plukovník

Bohumil Borecký

(generálmajor in memoriam)

příslušník Obrany národa

(zástupce jejího předposledního vrchního velitele brig.gen. Františka Bláhy)

vojenský velitel okresu Hradec Králové

spolupracovník skupiny Barium

* 14. 7. 1891 Praha

+ 14. 10. 1954 Tajšet, SSSR

   Narodil se v rodině skladníka Josefa Boreckého a jeho manželky Marie, rozené Zavadilové. V letech 1902 - 1910 studoval na Českém vyšším reálném gymnáziu v Novém Bydžově, kde také na jaře 1910 maturoval. Po prodělaném odvodu byl dnem 1. 10. 1910 prezentován k výkonu prezenční služby jako jednoroční dobrovolník u c. k. pěšího pluku 59 v Salzburgu. Zde absolvoval školu na důstojníky pěchoty v záloze a dne 1. 10. 1911 byl přeložen do zálohy. V letech 1911 - 1914 byl zaměstnán jako učitel. Po vypuknutí světové války nastoupil v rámci mobilizace 27. 7. 1914 službu u c. k. pěšího pluku č. 36, s nímž odešel po zdokonalovacím výcviku jako velitel čety na ruskou frontu. Zde padl 11. 3. 1915 u Sokové do ruského zajetí, v němž se 24. 6. 1916 přihlásil do čs. legií v Rusku. Již 5. 7. 1916 byl prezentován u záložní roty České Družiny v Kyjevě, odkud byl v říjnu 1916 odeslán do Bělgorodu do pravomoci gen. Jaroslava Červinky a zároveň přidělen k učební komandě. Jako bývalý důstojník byl vybrán jako emisar k náboru nových dobrovolců a od 22. 6. 1917 prováděl nábor dobrovolníků do čs. legií v ruských zajateckých táborech ve Ferganské oblasti (dnem 23. 6. 1917 byl povýšen na ppor.) Po návratu nastoupil dnem 1. 7. 1917 službu u 8. čs. střel. pluku, u kterého pak působil až do návratu do vlasti a postupně prošel funkcemi velitele čety, zatímního velitele roty, velitele roty a velitele praporu. Dočkal se i povýšení: 29. 11. 1918 na kpt. a 26. 4. 1920 do hodnosti mjr. S 8. čs. střel. plukem se zúčastnil bojů proti bolševikům, koncem října 1918 potlačení dvojího bolševického povstání v Krasnojarsku, boje o Molebský závod, dobytí Kunguru, a řady dalších srážek při ochraně sibiřské magistrály. Dne 6. 6. 1920 odplul z Vladivostoku a po takřka dvouměsíční cestě přes Kanadu dorazil 31. 7. 1920 do Opavy, kde byl tehdy jeho pluk rozmístěn.

   Po návratu z repatriační dovolené nastoupil 13. 9. 1920 službu u p. pl. 8 v Českém Těšíně, odkud byl 5. 12. 1920 přemístěn k pěšímu pluku 21 do Čáslavi, kde konal službu jako velitel praporu (od 22. 12. 1922 v hodnosti pplk.) Dnem 28. 3. 1923 nastoupil jako velitel praporu k šumperskému p. pl. 13, kde působil až do konce září 1923. Poté byl dnem 1. 10. 1923 odeslán na dovolenou s čekaným jako dočasně služby nezpůsobilý a do armády se opět vrátil teprve 1. 5. 1924, kdy nastoupil službu u p. pl. 14 v Košicích. Zde poté působil až do konce roku 1933, a to jako velitel praporu a současně velitel košické školy na důstojníky pěchoty v záloze 11. divize. V době od 31. 12. 1933 do 28. 2. 1936 byl zástupcem velitele pěšího pluku 25 v Lučenci a poté se stal velitelem cyklistického praporu 3 v Levicích. V mezidobí byl dne 23. 12. 1936 povýšen na plk. a ve dnech 2. 11. - 11. 12. 1937 se jako hospitant zúčastnil Kurzu pro zvláštní účely v Jincích. Dnem 1. 1. 1938 byl ustanoven velitelem hraničářského pluku 6 v Šumperku (od září 1938 v Červené Vodě), speciálního pevnostního útvaru, jehož úkolem byla obrana objektů těžkého opevnění na česko-moravském pomezí. Po Mnichovu, kdy došlo k rozpuštění pevnostních jednotek, nastoupil 15. 12. 1938 jako přidělený důstojník k velitelství IV. sboru v Olomouci, kde působil až do okupace a zániku čs. branné moci.

