde její překlad poprvé vyšel v roce 1993.

   Demografickým následkům hladomoru Conquest ve své knize vyčlenil zvláštní kapitolu, kterou nazval The Death Roll. V ní se po sledu porovnání nejrůznějších údajů dostává k celkovému počtu 7 milionů obětí hladu v SSSR v letech 1932 - 1933, z nichž 5 milionů připadá na Ukrajinu, 1 milion na severní Kavkaz a na zbylá místa SSSR taktéž 1 milion. Conquest však sám upozorňuje na fakt, že jeho propočty mohou pochopitelně vykazovat odchylky, i když jsou pokusem stvořit z jednotlivých detailů celkový obraz událostí. Maksudov, analyzujíce jeho propočty, došel k závěru, že Conquestův výsledek je nepatrně vyšší, než jaký byl skutečný počet obětí, s čímž souhlasí také profesor Kulčyckyj.

Jeden z možných výpočtů obětí velkého hladomoru

   Na počátku roku 1989 byla sovětská demografická statistika některým badatelům zpřístupněna. Ředitel Centrálního státního archivu národního hospodářství SSSR V. Caplin zveřejnil přehled demografických materiálů CUNHO SSSR, které se nacházely v jeho depozitáři. Podle sčítání lidu v roce 1937 se na teritoriu USSR tehdy nacházelo 28 388 000 obyvatel. Podle sčítání lidu v roce 1926 počet obyvatel na stejném území činil 28 926 000. Z obou statistik je tedy patrné, že za 10 let došlo k úbytku obyvatel o 538 000. V následujících odstavcích budeme porovnávat jednotlivé údaje, týkající se přirozené porodnosti, úmrtnosti a upozorňovat na nesrovnalosti a výkyvy.

   Serhij Maksudov na základě zveřejněných tabulek, udávajících úmrtnost v letech 1925 - 1926, došel k závěru, že počet neevidovaných dětských úmrtí bylo v roce 1933 minimálně 150 000. Se stejným číslem operoval také v případě porodnosti, počet narozených v kritickém roce proto snížil na 621 000. Dále je třeba z výpočtů ztrát v důsledku hladu vyloučit přirozenou úmrtnost za rok 1933. Nedopustíme se přílišné chyby, jestliže určíme přirozenou úmrtnost ve zmíněném roce na základě průměrné přirozené úmrtnosti z předešlých let (přesně 1927 - 1930), která byla stanovena na zhruba 524 000 lidí. Pokud vyjdeme ze zkorigované porodnosti pro rok 1933, jež mohla činit přibližně 621 000 lidí, vyjde nám přirozený přírůstek pro tento rok pouhých 97 000 jedinců, což je 5 x nižší hodnota než v předešlých letech.

   Nyní disponujeme přibližnými údaji o přirozené úmrtnosti a porodnosti a známe také celkové počty obyvatel z obou uvedených součtů. Porovnáním těchto veličin se postupně dobereme k pravděpodobným ukazatelům nepřirozené a nezvykle velké úmrtnosti v roce 1933.

   Celkový přirozený přírůstek pro období 1927 - 1936 vykazuje 4 046 000 lidí. Když k tomuto číslu přidáme rozdíl, který nám vyšel z porovnání součtu obyvatel v roce 1926 a 1937 (538 000), dostaneme demografický deficit 4 581 000 lidí. Tato cifra představuje nenormální úmrtnost pouze za předpokladu nulového salda migrační rovnováhy. Evidence mechanického pohybu obyvatelstva, kterou prováděli pracovníci CUNHO SSSR, vykazuje pro Ukrajinu záporné saldo v hodnotě 1 343 000 lidí. Odečtením záporného salda migrační rovnováhy od demografického deficitu dostaneme údaj 3 238 000 lidí, který můžeme s drobnými odchylkami považovat za přímé ztráty důsledkem hladomoru v roce 1933. Přesnost této cifry není pochopitelně zaručena, neboť musíme brát v potaz zkreslené údaje přirozené i nepřirozené migrace obyvatel.

   Hladomor na Ukrajině se zpravidla datuje dvěma roky, a to sice 1932 a 1933. Z údajů demografické statistiky je možné udělat závěr, že hlad v roce 1932 způsobil smrt 144 000 lidí. Tento hlad byl následkem nadměrného výkupu obilí z úrody roku 1931 a zastavil se v létě 1932 s novou úrodou. Hlad v roce 1933 se stal opět v důsledku nadměrného výkupu či výběru obilí z úrody roku předešlého. Výběr obilí však tentokrát provázely konfiskace veškerého cenného majetku a jídla. Převaha úmrtnosti nad porodností začala již v říjnu roku 1932. Zenit hladomoru připadá na červen 1933, kdy statistické úřady registrovaly 10 x větší úmrtnost, než jaká byla normálně. Dnes je však známo, že ve skutečnosti byla zaregistrována sotva polovina případů úmrtí. Analýza statistických údajů ukazuje, že hlady v roce 1933 zemřelo přibližně 3 238 000 lidí.

