Hladomor na Ukrajině v letech 1932-1933 - 1. část

Autorem následujícího textu je Aleš Ziegler a pochází z jeho bakalářské diplomové práce z roku 2006.

Na hlad nejvíce trpěly a umíraly děti...

   další informace o hladomoru z let 1932 - 1933 - ZDE

Úvod

   Předložená bakalářská diplomová práce se zabývá problematikou ukrajinského hladomoru z let 1932 - 1933. Vzhledem k velmi špatné dostupnosti adekvátních materiálů v českém jazyce, z nichž by se k danému tématu daly čerpat potřebné informace, jsem byl nucen často pracovat s publikacemi a zdroji zahraničních autorů, zejména pak ukrajinských. V českém prostředí bohužel doposud neexistuje ucelené dílo, které by se k tragickým událostem počátku 30. let 20. století, jež zasáhly teritorium nejen sovětské Ukrajiny, vztahovalo.

   Práce se skládá z pěti oddílů, jež se, s výjimkou prvního, dále rozdělují na jednotlivé kapitoly. První oddíl představuje jakýsi vstup, ve kterém jsem se snažil popsat poměry panující na Ukrajině v předvečer násilné kolektivizace a následného hladomoru. Tato doba se vyznačuje především upevněním moci Stalina, kterou začíná pomalu ale jistě využívat v souladu se svými představami. Dochází k ukončení NEPu a postupnému prosazování dalekosáhlých a fatálních reforem v oblasti zemědělství a průmyslu. Je třeba podotknout, že se Stalin zpočátku neodvážil naplno demonstrovat své záměry, neboť se obával negativní reakce. Teprve po získání převahy nad svými stranickými rivaly dosáhl kýženého cíle. Sliboval totiž, na rozdíl od Bucharina, jenž preferoval pomalejší tempo reforem, efektivní a hlavně rychlé řešení zaostalosti sovětského hospodářství, což se pochopitelně setkalo s lepší odezvou. V prvním oddílu tedy popisuji první radikální zásahy nového diktátora do života Ukrajinců, jako byly např. první procesy s různými organizacemi a inteligencí, nebo útok na pravoslavnou církev.

   Druhý oddíl tvoří ústřední část, v níž se věnuji průběhu kolektivizace zemědělství a hladomoru, jejím přímým důsledkem. Obsahuje celkem pět kapitol. Jak jsem naznačil již o odstavec výše, Stalin slíbil vyřešit tíživou situaci Sovětského svazu rychlými a razantními kroky. Uvědomoval si, že pokud má socialistický stát efektivně fungovat, je zapotřebí dostat pod kontrolu prostředky, jež může využít ke svému prospěchu. Mám na mysli především několik milionů drobných rolníků, kteří představovali obrovský potenciál, avšak těžce ovladatelný. Sovětské vedení proto přistoupilo k politice kolektivizace, jež vytvářela kolchozy, v nichž byl soustředěn zestátněný majetek i drobní rolníci, kteří do té doby hospodařili samostatně. Vzniklo tak místo velkého množství malých hospodářství několik tisíc lépe kontrolovatelných družstev. Zemědělské produkty, zejména pak obilí, tvořily žádaný artikl, jenž SSSR vyvážel na Západ a za utržené peníze nakupoval moderní průmyslové vybavení pro továrny. V rámci prvního pětiletého plánu totiž paralelně s kolektivizací probíhal proces industrializace. Zabavování soukromého majetku pochopitelně vedlo k odmítavým reakcím prostých rolníků a otevřeným vzpourám, na jejichž pacifikaci bylo použito hrubé síly. Každodenní skutečností se stalo zatýkání, popravy a deportace nepohodlných skupin obyvatel do nehostinných končin Sovětského svazu. To se týkalo především jedinců označených za kulaky, tedy bohaté sedláky, kteří údajně vykořisťovali chudé rolníky. Problém však nastal s definicí kulaka, později tak byli totiž nazýváni všichni odpůrci komunistického režimu, kteří se bránili zestátnění. Horší úroda, nekompromisní rekvizice obilí a mnoho dalších opatření silně připomínající období nevolnictví, jako např. zavedení vnitřního pasu a uzavření jednotlivých oblastí, mělo za následek nedozírnou katastrofu v podobě hladomoru, o němž pojednávám právě v druhé kapitole tohoto oddílu. Pro lepší zmapování řádění hladu a jeho důsledků jsem zařadil další kapitoly, které popisují například míru postižení jednotlivých oblastí, situaci národnostních menšin na území sovětské Ukrajiny atd.

   Třetí oddíl zkoumá, zdali Západ disponoval dostatečnými informacemi o skutečném dění v Sovětském svazu v letech 1932 - 1933 a pokud ano, jaký k nim zaujímal postoj. Stalin se totiž snažil všemi možnými prostředky fakt o hladomoru popírat a zahraniční delegace přesvědčit o opaku. Smutnou skutečností je, že se mu to ve většině případů povedlo. Našlo se jen pár novinářů, kteří světu zprostředkovali pravdivé informace pramenící z vlastních zkušeností. Mezi žurnalisty se však vyskytli i jedinci, kteří se zaprodali totalitnímu režimu a záměrně mystifikovali veřejnost na Západě, čímž se nechvalně proslavil především Walter Duranty.

   Čtvrtý oddíl se zabývá velmi citlivým tématem, kterým bezesporu je počet obětí velkého hladomoru. Názory na to, kolik lidí vlastně zahynulo v důsledku naprosto zvrácené politiky bolševiků, se totiž v průběhu času diametrálně odlišují. Záleží na tom, z jakých zdrojů a které provenience totiž případný badatel vychází a z jaké doby pocházejí. Jiný pohled na věc budou mít ukrajinští, ruští nebo západní vědci. A samozřejmě také záleží, zdali se jedná o údaje z období studené války čí následné. V současnosti se naštěstí historici i demografové snaží o objektivní badatelský přístup, podložený nově zveřejněnými dokumenty. I já jsem se snažil vytvořit syntézu a zmínit odhady a propočty všech stran, i když se osobně nejvíce přikláním k výsledkům profesora Kulčyckého.

   Poslední oddíl uvádím dodatečně jako pohled na různé přístupy a interpretace týkající se příčin a důsledku hladomoru 1932 - 1933. Existují v podstatě tři hlavní a to z dob Sovětského svazu, emigračního prostředí a postsovětské éry.

Sovětská Ukrajina na počátku 30. let 20. století

   Proces ukrajinizace podrýval rovnováhu sil, která vznikla na počátku 20. let mezi komunistickým režimem a ukrajinským nacionálním hnutím. Ztotožnění se některých ukrajinských komunistů s tímto trendem, vytvoření ukrajinského proletariátu, zvětšení počtu obyvatelstva v ukrajinských městech a aktivní kulturní i vědecká činnost staré i mladé ukrajinské elity představovala vážnou hrozbu pro kontrolu Moskvy nad USSR.

   Komunisté v Moskvě mohli tento stav přehlížet, dokud byli sami zaneprázdněni spory a boji ve straně o to, kdo po smrti Lenina zaujme vedoucí pozice v Kremlu. V sovětské historiografii z dob Chruščova a Gorbačova byla předčasná Leninova smrt považována za velkou tragédii, jež měla neblahý vliv na osud všech národů SSSR. Hovořilo se dokonce o tom, že pokud by Lenin zůstal na živu déle, zachránil by zemi od vlny teroru a násilí, která se naplno rozpoutala právě za Stalina. Tento názor, byť naprosto klamný, se bohužel mnohokrát objevil i v ukrajinské postkomunistické historiografii. Lenin nepovažoval ústupky uskutečněné komunistickou stranou ve prospěch drobných rolníků v období NEPu za definitivní a už v roce 1922 vyzýval k ukončení této politiky. Blíž k pravdě má zřejmě názor vyslovený americkým historikem Adamem Ulamem, který tvrdí, že pokud by Lenin žil déle, skončil by s NEPem mnohem dříve než Stalin, jenž byl nucen ještě několik let upevňovat pozici v boji se svými stranickými kolegy. Koncem 20. let, tedy v době, kdy byla rozdrcena opozice a upevněna moc Stalina, došlo k zásadní změně ve vnitřní politice komunistické strany, která de facto znamenala návrat k metodám válečného komunismu. Ztělesněním nového kurzu se stalo vyhlášení prvního pětiletého plánu v březnu 1929, jehož vykonání mělo radikálně přeměnit sovětskou společnost. Základními pilíři nově budovaného socialismu se stala zrychlená industrializace, násilná kolektivizace vesnického hospodářství a kulturní revoluce.

