Jdi na obsah Jdi na menu
 


3 - Vraždy v Katyňském lese

Publikace z roku 1991.

article preview

Mečislav Borák

 

Vraždy v Katyňském lese

 

(publikace z roku 1991)

 

plakat.2.jpg

 

 

(3. část - pokračování)

 

STÍNY SVĚDOMÍ

   "Jestliže skutečně nežijí, nemůžete udělat nic, co by jim vrátilo život", řekl W. Churchill Sikorskému, když se dověděl o katyňském masakru. A od této "praktické" myšlenky se jako by odvíjel onen podivný přístup Západu k otázce Katyně. Byla totiž otázkou lidského soucitu a spravedlnosti až jaksi v druhé řadě, především byla brána jako otázka politická.

   Trvalo skoro deset let, než se na Západě odhodlali promluvit o Katyni otevřeně a objektivně. Měli přitom k dispozici nejméně osm věrohodných zpráv o skutečném stavu věci, ale mlčeli a zprávy o Katyni přísně utajovali.

   Ve Spojených státech věděli o zmizení polských zajatců už ze zprávy J. Czapského, předané v únoru 1942 velvyslanci USA v Moskvě. Styčný důstojník rozvědky americké armády podplukovník Szymański získal od polských vojáků na Středním východě další informace, podobně jako jeho britský kolega podplukovník Huls. Po objevu katyňských hrobů předal pplk. Szymański svým šéfům podrobnou doplňující zprávu. Prezident Roosevelt se už na jaře roku 1943 dověděl pravdu o Katyni ze zprávy, kterou mi připravila skupina poradců vedená J. F. Carterem. K dalším svědectvím patřila třeba výpověď pplk. van Vlieta, který se dostal do Katyně s delegací spojeneckých válečných zajatců a jasně vyjádřil, koho pokládá odpovědným za spáchaný zločin. Bylo vlastně jen jediné svědectví, zpochybňující odpovědnost SSSR, a to již zmíněná citově podbarvená výpověď slečny Harrimanové, dcery amerického velvyslance v SSSR. Mohla vůbec její výpověď převážit tolik úředních zpráv?

   A přece převážila. Nejen to, na všechny zprávy protichůdné byla uvalena klatba mlčení. Výpověď van Vlieta dostala razítko "Přísně tajné" a on sám byl zavázán mlčením. Jeho zpráva později dokonce záhadně zmizela z archivu Pentagonu a v květnu 1950 musel podat nové sdělení, tentokrát označené už jen jako "Tajné". Pplk. Szymański byl svými nadřízenými kritizován za údajné antisovětské postoje a také jeho zpráva byla utajena. Emisař prezidenta Roosevelta pro balkánské záležitosti George Howard Earle byl ještě za války prezidentem upozorněn, aby nepochyboval o německé vině za zločin v Katyni. Když Earle neposlechl a pohrozil prezidentovi zveřejněním celé věci, byl z trestu odvolán a přemístěn do ústraní na ostrovy Samoa v Tichomoří. Teprve po Rooseveltově smrti se mu velení amerického námořnictva omluvilo.

   Ještě důsledněji mlčela Velká Británie. Zpráva britského velvyslance u polské vlády v Londýně O´Malleyho byla zveřejněna až v roce 1972, premiér Churchill se odmítl k věci Katyně veřejně vyjádřit, návrh poslance Savoryho na prošetření okolností zločinu byl Dolní sněmovnou v roce 1952 zamítnut.

   Odkud se brala ta úporná snaha zamlčet katyňský zločin? Důvodů bylo několik. Západní spojenci potřebovali pomoc Sovětského svazu k tomu, aby porazili Hitlera, proto byli ochotni ke kompromisu se Stalinovým režimem. Byla to známá politika volby mezi menším a větším zlem. Důležitější se jevilo udržení SSSR v táboře spojenců, než zveřejnění a odsouzení zločinu v Katyni. Svou roli sehrály jistě i tehdejší protiněmecké a zároveň prosovětské postoje veřejného mínění v zemích Západu. Později přibyla snaha přesvědčit Sovětský svaz, aby se zapojil do války s Japonskem. A kompromisní důvody se našly i po válce - bylo nyní třeba zajistit sovětskou spolupráci ve vznikající OSN.

   Zájem Polska byl obětován. Bylo to nemorální i ve srovnání s péčí, jakou spojenci věnovali osudu svých vlastních válečných zajatců. Například 50 spojeneckých letců, kteří byli po útěku z německého tábora v Saganu nacisty dopadeni a popraveni, bylo pomstěno s nasazením všech prostředků - po vyšetření více než 200 000 osob dokázali najít, usvědčit a pověsit 13 viníků zločinu.

