Jdi na obsah Jdi na menu
 


divizní generál Heliodor Píka

article preview

divizní generál

Heliodor Píka

(armádní generál in memoriam)

 

čs. vojenský atašé v Bukurešti

náčelník čs. vojenské mise v SSSR

podnáčelník a zástupce náčelníka hlavního štábu

 

* 3. 7. 1897 Štítina, okr. Opava

+ 21. 6. 1949 Plzeň

 

heliodor-pika.jpg

 

   Pocházel z rodiny chudého venkovského koláře. Nastoupil na české gymnázium v Opavě a po uzavření českých škol v roce 1914 odjel do Nového Bydžova, kde rok pracoval v lékárně jako aspirant farmacie. Maturitu složil v červenci 1915 a místo plánovaného studia byl v říjnu odveden jako jednoroční dobrovolník k zeměbraneckému pluku č. 15 v Opavě. Nejprve absolvoval tříměsíční kadetní školu a pak na ní působil jako instruktor. Ve funkci velitele čety odjel s plukem na ruskou frontu. V prosinci 1915 byl povýšen na svobodníka, v lednu 1916 na desátníka a v červnu na četaře. Dne 21. 7. téhož roku přešel u městečka Berestečka do ruského zajetí.

   Již 5. 10. 1916 se přihlásil v zajateckém táboře Paratskij zavod v Kazaňské gubernii do čs. vojska na Rusi, ale až v červnu následujícího roku se stal příslušníkem 1. střel. pluku čs. legií, bojoval u Bachmače a Zborova. V říjnu 1917 odjel přes Archangelsk a Británii do fr. Cognaku, kde se formovala další jednotka čs. legií. Působil jako plukovní lékárník u nemocnice pro 21. čs. střel. pluk a 37. francouzský pěší pluk.V červnu 1918 se stal příslušníkem 21. čs. střel. pluku ve funkci plukovního lékárníka a plynového důstojníka, bojoval v Alsasku, Champagni a Argonách. V červnu 1918 byl povýšen na důstojnického zástupce a 12. 1. téhož roku na poručíka.

   Poslední den roku 1918 se vrátil do vlasti a po krátké službě ve funkci spoj. důstojníka u jednotek v Praze, na Těšínsku a Slovensku byl v září 1919 vyslán do internátní školy v Milovicích (již v hodnosti npor. - 1. 8. 1919), odkud v listopadu přešel na Vojenskou školu pro pěchotu ve fr. St. Cyru. Důstojníkem z povolání se stal 1. 1. 1920. Po návratu byl přidělen k p. pl. 21 v Kladně, ale již v prosinci 1920 přešel na VA v Hranicích jako instruktor, k 1. 11. 1921 byl povýšen na kpt. Absolvoval armádní plynový tel. kurs. V prosinci 1922 se oženil a měl syna Milana, který se stal příslušníkem čs. vojenských jednotek na Západě. V polovině července 1923 byl přeřazen k MNO jako konceptní důstojník 5. odboru a po krátkém působení u p. pl. 42 v Terezíně odešel v prosinci 1925 na Válečnou školu do Prahy do 1. ročníku a současně se podílel na zkouškách nových zbraní v Olomouci, Milovicích a Pardubicích. V červenci 1926 byl povýšen na škpt. a v říjnu téhož roku odešel studovat na Vysokou školu válečnou v Paříži, kterou s úspěchem absolvoval v září 1928. Po návratu nastoupil jako škpt.gšt. na ZVV v Praze a v září 1929 na hl. št. jako pobočník náčelníka. V prosinci téhož roku byl povýšen na mjr.

   Dne 1. září 1932 se stal vojenským atašé v Bukurešti, později mu byla akreditace rozšířena i na Turecko. Byl jedním z nejlepších čs. vojenských zpravodajců i diplomatů. Do vlasti se vrátil v červenci 1937 v hodnosti pplk. (povýšen 10. 2. 1933) a pracoval v GSOS jako přednosta skupiny C 1. oddělení, jež měla na starosti spolupráci čs. válečného průmyslu se zeměmi Malé dohody. Z tohoto titulu se snažil, aby po Mnichovu nepadla čs. výzbroj do rukou nacistického Německa. Z armády byl propuštěn v hodnosti plk.gšt., do níž byl povýšen 1. 1. 1938 s renominací od 30. 9. 1937.

   Po okupaci zbytku českých zemí navázal spolupráci s ileg. odbojovými organizacemi a 29. 3. 1939 odešel přes Polsko na Balkán, který dobře znal, aby z Bukurešti organizoval jako čs. zprav. důstojník přechody našich (ale i maďarských) občanů do emigrace. Byl dokonce v Rumunsku zatčen, ale pro dobré styky s královskou rodinou deportován do Istanbulu. Jeho úspěšná zpravodajská činnost neunikla pozornosti sovětských orgánů, které si ho na počátku roku 1941 vyžádaly jako zplnomocněného představitele Československa ve funkci náčelníka vojenské mise vlády ČSR u vlády SSSR. Při budování čs. vojenských jednotek v SSSR důsledně prosazoval politiku čs. londýnské vlády, což vedlo k častým neshodám jak se sovětskými orgány, tak s vedením KSČ v Moskvě i s částí velení čs. jednotek. Zvlášť napjaté vztahy měl s čs. velvyslancem v Moskvě Z. Fierlingerem. V prosinci 1943 byl povýšen na brig.gen. (s renominací od 1. 5. 1941). Po návratu do vlasti byl povýšen na div.gen. (4. 8. 1945 s renominací od 1. 5. 1944) a stal se podnáčelníkem hl. št. pro zvláštní účely - měl na starosti styk a jednání s vojenskými představiteli cizích států a podílel se také na přípravě mírových jednání. V rámci čs. delegace se zúčastnil v roce 1946 mírové konference v Paříži, kde hájil zájmy své vlasti. Po návratu byl 1. 11. 1946 pověřen funkcí zástupce náčelníka hl. št., do jehož kompetence náležely zprav. záležitosti, vojenské školství, vydávání služebních předpisů, příprava mobilizačních plánů i některé výcvikové otázky. Stal se rovněž členem APS. V té době již byl sledován 5. odděl. hl. št.

   Po únoru 1948 byl již 1. 3. odeslán na zdravotní dovolenou a 5. května zatčen ve vojenské nemocnici, kde ležel po operaci žlučníku; k 1. 6. téhož roku byl přeložen do výslužby. Byl vyšetřován osobně B. Reicinem, prošel hradčanský "Domeček" a věznici na Pankráci. Jeho obvinění ze špionáže ve prospěch Velké Británie i další "vlastizrádné a velezrádné činnosti" proti zájmům Československa a jeho lidu byla vykonstruovaná. V neveřejném soudním přelíčení konaném 26. - 29. 1. 1949 v Praze byl shledán vinným zločinem vojenské zrady a odsouzen k vyloučení z čs. armády, ke ztrátě řádů a vyznamenání a k trestu smrti. V březnu byl převezen do věznice Plzeň-Bory a po zamítnutí žádostí o milost popraven.

   V prosinci 1968 Vyšší vojenský soud v Příbrami rozsudek v plném rozsahu zrušil, k plné občanské rehabilitaci však došlo až po roce 1989. V roce 1990 byl im memoriam povýšen do hodnosti armádního generála, o rok později mu byl propůjčen Řád M. R. Štefánika III. třídy.

(přejato z publikace Vojenské osobnosti československého odboje 1939 - 1945, VHÚ Praha a VHÚ Bratislava, Praha 2005)