   Dnem 1. 7. 1939 odešel na dovolenou "na neurčito" a 1. 1. 1940 byl přeložen do výslužby. Usadil se v Hradci Králové, kde se již na počátku okupace zapojil do odboje v řadách ON. Po rozsáhlé vlně zatýkání se stal v létě 1943 zástupcem brig.gen. Františka Bláhy, jenž byl v nové ON, budované brig.gen. Zdeňkem Novákem, velitelem Krajského velitelství severovýchodní Čechy. Z titulu své funkce úzce spolupracoval s pplk.pěch. Janem Hnilicou, pplk.pěch. Ervínem Maršálkem, pplk.pěch. Rudolfem Gakschem, mjr.pěch. Františkem Novotným a škpt.pěch. Františkem Markalousem. Kromě funkce Bláhova zástupce byl zároveň v rámci organizace i velitelem politického okresu Hradec Králové. Po zatčení gen. Nováka na konci června 1944, kdy gen. Bláha převzal velení celé organizace, byl i nadále jeho zástupcem. Spolupracoval rovněž s výsadkem BARIUM z Británie (velitel npor.pěch. Josef Šandera). Právě v souvislosti s rozsáhlým zatýkáním spolupracovníků této skupiny padl v prosinci 1944 do rukou gestapa. Vězněn a vyslýchán byl zprvu v Hradci Králové, později v pankrácké věznici v Praze a nakonec v terezínské Malé pevnosti. Zde onemocněl tyfem, jeho zdravotní stav byl velice vážný, ale nakonec se šťastnou shodou okolností dočkal osvobození.

   Dnem 26. 5. 1945 nastoupil činnou službu v čs. armádě a byl ustanoven zatímním velitelem 14. divize v Hradci Králové. V době od 15. 2. 1946 do 31. 3. 1948 byl poté zástupcem velitele 5. divize v Českých Budějovicích. K jeho plánovanému povýšení do hodnosti brig.gen. nedošlo v důsledku intrik 5. odděl. hl. št. (OBZ). Ihned po únorových událostech byl dnem 1. 4. 1948 přeložen do výslužby. Žil v Hradci Králové, kde byl 9. 6. 1949 zatčen příslušníky krajského velitelství Státní bezpečnosti a následujícího dne předán v Praze orgánům NKVD. Byl odvlečen do věznice v Badenu v Rakousku a odtud převezen do SSSR. Zde byl 25. 3. 1950 odsouzen vojenským tribunálem k pobytu v nápravném pracovním táboře na 25 let (na základě obvinění z údajné protisovětské činnosti v době služby v čs. legiích v Rusku). Trest si odpykával ve zvláštním táboře Ministerstva státní bezpečnosti č. 17 v Tajšetu na východní Sibiři, kde také 14. 10. 1954 zemřel na komplikace po těžkém zápalu plic. Manželka Marie byla ihned po jeho zatčení vystěhována z bytu v Hradci Králové a až do své smrti šikanována (např. odebráním penze). Dopisy, které manželovi posílala, zůstaly uloženy ad acta na Hlavní správě Státní bezpečnosti v Praze. Plk. Borecký byl 30. 9. 1993 in memoriam povýšen do hodnosti generálmajora a v rámci rehabilitace prezidentem České republiky vyznamenán medailí Za hrdinství.

Vyznamenání: Československý válečný kříž 1918, Československý řád Sokol s meči, Československá revoluční medaile, Československá medaile Vítězství, Československý válečný kříž 1939, Československá medaile Za chrabrost před nepřítelem, Československá vojenská medaile Za zásluhy I. stupně, Medaile České republiky Za hrdinství.

Zdroj: Vojenské osobnosti československého odboje 1939 - 1945, VHÚ Praha a VHÚ Bratislava, Praha 2005

*  *  *

   Plk. Bohumil Borecký byl legionář, důstojník československé armády, odbojář z období 2. světové války a oběť komunismu.