   Výrazné omezení liberálního kurzu se nejprve projevilo v pronásledování staré inteligence. Od května do července roku 1928 se v Moskvě odehrával proces s 53 specialisty uhelného průmyslu na Donbasu, kteří údajně prováděli záškodnickou činnost proti sovětskému systému a poškozovali tak záměrně státní hospodářství. Tuto aféru mělo na svědomí GPU, které ji od začátku až do konce připravilo za účelem svalit na většinou zahraniční specialisty vinu za neschopnost stranického vedení dosáhnout efektivních změn v průmyslu. Celá záležitost, známá též pod názvem Šachtinský proces, položila základ k vystupňování atmosféry teroru. Stalin využil tento proces ke zdůvodnění vyostření třídního boje, který byl podle jeho mínění potřeba pro rozvoj a budování socialismu. Zároveň se také snažil přesvědčit veřejnost o nutnosti posílit represivní politiku proti podobným "živlům".

   Na Ukrajině mělo mít zostření třídního boje mimo jiné nacionální charakter. Komunistickému vedení šlo o to, aby ukázalo na zrádcovství inteligence ukrajinského národa. První obětí takto namířených útoků se stalo staré předrevoluční pokolení ukrajinských intelektuálů. V červenci 1929 bylo mezi jejich řadami provedeno masové zatýkání a věznění. V březnu 1930 bylo 45 z nich postaveno v Charkově před soud, kde si vyslechli obvinění ze členství v tajné organizaci Spolek osvobození Ukrajiny neboli SVU (Spilka vyzvolenňa Ukrajiny). Odsouzeni byli známi vědci, učenci, spisovatelé a kulturní činitelé. Z nejznámějších uvedu například Serhije Jefremova, Mychajla Slabčenka, Andreje Nikovského či Ludmilu Staryckou-Čerňachivskou. Společně s nimi se na lavici obžalovaných ocitli mladí lidé, kteří patřili do organizace Spolku ukrajinské mládeže neboli SUM (Spilka ukrajinskoji molodi), jež náležela do SVU. Podle sovětských dokumentů měla mít údajně Spilka vyzvolenňa Ukrajiny i Spilka ukrajinskoji molodi zázemí ve všech větších městech Ukrajiny, přičemž si prý kladla za cíl přípravu ozbrojeného povstání, usilujícího o osvobození "buržoazní" Ukrajiny. Mezi historiky panují spory o skutečné existenci či případné efektivnosti obou organizací. Většina se spíše přiklání k názoru, že celou záležitost zinscenovaly sovětské trestní orgány, aby mohly obžalované na základě těchto "důkazů" odsoudit. Jediné, co se nedá zpochybnit, je fakt, že většina zatčených a uvězněných byla protisovětsky orientována. Rozmezí uložených trestů se pohybovalo mezi dvěma až deseti lety, nezřídka se však stávalo, že byl odsouzenec po čase zlikvidován úplně.

   Represe stalinského režimu se bohužel nevyhnuly ani církvi. Během zmíněných procesů se totiž "ukázala" spojitost mezi SVU a vysokým klérem Ukrajinské autokefální pravoslavné církve (UAPC). V letech 1930 - 1934 bylo zatčeno a uvězněno 24 z 34 episkopů této církve, několik z nich dokonce zcela zmizelo bez jakéhokoli soudu či vyšetřování. Masové represe se dotkly i řadových kněží. V lednu 1930 církev formálně sama zanikla, i když přibližně 300 jejích farností fungovalo nadále pod názvem Ukrajinská pravoslavná církev a to až do roku 1936.

   Protináboženská ofenziva z let 1929 - 1930 se vyvíjela ve dvou etapách. První, na jaře a v létě 1929, se vyznačovala přitvrzením a znovuoživením protináboženských zákonů z let 1918 - 1922. 8. dubna 1929 byl přijat důležitý dekret, zdůrazňující kontrolu lokálních úřadů nad životem farností a zavádějící nová omezení činnosti náboženských společenství. 26. srpna zavedla vláda nepřetržitý pětidenní pracovní týden, tedy pět dní práce a jeden den odpočinku, jenž rušil neděli jako volný den pro celou populaci. Toto opatření mělo napomoci boji za vykořenění náboženství. Druhá etapa představovala přímou protináboženskou ofenzivu. V říjnu 1929 bylo nařízeno zabavování zvonů, které prý údajně bránily občanům v právu na odpočinek. Kněží, zatíženi desetinásobně vyššími daněmi, byli postaveni na úroveň kulaků a zbaveni občanských práv, což znamenalo, že jim byly odepřeny potravinové lístky, neměli nárok na lékařskou péči a často byli zatýkáni a následně posíláni do vyhnanství nebo přímo deportováni. Podle neúplných údajů bylo v roce 1930 rozkulačeno přes 13 000 služebníků církve. Je významnou skutečností, že kolem 14 % rolnických povstání a vzpour zaznamenaných v roce 1930 mělo za následek zavření kostela a konfiskace zvonů. Protináboženská kampaň dosáhla svého vrcholu v zimě 1929 - 1930.

   V únoru 1931 začala probíhat další pravidelná vlna zatýkání. Tentokrát byli zatčení obviněni ze členství v ilegální organizaci Ukrajinského nacionálního centra neboli UNC (Ukrajinskyj nacionalnyj centr). Jednalo se především o emigranty, kteří se ve 20. letech v dobré víře vrátili zpět na Ukrajinu. Obvinění se týkalo dvou někdejších hlavních politických představitelů UNR (Ukrajinska Narodna Respublika), jejího bývalého prezidenta Mychajla Hruševského a předsedy vlády Vsevoloda Holubovyče. Hruševského v březnu 1931 poslali do Moskvy bez možnosti návratu na Ukrajinu. V roce 1934 tam pak za záhadných okolností při banální operaci zemřel.

   Dalšími oběťmi se stali představitelé společenských nauk, kteří se ve svých pracích z oblasti ukrajinské historie, kultury a hospodářství snažili aplikovat a rozvíjet marxistickou teorii. Tak byla zničena celá marxistická škola ukrajinských historiků v čele s Matvijem Javorským, dále skupina marxistických teoretiků v čele s akademikem Vladimírem Juryncem a Semenem Semkovským.

   Ukrajinští komunisté přímo vedli nebo podporovali kampaně proti staré ukrajinské inteligenci, která se nechtěla poddat ideologii. S rozsudkem pro činnost SVU vystoupil Mykola Skrypnyk, veřejným žalobcem během procesu byl Panas Ljubčenko. Jiný aktivista, Andrij Chvylja, nesl bezprostřední odpovědnost za uvěznění a smrt mnoha ukrajinských kulturních činitelů ve 30. letech. Avšak samotné zatýkání, soudy a likvidace se odehrávaly pod přímým vedením Moskvy. Nicméně Kreml kritizoval Komunistickou stranu Ukrajiny z přílišné tolerance k ukrajinské nacionální úchylce. Boj proti nacionalismu měl mezi ukrajinskými komunisty za následek jejich razantní úbytek, neboť jich v roce 1933 bylo dvakrát méně, než v roce předešlém. Útok byl veden proti hlavním představitelům politiky "ukrajinizace", především proti samotnému Skrypnykovi, jenž byl 1. března sesazen z funkce národního komisaře pro vzdělání. Bezohledné zúčtování s elitou poukázalo na iluzi nacionálních komunistů spojit loajalitu ke komunistickým ideálům se službou národním zájmům. Mnoho ukrajinských komunistů bylo dohnáno k sebevraždě, mimo jiné i Skrypnyk. Formální konec tzv. "ukrajinizace" představovalo listopadové plénum Komunistické strany Ukrajiny v roce 1934. Jestliže byl do té doby považován pro politiku strany jako hlavní hrozba ruský šovinismus, od listopadového pléna se jím stal ukrajinský nacionalismus.