   Kromě přímých ztrát v důsledku hladu, existují také nepřímé ztráty, zapříčiněné úpadkem porodnosti. Cožpak není možné snížení přirozeného přírůstku obyvatelstva z 622 000 v roce 1927 k 97 000 v roce 1933 (bez započítání obětí hladu) a 88 000 v roce 1934 považovat za nepřímé důsledky hladomoru? Jestliže přímé ztráty v roce 1932 činily 144 000 obětí, tak celkové ztráty pro tento rok, zahrnující nenarozené, odpovídají cifře 443 000 lidí. Přímé i nepřímé ztráty let 1932 - 1933 společně s demografickou ozvěnou roku 1934 tedy činí 4 649 000 lidí. Tyto údaje je třeba brát v úvahu, pokud jde o demografické následky hladomoru. Avšak jestliže je řeč o mrtvých hladem na Ukrajině v roce 1933, je správné udávat pouze jednu cifru 3 238 000 lidí, nebo pokud bereme v úvahu nepřesnost statistiky, rozmezí od 3 do 3,5 milionů obětí.

Různé interpretace příčin a důsledků hladomoru 1932 - 1933

Sovětská interpretace událostí let 1932 - 1933

   Co se týče příčin vzniku hladomoru na Ukrajině v letech 1932 - 1933, existuje několik zcela odlišných intepretací. První a současně nejstarší z nich úplně popírala existenci hladomoru na území SSSR a pokud ji přeci jen připustila, tak pouze ve velmi omezené míře jako důsledek neúrody a sucha. Miliony obětí z řad venkovského obyvatelstva byly podle ní jen výmyslem a mystifikací. Tímto úhlem pohledu nahlížela na danou problematiku sovětská historiografie, a to až do konce fungování Sovětského svazu. Podobný názor sdíleli i někteří západní intelektuálové levicového zaměření. Dokonce, i když sovětské úřady uznaly existenci hladomoru, na Západě vycházely knížky a články, jež označovaly ukrajinskou genocidu za propagandu nacionalistů či důsledek nepříznivých přírodních podmínek. Nemá podle nich tudíž smysl v tomto směru hovořit o zlých úmyslech stranického vedení. Kromě zjevných politických motivů existovaly ještě jiné důvody, které zapříčinily skepsi ohledně pravosti hladomoru na Ukrajině, a to sice nedůvěra západních intelektuálů ke svědectvím ukrajinských emigrantů. Stalinské zločiny byly totiž natolik krvavé, zrůdné a do té doby téměř nevídané, že se naprosto vymykaly normálnímu chápání tehdejších lidí. Na počátku 50. let uspořádala Harvardská univerzita vědecký projekt - sepsání vzpomínek běženců ze Sovětského svazu. Rukopisy jejich svědectví ukazují, že pokaždé, když interview dospělo k tématu hladomoru ve 30. letech, bylo přerušeno, neboť panovalo přesvědčení, že jsou nepravděpodobná. V době harvardského projektu vyšla řada odborných publikací, napsaných na základě výpovědí a svědectví bývalých sovětských občanů, ale v žádné z nich se o hladomoru nehovořilo.

Interpretace hladomoru v emigračním prostředí

   Druhá intepretace vzešla z prostředí ukrajinských emigrantů na Západě, kteří nejen potvrzovali existenci hladomoru, ale prohlašovali, že hlad v ´33 roce byl zorganizován speciálně pro Ukrajinu. Avšak k těmto tvrzením západní intelektuálové nepřikládali váhu a považovali vyřčené názory za projev ukrajinského nacionalismu nebo přímo protisovětské nevraživosti. Obvinění z nacionalismu se dost zmírnilo v průběhu 80. let, kdy se daným tématem začali zabývat dva západní historikové neukrajinského původu - Robert Conquest a James Mace, kteří tezi o připraveném hladomoru namířeném proti ukrajinskému obyvatelstvu na venkově potvrdili ve svých pracích. Vlivem uveřejněných dokumentárních materiálů, speciální komise amerického Kongresu v roce 1988 uznala fakt existence hladomoru a potvrdila, že se ukrajinský hladomor z let 1932 - 1933 svým charakterem i rozsahem rovnal holocaustu a genocidě etnické menšiny. K podobným závěrům došla v letech 1988 - 1990 také nezávislá Mezinárodní komise, složená z celosvětově uznávaných právníků a specialistů v oboru práva. Následkem diskuzí Komise uznala za správné, že Stalin chtěl zasadit smrtelnou ránu ukrajinskému národu jako takovému.