   Bohumil Borecký se narodil v pražské čtvrti Karlín. Po vystudování gymnázia v Novém Bydžově se stal úředníkem v soukromém sektoru. Do rakousko-uherské armády nastoupil v roce 1910 jako jednoroční dobrovolník a přidělen byl k pěšímu pluku 59 v Salzburgu. Na začátku 1. světové války zajišťoval výcvik nováčků u pěšího pluku 36, ale již v prosinci 1914 byl odvelen na ruskou frontu, kde byl v březnu 1915 zajat. Následujícího roku v květnu se přihlásil do československého zahraničního vojska v Rusku a již v červenci byl přidělen k České družině v Kyjevě. Od června 1917 se staral o nábor dobrovolníků, od srpna sloužil u 8. československého střeleckého pluku a na podzim 1918 se účastnil potlačení dvou bolševických povstání v Krasnojarsku. Bojoval při ústupu legií po Transsibiřské magistrále a v srpnu 1920 se v hodnosti majora vrátil přes Kanadu a Německo se Slezským střeleckým plukem do Československa.

   Bohumil Borecký sloužil postupně u pěších pluků v Čáslavi, Šumperku, Košicích a v Lučenci, kde již zastával post zástupce velitele. Hodnosti podplukovníka dosáhl v roce 1922 a hodnosti plukovníka v roce 1936. Od téhož roku velel cyklistickému praporu 3 v Levicích, od 1. ledna 1938 pak hraničářskému pluku 6 v Šumperku. Jeho úkolem bylo bránit pohraniční opevnění od Branné po Suchý vrch. Když byl pluk po událostech spojených s mnichovskou dohodou zrušen, nastoupil na velitelství IV. sboru v Olomoucí. Po německé okupaci Čech a Moravy byl k 1. lednu 1940 poslán do výslužby.

   Bohumil Borecký se zapojil do ilegálního protinacistického odboje. Přestěhoval se do Hradce Králové, kde se stal příslušníkem východočeské skupiny Obrany národa. Účastnil se i činnosti vojenské složky Přípravného revolučního národního výboru a spolupracoval se členy výsadku Barium. Po zatýkací akci v řadách odboje se v roce 1943 stal zástupcem generála Františka Bláhy a velitelem politického okresu Hradec Králové. Bylo s ním počítáno jako s velitelem větší vojenské jednotky při všeobecném protiněmeckém povstání. V prosinci 1944 byl při německé akci proti spolupracovníkům výsadku Barium zatčen. Vězněn byl nejdříve v Hradci Králové, poté na Pankráci a později byl převezen do Malé pevnosti v Terezíně. Zde onemocněl tyfem a bezprostředně mu hrozila poprava, ale shodou okolností se konce 2. světové války dočkal.

   Po jejím konci se přihlásil do aktivní služby a byl zařazen k pěšímu pluku 4, ale současně sloužil jako zatímní velitel 14. divize. V únoru 1946 se stal zástupcem velitele 5. pěší divize v Českých Budějovicích. Po únorových událostech byl 1. dubna 1948 poslán do výslužby a žil v Hradci Králové. V červnu 1949 byl zatčen Státní bezpečností, která jej předala orgánům NKVD ze SSSR. Po odvlečení z vlasti byl obviněn z nařízení popravy pěti bolševiků v období jeho působení u československých legií. Odsouzen byl 25. března 1950 podle § 58 za ozbrojené protisovětské povstání, organizovaný pokus uchopit moc a službu v carské tajné policii k trestu smrti, který byl později změněn na 25 let. Trest si odpykával ve Zvláštním táboře Ministerstva státní bezpečnosti ve východosibiřském Tajšet-Bratsk. O jeho dalších osudech nejsou přesvědčivé zprávy. V roce 1954 byl rodině doručen dopis, ve kterém prosí o jídlo a šaty. Podle svědectví spoluvězně byl rozdrcen při posunování vlakových souprav. Podle jiných zpráv zemřel na komplikace po těžkém zápalu plic.

• Dne 30. září 1993 byl in memoriam povýšen do hodnosti generálmajora.
• Dne 28. října 1996 mu prezident Václav Havel udělil posmrtně medaili za hrdinství.

Zdroj: Wikipedie - ZDE

*  *  *

   Československá Státní bezpečnost shledávala však předávání občanů Československa do rukou represivních orgánů Sovětského svazu zřejmě přirozeným. 9. června 1949 byl krajským velitelstvím Státní bezpečnosti v Hradci Králové na dálnopisný rozkaz Ústředny Státní bezpečnosti zatčen ve svém bytě plukovník československé armády ve výslužbě Bohumil Borecký.

   Rozkaz podepsaný osobně velitelem Státní bezpečnosti zněl: "Žádám, aby plk. v. v. Bohumil Borecký, bytem Hradec Králové, Ambrožova ul. č. 906, byl neprodleně a pokud možno nenápadně zajištěn a eskortován do věznice KV-StB v Praze. Jeho ženě budiž dodatečně řečeno, že byl v důležité záležitosti předán do Prahy k výslechu." Rozkaz byl označen jako Pilný a Přísně tajný a jméno a adresa zadržovaného byly zašifrovány.