   Tíha bolševického teroru doslova rozdrtila ukrajinskou kulturní elitu. Čistka nabyla totálního charakteru. Z počtu 85 ukrajinských vědců z oblasti filologie bylo postiženo represemi 62, několik stovek kobzarů, kteří dorazili na svůj sjezd, bolševici uvěznili a posléze všechny postříleli. Propuštěno z práce bylo několik tisíc učitelů. Na jejich místa pochopitelně nastupovali Rusové, což mělo za následek deukrajinizaci některých oblastí po všech stránkách.

Hladomor na Ukrajině v letech 1932 - 1933

Politika násilné kolektivizace

   Nejtěžším zločinem Stalina, kterého se dopustil na ukrajinském národu, bylo vyvolání umělého hladomoru v letech 1932 - 1933. Jednou z mnoha příčin této národní tragédie byly nadsazené a nereálné cíle, jichž se sovětské vedení snažilo dosáhnout během první pětiletky. Pro vykonání zadaného plánu bylo zapotřebí velkých investic a jejich nedostatek mělo kompenzovat kruté vykořisťování vesnického obyvatelstva. Hlavní problém sovětského hospodářství tehdy spočíval v naprostém nedostatku moderního průmyslového vybavení velkých závodů, které se za valuty nakupovalo v zahraničí, přičemž nejdůležitější zdroj nezbytných finančních prostředků představoval export obilí.

   Proto už v zimě 1927 - 1928 v Sovětském svazu vypukla obilní krize. V podmínkách volného trhu neměli zemědělci zájem prodávat obilí státu, neboť se ceny za průmyslové výrobky udržovaly na velmi vysoké úrovni. Cestu z této krize Stalin spatřoval v násilném skupování obilí a uskutečnění částečné kolektivizace zemědělství, která měla proběhnout během následujících tří až čtyř let. Kolektivní hospodářství, spadající pod přísný státní dozor, tak mělo do budoucna zajišťovat dostatek obilí určený na vývoz. V souladu s prvním pětiletým plánem měla tedy být do konce roku 1932 zkolektivizována většina orné půdy.

   V roce 1929 došlo na Západě k vážné ekonomické krizi, jež mimo jiné zapříčinila prudký pokles cen obilí. Bolševický režim pochopitelně reagoval zvýšeným vývozem této suroviny, aby nedošlo k omezení nákupu moderního průmyslového zařízení pro továrny. Na listopadovém plénu Ústředního výboru Komunistické strany SSSR v roce 1929 se proto rozhodlo o provedení úplné kolektivizace. Ukrajina jako stěžejní dodavatel obilí na trh zaujímala v těchto plánech zvláštní místo, neboť se měla stát příkladem kolektivního hospodářství. Kolektivizaci na Ukrajině Stalin plánoval završit koncem roku 1931 nebo počátkem roku následujícího. Místní vedení dokonce hodlalo tento termín ještě zkrátit. Ve stepních oblastech chtělo kolektivizaci dokončit do jarní setby roku 1930 a ve zbytku teritoria Ukrajiny do podzimu téhož roku, což znamenalo během několika měsíců totálně přeměnit podobu dosavadního zemědělství.

   K tak rychlé změně se rolnické obyvatelstvo pochopitelně snažili přinutit násilím. K uskutečnění požadované reformy však komunistická strana nejdříve nutně potřebovala posílit svoji pozici na ukrajinském venkově, kde měla velmi slabé zastoupení. V roce 1929 zde bylo 25 000 členů strany na 25 000 000 obyvatel, takže na 1 000 rolníků připadal pouze jeden komunista (v Rusku byl ukazatel samozřejmě vyšší). Komunistické vedení proto na počátku roku 1930 vyslalo z měst na venkov několik desítek tisíc ideologicky spolehlivých pracovníků, většinou ruské národnosti, z velkých průmyslových závodů. Stejným směrem zamířili také komsomolci, řadoví vojáci i mladší velitelé, kteří prošli speciálními kurzy, ve kterých se "dozvěděli", jakým způsobem kolektivizaci provádět. Vyslanci z měst byli pověřeni vedením nově vytvořených kolchozů, i když většina z nich neměla vůbec žádnou představu ani zkušenost s vedením zemědělského hospodářství. Na jejich příjezd vesničané pochopitelně reagovali otevřeným rozčarováním a nespokojeností s ironickými slovy, že pokud dokáže dělník z továrny spravovat jejich hospodářství, tak že oni pro změnu zase mohou klidně vést fabriku. Komunisté se ale řídili vlastní logikou. Jak prohlásil jeden z předních stalinských ekonomů Strumylin: "Zákony nás v ničem neomezují. Neexistuje pevnost, kterou by bolševici nedobili."

   Zrychlení tempa kolektivizace znamenalo faktické vyhlášení války vesničanům, kteří nechtěli vstupovat do kolchozů, na něž se dívali s velkým despektem a nepochopením jako na nerozumný výmysl. I když se formálně předpokládal dobrovolný vstup do kolchozů, rozhodnutí o tom, kolik je jich třeba vytvořit v té či oné oblasti a kolik do nich má vstoupit osob, záleželo na speciálních nařízeních poslaných shora. Na členských schůzích jednotlivých vesnic byli místní obyvatelé nucení odevzdávat své hlasy pod pohrůžkou represí. Pro přijetí rozhodnutí o provedení kolektivizace v konkrétní vesnici přitom stačilo jen několik málo těchto hlasů. Běžným jevem se proto stávaly výhružky, pomluvy a vydírání. Ten, kdo přesto nemínil do kolchozu vstoupit, byl přirovnáván k nepříteli sovětské vlády a zločinci. Administrace mlýnů těmto jedincům např. odmítala semlít zrno, jejich děti byly vylučovány ze škol, lékaři je nechtěli přijímat jako pacienty atd.

   Jedním z hlavních cílů kolektivizace se stala likvidace kulaků jako třídy. Zastoupení sedláků a zejména pak středních rolníků bylo na Ukrajině poměrně hojné a jejich pozice silná. Problém však nastal při definici kulaka, jelikož nebylo zcela zřejmé, koho za něj ještě považovat a koho už ne. Pod tento termín totiž spadali nejen bohatí sedláci (dá-li se tento termín vůbec použít), využívající námezdní pracovní sílu, ale i samostatně hospodařící rolníci, jimž k obdělávání polí sloužila modernější technika, nebo měli prostě jen pokrytou střechu lepším materiálem, což prý dosvědčovalo příslušnost ke kulacké třídě. Co se týče využívání námezdní síly, ne vždy se muselo jednat o majetné hospodáře disponující velkým statkem, k jehož obhospodaření je zapotřebí více lidí. Jak ukazují nově zveřejněné studie, velká část z těch, kteří potřebovali pomocníky na poli, byli váleční invalidé z první světové války a revoluce, vdovy nebo rodiny s malými dětmi. Bolševici však nakonec prohlásili bez rozdílu každého, kdo nechtěl dobrovolně vstoupit do kolchozu, za protistátního živla. Je pravda, že mezi nejprostšími obyvateli a především středními rolníky odpor proti kolektivizaci sílil nejvíce, poněvadž tato skupina lidí po revoluci obdržela kousek půdy a nepřála si o něj zase přijít. Likvidace kulaků jako třídy tak ve skutečnosti zasáhla mnohem více rodin, než se původně zamýšlelo. V roce 1929 se počet "kulackých" hospodářství na Ukrajině oficiálně odhadoval na 71,5 tisíc, do roku 1932 jich však na zmíněném území bylo zlikvidováno kolem 200 tisíc.

   Likvidace hospodářství probíhala různými způsoby. Takzvaní kontrarevoluční kulačtí aktivisté, ve skutečnosti prostí zemědělci, kteří se bránili kolektivizaci všemi možnými prostředky, byli většinou uvězněni nebo přímo zastřeleni. O rozsahu represe svědčí mimo jiné fakt, že v jedné kyjevské věznici popravili během zimy 1929 - 1930 každou noc kolem 70 až 120 lidí. Další kategorie, "opravdoví zámožní kulaci", byli deportováni do odlehlých částí Sovětského svazu, zejména na Sibiř. Zbytek musel opustit alespoň místo, ve kterém doposud žil. Mnoha postiženým se naštěstí podařilo utéct z vesnice do města a najít si tam práci v průmyslovém odvětví, což mělo v prosinci 1932 (přesně 27. prosince) za následek zavedení tzv. vnitřních pasů, které fakticky bránily jakékoliv migraci obyvatel a doslova přikovaly zemědělce k půdě bez možnosti úniku. Úřady totiž odmítaly rolníkům potřebné dokumenty vydat. Zavedení pasů a provádění důkladných kontrol na hranicích jednotlivých sovětských republik a oblastí mělo bolševikům pomoci při "očištění" města od kulaků, zločinců a jiných antisocialistických elementů. Rolníky, objevené v průmyslových závodech během nejrůznějších prověrek a razií, vyvezli přímo do nehostinných končin SSSR.