   V interpretaci této skupiny autorů byl hlad 1932 - 1933, omezení "ukrajinizace" a zrození ruského centralismu hranou jedné politiky, zaměřené na přestavbu Sovětského svazu v totalitního následníka ruského impéria. Zaměření hlavního úderu na Ukrajinu odborníci vysvětlují tím, že se zdejší obyvatelstvo jak svým množstvím, tak zarytým odporem proti sovětskému režimu stalo hlavní překážkou pro obnovení ruského impéria v totalitní variantě. Venkovské obyvatelstvo v Rusku také povstalo proti komunistickému režimu, rozdíl však spočíval v tom, že se bolševikům podařilo ihned si zajistit kontrolu nad centrálními oblastmi Ruska, zatímco ve stejné době na Ukrajině několikrát utrpěli porážku a museli si ji znovu podmaňovat. Pokud by se Stalinovi nepodařilo zdolat "ukrajinizaci" a zlomit hřbet ukrajinské vesnici, jeho kontrola nad Ukrajinou by byla velmi problematická.

   Avšak ve skutečnosti se hladomor neomezil pouze na teritorium Ukrajiny. Kromě ní a Kubáně jím trpělo také obyvatelstvo Donu, Povolží a střední Asie. Zastánci názoru, že byl hlad následkem etnické genocidy, toto tvrzení obhajují argumentem, že kromě Ukrajinců nejvíce trpěly ty skupiny obyvatel, které též způsobovaly vážně potíže ruským bolševikům, tedy kozáci severního Kavkazu, Němci v Povolží a národy střední Asie. První za časů revoluce vytvořili své vlastní úřady a podporovali bělogvardějské hnutí, Němci v roce 1918 vítali příchod německé armády a ve středoasijských republikách existovalo silné basmacké hnutí. Ale zůstalo mnoho dalších nevysvětlených a nezodpovězených otázek, mezi nimiž dominuje pochybnost, proč hladomor 1932 - 1933 nezasáhl celé území USSR. Stalin byl přece dost důsledným v provádění represivní politiky.

Spor o nacionální charakter tragédie

   Třetí interpretaci uvádějí ruští postsovětští a někteří západní autoři. Oni uznávají fakt existence velkého hladomoru i jeho umělý charakter, ale odmítají pojem "ukrajinského hladomoru" jako nacionalistický mýt. Hlad podle nich způsobila stalinská kolektivizace a během jejího provádění ukrajinští vesničané masově umírali ne proto, že byli Ukrajinci, ale proto, že byli vesničany. Hladomor se podle nich neomezoval výhradně na ukrajinské teritorium, nýbrž zasáhl všechny regiony, které představovaly tradiční žitnice ruského impéria i Sovětského svazu.

   Avšak i tento úhel pohledu má svá slabá místa. Faktem je, že hlad nepostihl centrálně černozemní oblast, jednu z hlavních obilních regionů v Rusku. Na druhé straně hladem trpěly oblasti na Ukrajině, které nebyly tak úrodné jako např. Volyň a Podolí. Očití svědci potvrzují, že rusko-ukrajinské hranice hlídaly jednotky GPU, které zabraňovaly proniknutí ukrajinských obyvatel na ruské území, kde nebyl hlad tak vážný. Nepřímé stvrzení tohoto faktu najdeme v daných soupisech z roku 1939, největší ztráty mezi narozenými před rokem 1933 připadají na území Kyjevské, Čerkaské, Dnipropetrovské, Charkovské, Kirovohradské a Vorošylovhradské oblasti. A naopak u příhraničních oblastech Ruska (Kurský, Voroněžský a další) a připojených oblastí západního Běloruska a západní Ukrajiny souvztažnost mezi různými věkovými kategoriemi nepřevyšuje normy.