   Po převozu Boreckého do Prahy vydal následujícího dne velitel krajské správy příkaz předat zadrženého "styčnému důstojníku z repatriačního střediska sovět. stát. občanů se všemi vlastními věcmi".

   Bohumil Borecký byl za 1. světové války velitelem 1. pochodové roty 8. střeleckého pluku Československého vojska na Rusi a zúčastnil se bojů s bolševiky ve východní Sibiři a na Dálném východě. Po návratu domů pak zastával různé velitelské funkce v československé armádě. Za německé okupace v letech 1939 - 1944 působil v ilegální vojenské organizaci protifašistického odboje Obrana národa. Byl však Němci zatčen a odsouzen k trestu smrti. Před popravou jej zachránila jen porážka Německa a konec války. Po roce 1945 opět nastoupil do velitelských funkcí a nakonec byl zástupcem velitele 5. divize v Hradci Králové. V roce 1948 odmítl vstoupit do komunistické strany a raději požádal o penzionování.

   Příkazy k jeho zatčení a předání do sovětského tábora v Praze na Letné neobsahují žádné zdůvodnění. Když se jeho manželka po několika týdnech dotazovala ve věznici Ředitelství Národní bezpečnosti v Bartolomějské ulici v Praze, kam mu může poslat balíček, poradil ji strážný, aby se "šla podívat na Letnou do sběrného tábora pro ruské příslušníky (uprchlíky), zda tam není". Návštěva sovětského tábora byla samozřejmě neúspěšná a Marie Borecká se znovu vrátila do Bartolomějské ulice, kde ji další příslušník SNB sdělil, že její manžel "tam už dlouho není" a "že je v SSSR". Marie Borecká proto vzápětí nato požádala o pomoc prezidenta republiky a současně ministra národní obrany. Teprve potom se československá Státní bezpečnost pokusila dát odvlečení Bohumila Boreckého do SSSR alespoň nějaký "rámec".

   Všechny dopisy Marie Borecké byly postoupeny sekretariátu ministerstva národní bezpečnosti.

   Ten rekonstruoval průběh zadržení Boreckého a například zjistil, že příkaz k zadržení podepsal referent, který v Ústředně Státní bezpečnosti "dělal Poláky a SSSR". Zároveň zaznamenal, že "zástupce min. nár. obrany žádá o vyšetření a potrestání orgána, který vyzradil služ. tajemství", když nešťastné ženě řekl pravdu o osudu jejího manžela. Bylo zjištěno, že Borecký byl 9. 6. 1949 skutečně "ve vazbě v Bartolomějské 4, odkud byl dne 10. 6. 1949 převzat sovět. orgány" a v protokolu vězňů je "poznámka v rubrice kam byl vězeň předán - SSSR". Tato poznámka měla být "vepsána do knihy ze zatýkací listiny, na které bylo věznici nařízeno, aby Borecký byl předán styč. důst. sovět. stát. obč. do repatr. střediska". Další záznam uváděl, že "Boreckého převzali sov. orgánové".

   V květnu 1951 dostalo ministerstvo národní bezpečnosti další "žádost Marie Borecké ve věci zajištěného manžela" a po vlastním šetření ji 11. září 1951 postoupilo "k nahlédnutí a vyjádření" dalším složkám s tím, že dotazem na KVStB Praha, velitelství Státní bezpečnosti, sektor 6-B a odboru V bylo zjištěno, že "jmenovaný se v tamní vazbě nenalézá" a "rovněž, jak uvedeno v podání, nebyl zajištěn ani vojenskými úřady". Jeden referent potvrdil, že "9. 6. 1949 byl B. ve vazbě v Bartolomějské č. 4" a další zopakoval příkaz velitele krajské správy Státní bezpečnosti v Hradci Králové z 10. června 1949, ukládající předat zadrženého styčnému důstojníkovi ze sovětského repatriačního střediska. Hlavní správa Státní bezpečnosti se podivila, že "sekretariát MNB zasílá věc až 4 měsících" a pokrytecky - i když od zadržení uplynuly již víc než dva roky - doporučila "prozkoumat, zda [Borecký] ve věznicích [přece jen] není".