   Do razií a rozkulačování na venkově se zapojovali již zmínění komunističtí aktivisté, kteří tam byli vládou vysláni z měst, aby dohlíželi na "správný" chod kolektivizace. Po čase se k nim přidalo i několik kolaborantů z řad vesnického obyvatelstva. Nezřídka se však stávalo, že zrádcové na své aktivity doplatili, neboť zatímco se na jednom konci vesnice sami aktivně účastnili rozkulačování, na druhém konci byl jejich majetek vyvlastněn. Provedení takovéto operace v jedné vesnici zabralo několik hodin. Kulakům dovolili vzít si s sebou pouze to, co mohli unést na sobě. Mnohdy špatně obuté a oblečené vesničany naložili do dobytčích vagonů a přepravili do vzdálených míst - např. do Kazachstánu či na Sibiř. Pokud se deportace odehrávala v zimních měsících, vyložili lidi z vagónů přímo na sníh a nechali je vlastnímu osudu. Bez jakýchkoliv nástrojů se odsouzenci na smrt snažili postavit alespoň přístřeší, aby přežili. Za krátký čas na následky podchlazení a hladu umírali děti, nemocní a lidé staršího věku. Úmrtnost byla velmi vysoká, podle přibližných propočtů zahynula asi třetina deportovaných. Přeživší se octili v těžké situaci, poněvadž nesměli opustit své nucené obydlí a byli pod neustálým dohledem čekistů, přičemž museli těžce pracovat v sovětských hospodářstvích, závodech těžkého průmyslu a uhelných dolech. Režim těchto speciálních pracovníků se podobal nevolnictví ještě v jednom aspektu. Pokud se chtěla svobodná dívka provdat za někoho nebo mládenec oženit s někým z těchto pracovníků, sám přešel či sama přešla na jejich úroveň, podle čehož se s ním či s ní zacházelo. Přesídlenci byli většinou velmi pracovití lidé, leckdo z nich paradoxně na novém místě dokonce dosáhl relativního "standardu". V tom případě ho rozkulačili a deportovali podruhé.

   Kampaň proti kulakům měla za cíl především zbavit rolnickou populaci svého přirozeného vedení, které by jako jediné bylo schopno vést efektivní odpor proti násilné kolektivizaci. Avšak sovětská vláda neměla problémy pouze s ukrajinským etnikem. Stejně jako na Ukrajině, i na severním Kavkazu (zejména na Kubáni), kde byly tradice individuálního hospodaření velmi silné, kolektivizace narazila na výjimečně tuhý odpor. Zdejší vesničané odmítali vstupovat do kolchozů a ničili majetek, jenž podléhal zestátnění. V mnoha případech došlo k otevřeným vzpourám, z nichž nejrozšířenějšími byly tzv. "babské vzpoury", kdy se dav žen, ozbrojených klacky a kamením, snažil dostat do kolchozů a odnést si odsud uschované zrno, krávy a koně. Mnohdy vzpoury přerostly v otevřené ozbrojené povstání, které zasáhlo celou oblast a svým charakterem a rozsahem připomínalo revoluční události z let 1917 - 1920. Na pacifikaci vlny nepokojů sovětské vojsko používalo dokonce dělostřelectvo a tankové jednotky. V určitých krajích Ukrajiny a severního Kavkazu proti bouřím zasáhlo také letectvo. Například v Černihivské oblasti však armáda přešla na stranu vzbouřenců a vyskytl se i případ, kdy povstalce řídil přímo velitel Rudé armády. Společný odpor proti kolektivizaci sjednotil bývalé nepřátele režimu a účastníky protisovětských partyzánských oddílů z dob revoluce. Celkový počet povstalců na Ukrajině, podle pozdějších propočtů, v roce 1930 činil zhruba 40 000 lidí.

   Odpor venkova přinutil Stalina na určitou dobu přibrzdit tempo znárodňování. 2. března 1930 se v novinách Pravda objevil vožďův článek Závrať z úspěchu, v němž Stalin vystoupil s odsouzením některých nedopatření, ke kterým došlo během prováděni kolektivizace. Vinu však svalil na místní úřady, nikoliv na sovětskou vládu či sám na sebe. Tento projev byl špatně skrytým pokrytectvím, což prohlédli i tehdejší komunističtí aktivisté, když jeden z Dnipropetrovské oblasti napsal: "Vypadá to, že soudruh Stalin tenkrát spokojeně spal a nic neslyšel, zakryl si oči a neviděl naše chyby." S některými okresními vedoucími činiteli, odpovědnými za ona "nedopatření", byly následně zinscenovány soudní procesy. Rolníci nyní mohli "dobrovolně" opouštět kolchozy.

   Odchod z kolchozů se stal masovým jevem. Nejvyšší počet vystoupivších rolníků pocházelo z Ukrajiny a severního Kavkazu. Ty, kteří zůstaly nadále ve státních družstvech, zlákali bolševici výhodami, zaručující jim osvobozeni od daní za domácí dobytek a různých dalších poplatků. Už v září roku 1930 se obnovil útok na samostatně hospodařící rolníky formou nadměrného zvýšení daní. Proti organizátorům masových odchodů z kolchozů byl navíc užit teror. Následkem těchto a mnoha dalších nevybíravých opatření podléhalo kolektivizaci do konce roku 1932 opět téměř 70 % venkovských hospodářství, které zaujímaly 80 % celkové osevní plochy USSR.

   Vznik kolchozů vznesl naprostý chaos a dezorganizaci do zemědělské produkce. Prostí rolníci nechtěli dobrovolně odevzdat dobytek do státních farem, a proto ho raději sami porazili, což ještě více prohloubilo problém s tažní silou, bez níž se nedalo orat. Zřízení tzv. Strojně traktorových stanic (STS) v letech 1928 - 1930, původně jako technickou pomoc kolchozům, vykonávalo především politickou roli v provádění sociálně politické kontroly nad vesnicí. Produkce traktorů v žádném případě neuspokojovala kladené požadavky. V roce 1938 na jeden kolchoz připadal průměrně jeden traktor, přičemž stroje byly velmi špatné kvality a často se lámaly. V září 1932 například v Dnipropetrovské oblasti nefungovalo kvůli různým poruchám 90 % technického vybavení. Práce z donucení se pochopitelně projevovala nízkou produktivitou. Chaos se zesiloval neobratnou činností zbyrokratizovaného vedení, které postrádalo zkušenosti s řízením zemědělského hospodářství a chybně rozhodovalo o tom, jak a co se má kde zaset. Od roku 1931 do roku 1932 se v důsledku špatných rozhodnutí osevní plocha v SSSR zmenšila o 20 %, přičemž ztráty na úrodě v roce 1931 činily 30 %.

   K těmto nepořádkům se ještě přidalo sucho, jež v roce 1931 postihlo stepní oblasti. Samo o sobě by jistě příčinou hladomoru nebylo, neboť v roce 1934 nastala stejná situace a hladem nikdo neumíral. Hladomor, který úmyslně vyvolal komunistický režim nejen na teritoriu Ukrajiny, naplno řádil v letech 1932 - 1933.