   Spory, které se vedou okolo otázky proti komu byl zaměřen teror proti hladem, jestli proti Ukrajincům nebo proti vesničanům, jsou do jisté míry neplodné. Argumentace každé ze stran má velmi zásadní nedostatek, neboť je postavena na umělém rozdělení Ukrajinců a vesničanů. Ve skutečnosti obě identity - nacionální i sociální - jsou velmi úzce spjaty mezi sebou. Jak výstižně poznamenal Volodymir Brovkin ve své recenzi na knížku Roberta Conquesta: "Vesničané vzdorovali novému útoku na svoji vesnici, neboť to byl útok na jejich způsob života, na jejich tradice, na jejich samotnou identitu. Jinými slovy se jednalo o útok na to, co jich činilo odlišnými od jiných vesničanů, na to co je činilo Ukrajinci. Když se vesničané z centrálních ruských oblastí setkali se skupinami lidí, které byly poslány z Moskvy či Leningradu kvůli rekvizicím, nevnímali je jako cizince. Když se vesničané na Ukrajině střetli s takovými skupinami, považovali je za cizí útočníky. Vesnický odpor na Ukrajině v sobě nepopiratelně zahrnoval také nacionální cítění a charakter."

   Je jasné, že vytvoření vyvážené vědecké interpretace historie stalinismu na Ukrajině je úkolem příštích generací a bude ho možné realizovat do té míry, do jaké budou přístupné patřičné materiály pojednávající o skutečných motivech Stalina a jeho prostředí (samozřejmě za podmínek, že se tyto dokumenty zachovaly). V každém případě by měly takovéto interpretace odpovědět na otázku, zdali stalinské represe na Ukrajině vykazovaly zvláštní nacionální rozměr. Jak ukrajinští, tak i západní historikové na základě jim dostupných zdrojů došli ke shodě a závěru, že se na Ukrajině stalinismus nijak zvlášť neodlišuje od jiných republik SSSR. Neexistují také svědectví v dokumentech, že Stalin pociťoval předpojatost k Ukrajincům, i když se vyskytly zmínky o jeho charakteristické ukrajinofobii (tuto teorii zvláště podporoval akademik Sacharov). Neexistují však žádné jím podepsané dokumenty, dopisy ani články, v nichž by tento postoj byl zřejmý. Hlavní problém spočívá v tom, že většina skutků sovětského totalitního systému po sobě nezanechala stopy na papíře. Vyvodit motivy z činnosti s jediným výsledkem, jako v případě hladomoru, je pro historiky úkolem velmi nevděčným a nelehkým až nebezpečným. Stejně tak se objevily svědectví o antisemitismu Stalina, které mu však evidentně nepřekáželo v udržování blízkých styků s Kaganovičem. Nakonec není možné přehlédnout, že se ve 20. letech Stalin vyslovil pozitivně k "ukrajinizaci" a v bitvě o vládu v Kremlu se opíral o jednotlivé ukrajinské komunisty inklinující k nacionalismu. Vědečtí pracovníci zabývající se problémem Stalina a neruských národů SSSR se přiklánějí k názoru, že protirasistické předpojatosti byly charakteristické pro pozdního Stalina a do válečné doby se příliš neprojevily.

Závěr

   Ukrajinský hladomor 1932 - 1933 se řadí mezi bezpočet tragédií spadajících do nešťastného 20. století. Je o to smutnější, že k němu nemuselo vůbec dojít, nebýt naprosto nereálných a chybných požadavků komunistického vedení, kladených na prosté rolníky, od nichž se vyžadovala slepá poslušnost. Ukrajina měla tu smůlu, že se na jejím teritoriu v krátkém časovém rozmezí odehrály hned hladomory tři. První, jemuž padlo za oběť také velmi velké množství lidí, nastal počátkem 20. let a byl přímým důsledkem 1. světové války i následné občanské války. Třetí hladomor Ukrajinu postihl po 2. světové válce a taktéž byl jejím důsledkem. Ztráty však nedosahovaly takových rozměrů.

   Právě hrubý zásah Stalina do svébytného života mnoha prostých lidí s cílem totálně přeměnit dosavadní hospodářství měl fatální důsledky. Národní tragédie bývá datována v rozmezí dvou let, i když v pravém slova smyslu by se o skutečném hladomoru mohlo hovořit až v roce 1933, kdy dosáhl svého vrcholu. Rok 1932 bývá zmiňován proto, že v něm problém s nedostatkem potravin začal přerůstat únosnou mez a objevili se první mrtví. Pokud však oba roky porovnáme co do počtu obětí, rok 1933 hrozivě vede.