   Patrně nedostatek informací vedl Kancelář prezidenta republiky k pokynu, aby manželce zadrženého, jako kdyby nikdo nevěděl přesně kam zmizelého, byla alespoň vyplácena jeho penze. Důsledné utajování odvlečení Bohumila Boreckého do Sovětského svazu dokonce vedlo k tomu, že kdosi počátkem roku 1952 vyzval Marii Boreckou, aby prostřednictvím ministerstva státní bezpečnosti svému manželovi napsala dopis. Dopisy putovaly však pouze na Hlavní správu Státní bezpečnosti a tam podle osobního rozhodnutí velitele Státní bezpečnosti majora Prchaly byly zakládány ad acta.

   Některé z nich jsou dodnes uloženy v Archivu Ministerstva vnitra České republiky.

   Tato neúnavnost zoufalé manželky přiměla v létě 1952 Hlavní správu Státní bezpečnosti provést přece jen podrobnější šetření v minulosti Bohumila Boreckého a pokusit se zjistit možné důvody sovětského zájmu o něj. V tajné zprávě byly pak uvedeny dva "poznatky" z Archivu ministerstva národní bezpečnosti. Ve svazku 2939 bylo údajně zjištěno, že Borecký během svého působení v Československém vojsku na Rusi "zabýval se kární činností střílel vedoucí komunistické strany a partyzánského hnutí na Sibiři" a v říjnu 1918 na jeho rozkaz "nehledě na námitky státního zástupce krasnojarského okružního soudu z krasnojarské věznice násilím bylo vzato pět komunistů" a odsouzeno k smrti. Kromě toho pod číslem Ú-1730/02-53 byl prý v "archivu výpovědí členů Gestapa" nalezen "protokol sepsaný v roce 1945 se členkou Gestapa Gerlindou Weikertovou u okresní vyšetřovací komise v Hradci Králové", v němž měla uvést, že Borecký po zatčení v říjnu 1944 "při výslechu prozradil úkryt velitele vojenské odbojové skupiny, která spolupracovala s parašutisty z Anglie, gen. Bláhy". Zpráva o obou "poznatcích", doplněná opět přehledem průběhu zadržení, byla 25. srpna 1953 předložena náčelníkovi Hlavní správy Státní bezpečnosti a ten ji po seznámení se s ní zřejmě dal založit.

   Podle odpovědí ruských úřadů z roku 1996 zájem Sovětského svazu o plukovníka Boreckého vyplýval z první uvedené události.

   Do dotazníku Výboru "Oni byli první" ruští archiváři uvedli, že Borecký byl zadržen "14. října 1949 oddílem kontrarozvědky ministerstva státní bezpečnosti [jde již o sovětské bezpečností orgány] v táboře č. 300 motostřeleckých vojsk" a poté umístěn ve "vnitřní věznici kontrarozvědky ministerstva státní bezpečnosti VÚ 32750". Byl obviněn "z účasti při likvidaci sovětské moci v Sibiři a za vynesení trestu smrti nad pěti bolševiky" a rozsudkem "vojenského tribunálu VÚ 28990 z 25. března 1950 za ozbrojené protivení se sovětské moci, aktivní boj s revoluční dělnickou třídou a organizování činnosti kontrarevoluční povahy podle čl. 58, 58 a 58 Trestního zákoníku RSFSR souhrnně a v souladu s výnosem z 26. května 1947 O zrušení trestu smrti" odsouzen "k pobytu v nápravně pracovním táboře na 25 let". Trest vykonával ve zvláštním táboře č. 17. Ministerstva státní bezpečnosti SSSR v Tajšetu ve východní Sibiři.

   O smrtí plukovníka Boreckého v sovětském táboře zřejmě někdy v létě 1954 se z ruských archivů nedovídáme. Dochovalo se však osobní svědectví jeho spoluvězně Konstantina Čcheidzeho, někdejšího ruského emigranta a významného českého meziválečného publicisty a spisovatele, kterému se podařilo po 10 letech strávených v táboře GULAG vrátit do Československa, kde později napsal obsáhlé paměti, uložené v Literárním archivu Památníku národního písemnictví v Praze. Jeho vzpomínka je neobyčejně výmluvná a zasluhuje rozsáhlejšího ocitování:

   "Plukovníku Boreckému se velice stýskalo po vlasti. Dělalo mu radost, když si mohl popovídat česky, vyprávět o své minulosti, zvláště o době strávené na Slovensku, kde byl velitelem vojenského okruhu generál Šnejdárek.