Od kolektivizace k velkému hladomoru

   Vlivem celkové dezorganizace, deportací nejproduktivnější skupiny výrobců z vesnic a následkem pasivního i aktivního odporu proti kolektivizaci, nemohly kolchozy splnit požadované dodávky obilí státu. Bolševické vedení ale vyžadovalo stanovenou normu za každou cenu. V roce 1930 byla na Ukrajině zabrána třetina zdejší úrody, což značně převyšovalo každoroční míru. Komunisté v tomto roce zabrali 27 % veškeré úrody, z Ukrajiny však dodávky činily 38 %. V roce 1931 Moskva přikázala vybrat stejné množství zrna jako před rokem, i když byla úroda o 20 % nižší. Aby bylo možné splnit požadované stanovy, poslal Stalin do vesnic vojsko a policii. Rekvizicemi byla zabrána nejen úroda, ale i polovina zásob osení, které si zemědělci schovávali na příští rok, což mělo za následek nedozírnou katastrofu.

   I když byly vlivem blížící se pohromy normy dodávek obilí z Ukrajiny v roce 1932 sníženy ze 7,7 na 6,2 miliónů tun, přesto uvedená cifra značně převyšovala reálné možnosti republiky. Celková úroda představovala 14,6 miliónů tun obilí, přičemž 40 % ho bylo ztraceno už během sklizně. Již v lednu 1932 v jednotlivých oblastech začal panovat hlad. Ukrajina se kvůli vysilujícím dodávkám totálně vyčerpala, ale komunistická strana ani tehdy ze svých nároků neslevila a považovala tempo odevzdávaného obilí za hanebně pomalé. Na žádosti komunistů Kosiora, Čubara, Skrypnyka, Šlichtera, Ljubčenka a Petrovského, které padly na třetí konferenci Komunistické strany Ukrajiny v červenci 1932, zvolnit tempo kolektivizace a přehodnotit předimenzované obilní normy, prohlásil moskevský poslanec a hlava Rady lidových komisařů SSSR Vjačeslav Molotov, že není možné dovolit si zakolísání a dělat ústupky, pokud se jedná o úkol zadaný stranou a sovětskými úřady.

   Ukrajinské vedení se snažilo zmírnit dané stanovisko. Leckdo z nich, jako třeba předseda ukrajinského úřadu Čubar, vrchní velitel kyjevského vojenského okruhu Jona Jakir a první sekretář charkovského oblastního výboru strany, se obrátil bezprostředně k Stalinovi s prosbou o povolení dodávek hladovějícím. Tyto zoufalé pokusy však nedosáhly žádného uspokojivého výsledku, pouze prohloubily nedůvěru Moskvy k místnímu vedení. V lednu 1933 deník Pravda obvinil Ukrajinu z nesplnění státních dodávek obilí a její představitele nařkl ze shovívavosti k třídnímu nepříteli.

   Ve stejném měsíci obsadil Pavlo Postyšev funkci druhého sekretáře Komunistické strany Ukrajiny a zároveň se stal hlavou metropolitní (hlavním městem sovětské Ukrajiny byl do roku 1934 Charkov) stranické organizace. První sekretář Komunistické strany Ukrajiny Stanislav Kosior, který v této funkci vystřídal Kaganoviče, byl zcela odsunut na druhou kolej. Postyšev Kosiora otevřeně ignoroval a prohlašoval, že je odpovědný výhradně Stalinovi a že veškeré zprávy bude podávat pouze jemu osobně. Na Ukrajinu se vrátil také Vsevolod Balyckyj, bývalý představitel zdejších čekistů (1924 - 1931), jenž měl zásadní podíl na procesech s SVU (Spilka vyzvolenňa Ukrajiny) a UNC (Ukrajinskyj nacionalnyj centr) a který několik let velel OGPU v Moskvě. Opět ho určili představeným republikového GPU. Postyšev a Balyckyj se stali hlavními vykonavateli velké čistky ukrajinské stranické elity. Během relativně krátkého časového úseku, přesně od 1. června 1932 do 1. října 1933, bylo odstraněno 75 % všech činovníků v místních radách a 80 % sekretářů stranických organizací. Na listopadovém plénu v roce 1933 dal Postyšev propuštěncům jasně na srozuměnou, že je čeká zatčení, poprava, nebo v lepším případě deportace a internace v pracovních táborech. Perzekvovaní ukrajinští vůdcové byli nahrazováni desítkami tisíc stranických funkcionářů, poslaných na Ukrajinu z Ruska a jiných sovětských republik.

   Ústřední vedení si nechtělo přiznat, že přijalo nereálné plány. Za hlavního viníka nevykonání dodávek bylo považováno venkovské obyvatelstvo, které údajně zuřivě skrývalo obilí, kradlo ho z kolchozů, ničilo technické vybavení atd. 7. srpna 1932 Sovětský ústřední výkonný výbor neboli VCVK (Rada narodnych komisariv) SSSR schválily nařízení "O ochraně majetku státních závodů, kolchozů i družstev a posílení společného socialistického vlastnictví". V souladu s tímto zákonem se krádež kolchoznického majetku trestala zastřelením, za polehčujících okolností uvězněním minimálně na 10 let. Za krádež hodnou trestu se považoval i pokus přinést domů ze střeženého pole trochu obilí. V národním povědomí toto opatření utkvělo jako "zákon o pěti klasech".

   Na podzim roku 1932 přijela do Charkova speciální výběrčí komise v čele s Molotovem a Kaganovičem, která měla dohlížet na vykonání vůle Moskvy. Některé vesnice, ale i celé oblasti byly zaneseny do černých listin, což pro ně v důsledku znamenalo zákaz volného pohybu jednotlivců a zastavení jakýchkoliv dodávek potravin. Pokud nemělo obyvatelstvo v takto postižených lokalitách dostatečné zásoby jídla, masově umíralo hladem. Na provádění rekvizic bylo na vesnice vysíláno vojsko a policie, kterým v práci pomáhaly úderné brigády zformované z místních aktivistů. Vybaveni dlouhými na jednom konci zaostřenými železnými tyčemi sloužícími jako sonda prohledávali domy, stodoly a dvory, aby zabavili ukryté obilí. Zabavovali nejen množství potřebné pro vykonání plánu, ale jakékoliv zásoby jídla. Přivlastňovali si také nalezené peníze, nádobí nebo koberce, zkrátka vše cenné, na co během prohlídky narazili.

   Řádění aktivistů a stranických funkcionářů představovalo pro ukrajinskou vesnici smrtelné nebezpečí, jaké neznalo ani z dob tatarských nebo tureckých nájezdů. Pro dokreslení zvrácenosti komunistické ideologie prováděné v praxi uvedu výrok jednoho aktivisty, Lva Kopeleva, pozdějšího velmi známého ruského spisovatele v exilu, jenž popisuje své zkušenosti v knize Výchova pravověrného a na zmíněné excesy pohlíží tímto způsobem: "Slyšel jsem děti... jak se dusí a křikem kašlají. Viděl jsem, jak vypadají lidé: ustrašení, prosící, plní nenávisti, tupě pasivní, vyhaslí zoufalstvím nebo zuřivě vybuchující napůl šílenou odvážnou divokostí. (. . .) Bylo mi z toho, co jsem viděl a slyšel, zoufale zle. A ještě hůř z toho, že se toho účastním... Přesvědčoval jsem sám sebe, vysvětloval jsem si, že nemusím upadat do toho oslabujícího smutku. Uskutečňovali jsme historickou nutnost. Dělali jsme naši revoluční povinnost. Získávali jsme obilí pro naši socialistickou vlast..."

   Komise Molotova vyvezla z Ukrajiny téměř všechny zásoby obilí, i když i to se nezdálo dost pro vykonání plánu. Největších měřítek dosáhl hlad po skončení řádění speciální výběrčí komise, tedy na jaře a v létě roku 1933. Tehdy hromadně vymíraly celé vesnice - první umírali muži, po nich děti a nakonec ženy. Nejstrašnějším následkem hladomoru byla nepochybně smrt několika miliónů dětí. O rozsahu dětské úmrtnosti svědčí fakt, že v mnoha vesnicích byly před vypuknutím tragédie plné třídy školáků nejrůznějšího věku, po letech 1932 - 1933 nebylo koho učit, spousta škol tehdy zanikla. Hlad přerval také veškeré morální zábrany, takže často docházelo k případům kanibalismu.