   Celkem padlo za oběť násilné kolektivizaci a hladomoru jen na Ukrajině 4 - 5 000 000 obyvatel, což je neuvěřitelná cifra, srovnatelná s utrpením židovské populace za 2. světové války. Hladomor na Ukrajině bohužel zdaleka nedosahuje takového povědomí jako holokaust. Koneckonců zkuste se někoho zeptat na následky kolektivizace v Sovětském svazu na počátku 30. let. Myslím, že bude jen málokdo vědět o téměř pěti milionech mrtvých, a to jen na Ukrajině, v celosovětském měřítku bylo obětí samozřejmě ještě mnohem více.

Seznam literatury a pramenů:

Bojko, Oleksandr; Goněc, Vladimír: Nejnovější dějiny Ukrajiny. Jora, Brno 1997.

Bullock, Alan: Hitler a Stalin. Paralelní životopisy. Mustang, Plzeň 1995.

Conquest, Robert: The harvest of sorrow. Soviet Collectivization and the Terror-Famine. Arrow Books, London 1988.

Courtois, Stéphane: Černá kniha komunismu: zločiny, teror, represe. Díl 1. Paseka, Praha 1999.

Dubyňanskyj, Mychajlo: "Porožneča j cholod indurstrializovanoho pečernoho stolitťa" ... Ukrajina 1932 - 33 rokiv očyma Artura Kestlera, In: Dzerkalo tyžňa, 2003, č. 25., on-line text (http://www.zn.kiev.ua/ie/show/450/39117, staženo 11. 10. 2005.

Hrycak, Jaroslav: Narys istoriji Ukrajiny. Formuvanňa modernoji ukrajinskoji naciji XIX-XX stolitťa. Heneza, Kyjiv 2000.

Churchill, S. Winston: Druhá světová válka. Díl IV., Karta se obrací. Lidové noviny, Praha 1994.

Kulčyckyj, V. Stanislav: Trahična statystyka holodu, In: Holod 1932 - 1933 rokiv na Ukrajini: očyma istorikiv, movoju dokumentiv. Kyjiv 1990.

Kulčyckyj, V. Stanislav: Stalinskyj teror holodom i joho demohrafični naslidki, In: Holodomor 1932 - 1933 rokiv jak velyčezna trahedija ukrajinskoho narodu. Materialy Vseukrajinskoji naukovoji konferenciji. Kyjiv 2003.

Kulčyckyj, V. Stanislav: Analiz demohrafičnoji statystyky, In: Holod rokiv 1932 - 1933 v Ukrajini. Naukova Dumka, Kyjiv 2003.

Kulčyckyj, V. Stanislav: Heohrafija holodu, In: Holod 1932 - 1933 rokiv v Ukrajini. Naukova Dumka, Kyjiv 2003.

Kulčyckyj, S. V.: Versiji sučasnykiv holodu, In: Holod 1932 - 1933 rokiv v Ukrajini. Naukova Dumka, Kyjiv 2003.

Kulčyckyj, V. Stanislav: Skilky nas zahynulo pid holodomoru 1933 roku?, In: Dzerkalo tyžňa, 2002, č. 45., on-line text (http://www.zn.kiev.ua/ie/show/420/36833/), staženo 25. 10. 2005.

Kulčyckyj, V. Stanislav; Maksudov, Serhij: Vtraty naseleňa Ukrajiny vid holodu 1933 r., In: Ukrajinskyj istoryčnyj žurnal, 1991, č. 2., s. 3 - 10.

Maksudov, Serhij: Demohrafični vtraty naseleňa Ukrajiny v 1930 - 1938 rr., In: Ukrajinskyj istoričnyj žurnal, 1991, č. 1., s. 121 - 127.

Maročko, I. Vasyl: Henocyd ukrajinskoho narodu (1932 - 1933), In: Holodomory v Ukrajini 1921 - 1923, 1932 - 1933, 1946 - 1947. Zločyny proty narodu. Kyjiv 2000.

Maročko, I. Vasyl: Nacionalni menšyny v roky holodomoru, In: Holod 1932 - 1933 rokiv v Ukrajini. Naukova Dumka, Kyjiv 2003.

Palij, Oleksandr: Čomu vbyvaly Ukrajinu, In: Ukrajinska pravda 25. 11. 2005, on-line text (http://www.pravda.comua/news/2005/11/25/36058.htm), staženo 29. 11. 2005.

Subtelnyj, Orest: Ukrajina. Istorija. Lybiď, Kyjiv 1993.

Svoboda, David: Zapomenutý ukrajinský holocaust, In: Reflex 2002, č. 46., s. 42 - 43.

Tucker, C. Robert: Stalin. Revoluce shora 1928 - 1941. Dialog, Litvínov 1995.