   Vzpomínám si na den, kdy si mě Borecký zavolal, aby se se mnou rozloučil. Umíral - a umíral statečně - na komplikace po zápalu plic. Odevzdal mi svůj největší poklad - fotografie své ženy. Prosil mě, jestli se mi to podaří, abych za ní zašel a pověděl jí o posledních letech jeho života. Po návratu do Čech jsem zajel do Hradce Králové a splnil jeho prosbu.

   Vzpomínám si i na večer následujícího dne. Při čekání na umrlčí vůz vynesli z márnice dvě rakve; v jedné z nich byl Borecký.

   Kolem bylo ticho. Tábor se připravoval ke spánku. Tiše dřímala tajga - ani jediný zvuk se odtud neozval. I na nebi byl pokojný klid a mezi jasnými, mihotajícími se hvězdami, které vypadaly jako na dosah ruky, zvolna tiše plul měsíc, jemný, nazlátlý, věčný. Miliony let před tím, než přišel na svět Borecký, se měsíc rodil, rostl, dosahoval své velikosti a slávy, aby pak opět ubýval, hasl, zmizel - zemřel. Aby však po smrti vstal znovu z mrtvých a znovu svítil na cestu lidem. I po odchodu Boreckého z tohoto světa ještě milionkrát zemře a zase milionkrát vstane z mrtvých. Ale Borecký?

   Fantazie se snažila vytvořit si obraz daleké, v mlze věků ponořené minulosti. Na planetě - na naší planetě - se zrodilo vědomí: v skryté formě v rostlinách; v poloskryté u zvířat; v otevřené a stále jasněji zářící - u lidí. Nouze je nutila, aby upírali svůj zrak k zemi - aby si hledali potravu, brloh nebo jeskyni, aby se tam mohli ukrýt před nepohodou. Ale při pohledu vzhůru pociťovali radost a blaženost. Shora na ně svítilo a hřálo slunce. Shora na ně shlížel mladší bratr - nebo snad syn - slunce: měsíc. Pomáhal jim v boji s temnotou, ukazoval jim cestu, učil je určovat čas.

   Nikoli na zemi, nýbrž na nebi četl pračlověk své osudy. Ne na zemi, ale na nebi napsal svou první knihu. Písmena této knihy byly hvězdy a souhvězdí, jimž přisoudil tajemný význam. Vedlo ho prvotní poznání - nikoli to zkomolené, to poskvrněné pozdějším vývojem a civilizací. Na zemi mu toto prvotní poznání pomohlo rozeznat mezi tisíci bylin ty, které měly zázračnou léčivou moc. Na nebi mu napovědělo cesty, jak proniknout do tajemství vesmíru.

   Dnes je pro lidstvo měsíc satelitem, kam se dá letět a zase se odtamtud vrátit.

   Tehdy však byl božstvem, které se rodí, prochází zenitem slávy, aby potom přestálo utrpení, křížovou cestu, zemřelo a znovu vstalo z mrtvých. Nespatřovalo dávné lidstvo v osudu měsíce symbol svého vlastního lidského osudu? Neodkazovalo budoucím pokolením toto ponaučení ve svém mýtu o trpícím a z mrtvých vstávajícím Bohu? Rozlehl se dusot kopyt, zarachotila kola po dřevěném můstku postaveném od studny k vařírně. Pomohl jsem Maximkovi naložit rakev s tělem Boreckého na vůz, pokřižoval jsem zesnulého, kterého jsem vlastně téměř ani neznal, na cestu. Je to opravdu poslední cesta? Je to opravdu konec v našem omezeném lidském chápání?

   Tajemství."

   Tragický osud plukovníka Bohumila Boreckého před nás klade dvě otázky.

   Za prvé, zda se sovětská bezpečnost skutečně po celou dobu od roku 1918 snažila dostihnout tohoto československého legionářského velitele a až po téměř 31 letech uspěla, nebo zda byla na minulost tohoto nepohodlného důstojníka, důsledně odmítajícího komunistické představy o světě, "vhodně" upozorněna československými soudruhy?

   Za druhé, zda podobně nebyli odvlečeni ještě další bývalí českoslovenští legionáři a zda nešlo o širší snahu likvidovat tuto stále vysoké mravní autoritě se těšící skupinu vojenských velitelů, kteří opravdu neměli příliš vstřícný vztah ke komunistickému režimu.

   Obdobně jako plukovník Borecký mohl totiž být likvidován kdokoliv.

Zdroj: Únosy československých občanů do Sovětského svazu v letech 1945 - 1955, Vladimír Bystrov, Praha 2003