   Vesničané, jak jsem uvedl již výše, se pokoušeli zachránit útěkem do města, ale smrt je dohnala i tam. Městské obyvatelstvo totiž samo trpělo nedostatkem jídla, i když na tom bylo pořád o mnoho lépe než uprchlíci. Navíc se obávalo poskytovat jim pomoc, neboť všudypřítomná propaganda slibovala smrt každému, kdo by projevil solidaritu k třídnímu nepříteli. Svědkové tehdejších událostí popisují, že se hlad soustřeďoval výhradně na teritoriu Ukrajiny. Umírajícím ukrajinským rolníkům vojsko a policie nedovolili přecházet do Ruska, kde nebyla situace tak vyostřená. Kdo se přesto odvážil překročit hranice, byl nemilosrdně zastřelen. Dalo by se říct, že inkriminované teritorium nechal Stalin neprodyšně uzavřít. Stejně hermeticky nepropustné byly hranice Ukrajiny také na západě s Polskem a na jihu s Rumunskem.

   Sovětské vedení dlouhou dobu neučinilo nic pro to, aby ulehčilo situaci miliónům strádajících. Hromady obilí a brambor, soustředěné na železničních stanicích a připravené na odvoz do Ruska, hnilo jen tak. Strážci ale nikoho k nahromaděným zásobám nepustili. V některých případech se zoufalí lidé, kterým ještě zbyly síly, odhodlali proniknout do nádražních sýpek a něco si odnést. Většinou se ale se zlou potázali, buď byli zastřeleni přímo na místě, nebo zatčeni a poté posláni do vězení. Vesnické aktivisty, kteří pomáhali provádět rekvizici obilí, ponechali bolševici svému osudu, takže umírali společně s ostatními.

   V dubnu 1933, kdy hlad řádil novou silou, přišlo nařízení o vydání jistého množství strategických zásob potravin zbědovaným rolníkům. Stranickému vedení však očividně nešlo o humánní cíle. Přede dveřmi byla totiž nová osevní sezóna a na vesnicích nebyl nikdo, kdo by zasel. Začátkem května 1933 se tedy představitelé kolchozů snažili zapojit do práce každého, kdo vykazoval schopnost přežít. Aby kompenzovali nedostatek pracovní síly v takřka vymřelých vesnicích, posílali na setbu studenty, vojenské oddíly i obyvatele měst. Na "uvolněnou" půdu Ukrajiny a severního Kavkazu se přestěhovali lidé z centrálních oblastí Ruska, kterým úřady dávaly speciální potravinové příděly a dovolily jim nastěhovat se do opuštěných příbytků.

   Represe silně postihly zejména nejmladší a nejstarší věkové skupiny, dále pak muže (ukazatel ztrát mezi nimi je 15 %, mezi ženami pouze 7 %). Shrneme-li proto tragické události 30. let, není možné se neztotožnit se slovy někdejšího aktivisty Bohdana Kravčenka: "Největším úspěchem Ukrajinců během těchto desetiletí bylo, že je jako národ přežili."

Míra postižení jednotlivých oblastí USSR

   Hladomor na Ukrajině v letech 1932 - 1933 měl nejtěžší následky ve dvou oblastech - Kyjevské a Charkovské. Úmrtnost se v nich roku 1933 prudce zvýšila. Méně strádaly příhraniční regiony - Vinnycká oblast a Moldavská sovětská republika. Vláda se tu po výběru obilí obávala vzít vesničanům i poslední zásoby jídla. Méně také trpěli rolníci Černihivské oblasti, protože zde práci úřadům a nasazeným hlídkám ztěžovala relativní "průchodnost" hranic s Běloruskou sovětskou republikou. V těchto místech se totiž nacházely četné bažiny, husté lesy a houštiny, přes které hladoví lidé prchali do méně postižených částí Sovětského svazu. Kromě tohoto faktoru, Polesí strádajícím poskytovalo i jistý druh obživy, neboť si v okolních lesích mohli vesničané nasbírat různé plody. Méně byla postižena hladem také Doněcká oblast, kde většina rolníků i jejich příbuzných pracovala v dolech. Jelikož představovali pro sovětský těžký průmysl nepostradatelnou sílu, bylo jim umožněno stravování prostřednictvím potravinových lístků. Oděská i Dnipropetrovská oblast, stejné jako Kyjevská a Charkovská, neměly prostředky ani faktory, kterými by dokázaly zmírnit teror hladem, a proto trpěly více. Z celkového součtu byla tragédií nejvíce zasažena Kyjevská a Charkovská oblast, nejméně pak Doněcká a Černihivská.

   Demografická statistika dokazuje, že v roce 1936 byla úmrtnost ve všech oblastech, kromě Doněcké, o poznání nižší, než v roce 1927. Uvedená skutečnost se vysvětluje tím, že v době hladomoru umírali především lidé staršího věku, kteří za normálních okolností tvoří největší procento zemřelých. Podstatné snížení úmrtnosti lidí této věkové kategorie v letech následujících po hladomoru bylo způsobeno celkovou stagnací úmrtnosti. V Doněcké oblasti byl vliv hladu na strukturu obyvatel slabší, neboť nejstarší věkové skupiny nezaznamenaly ve svých řadách tak prudký pokles. Úmrtnost po roce 1933 zde tedy zůstala na úrovni konce 20. let.

   V souvislosti s uvedenými fakty bych ještě rád upozornil na skutečnost, že tehdejší teritorium sovětské Ukrajiny neodpovídalo dnešní podobě tohoto státu, jenž zahrnuje také oblasti Haliče a Zakarpatí. První oblast společně s částí Volyně patřila do roku 1939, kdy došlo k její okupaci sovětskou armádou na základě paktu Molotov-Ribbentrop, Polsku. Druhá uvedená oblast náležela v meziválečné době Československu. Žádná z nich proto v letech 1932 - 1933 hladem netrpěla. Její obyvatelé, převážně ukrajinského původu, se však snažili svým krajanům v Sovětském svazu všemožně pomáhat např. formou potravinových zásilek, i když pomoc mnohdy do svého cíle nedorazila. Z dnešního hlediska je proto lehce paradoxní skutečnost, že má národní tragédie značný ohlas právě v Haliči, která hladem postižena vůbec nebyla, což je do jisté míry způsobeno nacionalistickými tendencemi ukrajinského západu. Taktéž poloostrov Krym ve 30. letech nenáležel k teritoriu sovětské Ukrajiny. K jeho administrativnímu přičlenění k Ukrajině došlo teprve až v polovině 50. let (1954) v souvislosti s třísetletým výročím perejaslavské smlouvy, na základě níž Ruské impérium získalo území Ukrajiny východně od Dněpru.

Národnostní menšiny na Ukrajině v letech 1932 - 1933

   Je zřejmé, že Ukrajinci nebyli jedinou etnickou skupinou v rámci USSR, která trpěla kolektivizací, hladem a represemi. Masově vymírali také židovské vesnice, němečtí protestanti, krymští Tataři, Rusové, Poláci atd. V předvečer masové kolektivizace existovalo v USSR 25 národnostních okresů, z nichž bylo 7 německých (nacházely se v místech dnešní Chersonské, Oděské, Dnipropetrovské a Mykolajivské oblasti), 3 bulharské (na teritoriu dnešní Oděské a Dnipropetrovské oblasti), 3 řecké (v Dnipropetrovské a Doněcké oblasti), 3 židovské (v Dnipropetrovské a Chersonské oblasti), 1 polský (v Žytomirské oblasti) a 8 ruských (v Dnipropetrovské, Charkovské a Doněcké oblasti). Převážná většina národnostních menšin na počátku 30. let tedy žila spíše v jižní části sovětské Ukrajiny.

   Do kategorie národnostních menšin, které se soustřeďovaly převážně ve městech, patřili zejména Židé. Na venkově jich dohromady žilo pouze 145 000, což v té době představovalo necelých 9 % veškeré židovské populace na území USSR. Případy hladovění byly potvrzeny ve všech třech židovských okresech, avšak počet obětí nebyl tak fatální díky systému potravinových lístků, jenž fungoval ve městech a zmírňoval následky tragédie této etnické skupiny. Židovské hospodářské kolonie na jihu Ukrajiny, jejíž obyvatele v roce 1934 bolševici deportovali daleko na východ, však likvidaci stejně neunikly. Inteligenci přitom obvinili ze spolčování s ukrajinskými nacionalisty za účelem judajizace židovské mládeže, jež měla správně podléhat poruštění. Židovskou populaci nezachránil dokonce ani fakt, že k ní přímo náleželi někteří vysocí funkcionáři Komunistické strany SSSR (např. L. Kaganovič). Úkol zněl jasně, vybrat veškeré obilí bez jakýchkoliv ohledů.

   Vyčlenit z celkové úmrtnosti v důsledku hladovění představitele národnostních menšin je dosti obtížné kvůli nedostatku relevantních údajů a archivních materiálů. Přibližnou statistiku je možné vytvořit pomocí záznamů ze sčítání lidu v roce 1937, zejména pak z části, která zachycovala úmrtnost v jednotlivých oblastech Ukrajiny. Úmrtnost mezi představiteli národnostních menšin, kteří žili na venkově, byla zpravidla mnohem vyšší, než ve městech. V roce 1933 např. ve městech zemřelo 32 200 a na vesnici 52 000 obyvatel ruské národnosti. Výjimku tvořili Židé, o čemž se zmiňuji již o odstavec výše. Ve stejném roce jich ve městech zemřelo 20 000 a na vesnici "jen" 7 000. Značné zastoupení měli zejména ve městech Fastiv, Berdyčevo, Žytomir, Oděsa, Korosteň, Cherson, Kamjanec-Podilskyj atd.

   V archivních fondech státních orgánů vztahujících se k období hladomoru zatím nebyly nalezeny zmínky o faktu masového hladovění v polských a českých vesnicích. Obyvatelé těchto lokalit se zabývali zejména pěstováním technických kultur - lnu, cukrové řepy a chmele. Vyznačovali se přitom dobrou materiální základnou svých usedlostí, které měli vybavené hospodářskou technikou a zabezpečené dobytkem na práci i na chov. Tempo kolektivizace na Volyni, kde se soustřeďovali především polští i čeští drobní řemeslníci a zemědělci, bylo ze všech oblastí nejpomalejší. Drobné kolchozy, které tam vznikaly, se zpravidla spojovaly do jakýchsi svazů, jež měly internacionální složení. V lednu 1931, kdy proces kolektivizace pomalu dosahoval svého vrcholu, obyvatelé polských vesnic vůbec nepospíchali se vstupem do kolchozů. Polské rolníky, kteří projevovali naprostou pasivitu ke kolektivizaci, později masově rozkulačili a vyvezli za hranice Ukrajiny. Přemisťovali je zejména z příhraničních pásem do vnitrozemí a východních oblastí. Převážná část Poláků a Čechů opustila Ukrajinu, někteří odešli do měst.

   Následkem nucené kolektivizace, politiky rozkulačování, násilného výběru obilí a masových deportací přestaly existoval německé kolonie na jihu Ukrajiny. Jejich hospodářství se vyznačovala dostatkem orné půdy, dobytka a stálostí ekonomického rozvoje. V německých okresech žilo 145 000 Němců, zbytek se soustřeďoval v okolních smíšených oblastech. Němci se na rozdíl od Poláků kolektivizaci nebránili a mnohdy ji dokonce podporovali. V některých německých okresech byla kolektivizace dovršena již v roce 1930. Samozřejmě se našli i tací, kteří do kolchozů vstoupit nechtěli. Na ty čekal stejný osud jako na rozkulačené rolníky. Nadsazené požadavky plánu a extrémní výběry obilí odstartovaly strádání hladem.

   Kolchozníci a drobní řemeslníci v německých okresech, kteří hladověli, se obraceli s prosbou o pomoc k příbuzným v Německu a Americe. Podpora přicházela různými cestami - nelegálně prostřednictvím zahraničních turistů a pracovníků, legálně například peněžními převody. Kreml tuto činnost nazýval "hitlerovskou pomocí hladovějícím Němcům". Obyvatelé německých vesnic, kteří v době hladomoru obdrželi pomoc ze Západu, byli v roce 1934 a znovu pak v letech 1937 - 1938 deportování na Sibiř coby špióni, sloužící ve prospěch cizí země, přičemž vedoucí představitele, učitele i studenty zdejších základních škol zavřeli pro údajnou spolupráci s nacisty.

   Konec politiky "tatarizace" Krymu byl spojen s masovými represemi místní politické elity a deportací 30 - 40 000 krymských Tatarů. V roce 1938 tatarský jazyk komunisté násilně převedli na cyrilici. Na sklonku 30. let bylo provedeno masové zatýkání mezi Řeky, kteří žili u černomořského pobřeží. Jejich provinění údajně spočívalo v přípravě nacionálního spiknutí s cílem ustanovit na jihu USSR řeckou republiku. Podobné obvinění později postihlo také Poláky, kteří byli masově zatýkáni, vězněni, popravováni a deportováni do Kazachstánu a na Sibiř. Aby sovětské úřady navždy skoncovaly s národním obrozením etnických menšin, označil v dubnu 1938 ústřední výbor Komunistické strany SSSR vytváření národních škol a úřadů za škodlivé a bezúčelné.

   Represe proti národnostním menšinám byly v USSR těsně spjaty s terorem zaměřeným proti Ukrajincům. Postyšev v roce 1936 vysvětloval, že čistky na Ukrajině probíhaly masověji, neboť nejvíce nepřátel režimu, dle jeho slov, produkovalo právě zdejší prostředí. Liberálnější kurs mohl být udržován pouze tak dlouho, dokud dokázalo místní vedení činit odpor rusifikační politice Moskvy. Podobně, jako v době ukrajinské revoluce vedl každý příjezd a odjezd nového úřadu z Kyjeva k obnovení a likvidaci určité formy autonomie. Bezohledné zúčtování s "ukrajinizací" pohřbilo poslední naděje národnostních menšin na prosazení svých práv.

Situace ve zbytku SSSR v letech 1932 - 1933

   Ukrajinské vědecké práce posledního desetiletí jsou v zahraničí téměř neznámé. Místo nich se do popředí dostávají tvrzení politiků, kteří prohlašují, že v Rusku žádný hlad nebyl (pouze na Ukrajině) a stěžují si, že Rusové v letech hladomoru zabili 12 000 000 Ukrajinců. Čtyřnásobné zvýšení ztrát v důsledku hladomoru v USSR a ztotožnění sovětského režimu s ruským národem, který se stejně tak zmítal v pavučině totalitarismu, vyvolává u vzdělanců a vědců na Západě i v samotném Rusku přání a snahu objektivně prozkoumat to, co se na Ukrajině skutečně odehrálo a čím se ukrajinský hladomor odlišoval od celkového nedostatku potravin ve zbytku SSSR na počátku 30. let.

   Hladem netrpělo pouze teritorium Ukrajiny, ale také Povolží a Severní Kavkaz. Ve dvou volžských krajích, které v současnosti zabírají pět oblastí s celkovou plochou 435 000 km², zemřelo podle propočtů moskevského historika V. Kondrašina v důsledku hladovění 366 000 lidí. Na Ukrajině, jejíž plocha do roku 1939 činila 450 000 km², hlady zemřelo přes 3 000 000 lidí, tedy o mnoho více. Povolžský hladomor připomíná ten ukrajinský z roku 1932. V obou případech zabírali rolníkům veškeré obilí, avšak díky tajným zásobám nedocházelo k tak vysokým ztrátám. V roce 1933 na Ukrajině sebrali úplně vše, prověřili a vymetli každou skulinku, přičemž nebrali pouze obilí, ale vše, co se hodilo.

   Na jaře roku 1932 na Ukrajině a Kubáni ti, kteří nedokázali dodat dostatečné množství obilí pro vykonání státem daného plánu, tedy drtivá většina všech rolníků, byly veškeré zásoby jídla zkonfiskovány, čímž hlad de facto přerost v hladomor. Konfiskace v takovém měřítku, které byly příčinou hladového teroru, se v jiných regionech SSSR nevyskytovaly. Stalinský totalitní režim tedy uskutečňoval masové represe nejen ze sociálně-třídního hlediska, ale i z nacionálního. Koneckonců to není v Sovětském svazu nic ojedinělého, že se represe týká jednoho etnika či národa. Připomeňme masové deportace nacionálních menšin Poláků a Němců, které na Ukrajině začaly v roce 1934. Později se to týkalo např. krymských Tatarů či kavkazských národů, zejména Čečenců za 2. světové války.

Ohlas tragédie za hranicemi Sovětského svazu

Snaha o objektivní zpravodajství zahraničních žurnalistů

   Zprávy o hladomoru v sovětské Ukrajině nalezneme například v Manchester Guardian a Daily Telegraph vydávaných ve Velké Británii, Le Matin a Le Figaro ve Francii, Neue Zeuericher Zeitung v Německu, La Stampa v Itálii, Reichpost v Rakousku atd. Ve Spojených státech se noviny, které informovaly o dění na Ukrajině jako třeba Christian Science Monitor, New York Herald Tribune nebo židovské noviny Forwaerts, opíraly o svědectví ukrajinských emigrantů.

   Je třeba si uvědomit, že žurnalisté, kteří navštívili Sovětský svaz v letech 1932 - 1933, mohli kdykoliv riskovat ztrátu víza, a proto v honbě za fakty přistupovali ke kompromisům. Jejich materiály navíc často procházely cenzurou, takže dovědět se skutečný stav věcí bylo mnohdy opravdu obtížné. Někteří novináři, jako např. Malcolm Muggeridge, však tento systém obcházeli a posílali zprávy diplomatickou poštou své země, která cenzuře nepodléhala.

   Do oblastí postižených hladomorem se dostávali buďto lidé, jež znali jazyk, což se týkalo především komunistů ze západních zemí, kteří tam dočasně pracovali, nebo příbuzní rolníků, žijících ve zpustošených vesnicích.

   Jedním z těch, kteří prahli po pravdě, byl bývalý tajemník Lloyd George a badatel ruských dějin Gareth Jones. Stejně jako Muggeridge psal pro Manchester Guardian a na Ukrajinu přicestoval z Moskvy, aniž by se kohokoliv ptal na povolení. Pěšky prošel vesnicemi Charkovské oblasti a podal svědectví o hrůzostrašných životních podmínkách podvyživených lidí. 30. března 1933 vyšel jeho článek, v němž popisuje nezapomenutelné zážitky plné zbědovaných dětí s napuchlými břichy.

   Dalším žurnalistou, který se snažil podávat objektivní zprávy, byl korespondent Associated Press Stanley Richardson, jenž citoval údaje poskytnuté bývalým prvním tajemníkem Komunistické strany Běloruska Alexandrem Asatkinem. Ten mu dodal poměrně přesné počty obětí hladomoru na Ukrajině, materiály však skončily v rukou cenzora. I přesto ale na Západ pronikaly informace, týkající se nadměrně vysoké úmrtnosti a podvýživy v USSR, i když jen v omezené míře. Vyskytly se v několika denících, jmenovitě v New York American, Toronto Star a Toronto Evening Telegram.

   Zahraniční tisk musel čelit mnoha útokům. Sovětský deník Pravda například 20. července 1933 obvinil rakouské noviny Reichpost z tvrzení, že miliony sovětských občanů v oblasti Volhy, Ukrajiny a severního Kavkazu zemřelo následkem hladu. Tuto sprostou pomluvu a nehorázný výmysl stvořili podle Pravdy redaktoři Reichpostu, aby odvrátili pozornost svých pracujících od vlastních problémů a těžké životní situace. Hlava VCVK M. Kalinin prý odhalil politické podvodníky, kteří nabízejí pomoc obětem neexistujícího hladu na Ukrajině a naznačil, že pouze společnost, která dospěla do posledního stádia svého morálního úpadku, mohla vyplodit podobné nesmysly.

   V roce 1933 sovětské úřady novinářům ze Západu vstup na Ukrajinu a severní Kavkaz zakázaly. Britská ambasáda informovala Londýn již 5. března o tom, že Tiskové oddělení komisariátu pro zahraniční záležitosti všem korespondentům z ciziny doporučuje zůstat v Moskvě. Stalin ze všech sil bránil možnosti volného pohybu zahraničních žurnalistů v postižených částech USSR, kteří mohli ohrožovat jeho lživou propagandu. Tímto a mnoha dalšími opatřeními je tedy na čas umlčel. Našli se ovšem tací, které nařízení nezastrašilo a o svých zkušenostech podali svědectví, jako například W. H. Chamberlain, jehož publikace vyšla v roce 1934. Dokonce i západní autoři, považovaní za příznivce stalinského režimu, upozorňovali na nepravosti napáchané bolševiky. Například Maurice Hindus, jenž psal o kolektivizaci a podporoval ji, vyprávěl o lidské tragédii kulackých deportací, o krutosti stranických pracovníků, o reakci venkovského obyvatelstva, o nekompetentnosti kolchoznického vedení atd.

Reakce Západu

   Existující informace bohatě postačovaly k vyvrácení jakýchkoliv pochybností. 28. května 1934 byla ve Sněmovně reprezentantů USA k projednání předložena rezoluce kongresmana Hamiltona Fishe jr., jež apelovala na americkou tradici, spočívající v ochraně lidských práv a vyjadřovala naději, že SSSR změní svůj kurs a využije americké pomoci k překonání krize. Rezoluci předali ministerstvu zahraničních věcí a přikázali ji uveřejnit.

   Stejně jako v roce 1921, i když v menším měřítku, došlo k pokusu o zorganizování humanitární pomoci postiženým oblastem, do jehož čela se postavil vídeňský arcibiskup a kardinál Innitzer. Problém však spočíval v tom, že se bez souhlasu postižené země nemohl Červený kříž v podobné akci angažovat. Sovětské úřady, na rozdíl od počátku 20. let, kdy o pomoc přímo požádaly, pokračovaly v popírání hladomoru a dokonce útočily na tyto návrhy zfalšovanými dopisy rolníků, které propozice údajně "pobuřovaly a urážely". V únoru roku 1933 noviny Izvestia např. zdůrazňovaly, že volžští Němci odmítají pomoc humanitárních organizací utvořených v Německu.

   V západní části dnešní Ukrajiny, která tehdy patřila k území Polska, se o hladu dobře vědělo. V červenci roku 1933 zřídili obyvatelé Lvova Ukrajinský centrální humanitární výbor, který se trpícím snažil zajišťovat potřebnou pomoc formou nelegálních potravinových zásilek. Ukrajinské emigrantské organizace na Západě se ze všech sil snažily upozornit na fakt hladomoru své úřady. Ve Washingtonu je kupříkladu zcela přeplněn žádostmi o zásah v této záležitosti archiv ministerstva zahraničí USA. Nedostatek zájmu o dané téma však prosby odsoudil k naprostému nezdaru. Ve zmíněném archivu se na druhou stranu nachází spousta dopisů od různých vědců, novinářů i církevních činitelů, kteří pochybovali o věrohodnosti faktů, zmíněných ve svědectvích ruských emigrantů či publikacích zahraničních reportérů typu Chamberlaina, který odhadoval počet zemřelých od čtyř milionů výše. Na tyto skutečnosti ministerstvo zahraničí USA reagovalo zdrženlivě.

   Když se zprávy o hladomoru staly v USA dost rozšířenými, kongresman Herman Kopelman požádal oficiálně sovětské úřady o vysvětlení této skutečnosti, přičemž za nedlouho obdržel odpověď od lidového komisaře ministra zahraničí M. Litvinova: "Obdržel jsem Váš dopis tento měsíc a chci Vám poděkovat za to, že jste si přečetl předloženou brožuru. Musím Vám říct, že existuje velké množství podobných brožur, přeplněných lží, kterou rozšiřují zahraniční kontrarevoluční organizace. Jim nezbývá nic jiného, než falzifikovat informace a vyrábět nepravé dokumenty." Sovětské velvyslanectví, nedávno otevřené ve Washingtonu, také tvrdilo, že obyvatelstvo Ukrajiny vzrostlo během první pětiletky o dvě procenta za každý rok, přičemž Ukrajina měla nejnižší úmrtnost v rámci všech republik SSSR.

   Spojené státy neměly do listopadu 1933 se Sovětským svazem žádné diplomatické styky. Ministerstvo zahraničí USA mělo za úkol všemi možnými způsoby tyto vztahy navázat. Vzhledem k této politické strategii proto bylo téma hladomoru do jisté míry tabu. Země, jejichž diplomaté působili v Moskvě déle, disponovaly informacemi přímo z první ruky a byly mnohem lépe informovány o skutečných podmínkách na ukrajinské vesnici.

KONEC PRVNÍ ČÁSTI