   Mnozí ze spojeneckých činitelů si tuto skutečnost uvědomovali už za války, jak o tom svědčí úryvek ze zprávy britského velvyslance Owena O´Malleyho: "Ten nesoulad mezi našimi postoji prezentovanými veřejně a našimi soukromými pocity je něco nevyhnutelného, samozřejmého. Současně musíme však uvážit, zda tím, že dáváme jiným lidem méně než celou pravdu, v niž věříme, a ne všechna podezření, která se nám zdají věrohodná, zda tím nepodstupujeme riziko zatemnění svých vlastních názorů a překročení hranice své morální vnímavosti."

   Vhodnou příležitostí k odsouzení zločinu měl být proces s nacistickými válečnými zločinci v Norimberku. Na žádost SSSR se totiž "povraždění 11 000 polských důstojníků" dostalo do textu žaloby, hned za popravu spojeneckých letců ze Saganu. Zpráva sovětské zvláštní komise z roku 1944 byla soudem uznána za jeden z důkazů a každé ze stran, žalobě i obhajobě, bylo povoleno vystoupení tří svědků.

   Za sovětskou stranu vystupoval jako svědek dr. Prozorovskij, člen sovětské exhumační komise z roku 1944, prof. Bazilevskij, který za války slyšel od svých známých, že polské zajatce zastřelili Němci, a dr. Markov, člen mezinárodní lékařské komise. Jeho výpověď byla překvapením - odvolal totiž svůj podpis pod protokolem z roku 1943 a v rozporu s předchozím vyjádřením tvrdil, že komise pracovala pod nátlakem německých úřadů. Je nutno vzít v úvahu, že krátce před tím byl souzen lidovým soudem v Bulharsku, plně doznal svou "vinu" a žaloba proti němu byla stažena.

   Skutečnou senzaci způsobila výpověď prvního svědka obhajoby. Sovětské materiály totiž kladly největší odpovědnost za zločin na velitele německé jednotky, která měla sídlo v Katyňském lese. Měl jím být "plukovník Arnes". Obhajoba, jista si nevinou obžalovaných, představila soudu skutečného plukovníka Ahrense, jak se správně jmenoval. "Němci chtějí zapřít Katyň", hlásal titulek v Práci 3. července 1946. Zpráva uváděla: "Před tribunálem vypovídal bývalý německý důstojník, plukovník Friedrich Ahrens, který svaloval vinu za tento zločin na Rudou armádu." Zprávu přinesla agentura UP a na dlouhou dobu to byla jediná zpráva o Katyni. Jak to s výpověďmi Němců v Norimberku dopadlo, to se už čtenáři Práce nedověděli.

   Ahrens prokázal, že v době údajného vraždění vůbec nebyl v Katyni a předvolaný velitel spojovací služby Skupiny armád "Střed" generál Oberhäuser očistil z podezření i skutečného velitele 537. pluku. Předložené důkazy byly tak nesporné, že otázka Katyně zmizela tichou cestou z jednání procesu a neobjevila se ani ve výroku o vině. Sborník materiálů z norimberského procesu, který byl u nás převzat ze sovětského vydání, o německých výpovědích zcela mlčí a přináší jen všechny sovětské.

   Tak se mohlo stát, že v Sovětském svazu dodnes věří i někteří historici v německou vinu za katyňský zločin a odvolávají se přitom na Norimberk. Zcela nedávno však byly v sovětském tisku zveřejněny dokumenty o činnosti zvláštní komise řízené osobně Molotovem, která připravovala za sovětskou stranu průběh procesu a vybírala i vhodné svědky. Z jejího popudu bylo zinscenováno i vystoupení dr. Markova. Mezi členy této komise samozřejmě nechyběli nejvyšší šéfové NKVD; byl tam i generál Merkulov, přímo odpovědný za likvidaci polských zajatců. Zřejmě si však dostatečně neuvědomili, že se proces neodehrává v Sovětském svazu a že jejich "důkazy" před očima mezinárodní veřejnosti neobstojí. Proto byla otázka Katyně stažena z jednání a opět zahalena mlčením, zatím ještě s tichým souhlasem západních spojenců.

   Oficiální kruhy Západu pravdu o zločinu stále tajily, dokonce ještě v roce 1950 cenzurovala rozhlasová stanice Hlasu Ameriky samotnou zmínku o slově Katyň. Hráz mlčení se rozhodla prolomit skupina význačných osobností veřejného života v USA, která v roce 1949 vytvořila jakýsi "katyňský výbor" a pokusila se ovlivňovat veřejné mínění prvními přednáškami a články v tisku, aby dosáhla změny postoje k této otázce. Předsedou výboru se stal bývalý velvyslanec USA v Polsku Arthur Bliss Lane.

   Ke změně oficiálního stanoviska přispěla nová politická situace. V USA se blížil termín voleb, měnil se postoj k politice Sovětského svazu, USA se angažovaly v korejské válce. Rostly obavy o osud zajatých amerických vojáků, a jak se později ukázalo, nebyly bezpředmětné. Zatímco v hitlerovských zajateckých táborech zahynulo jen 1,2 % amerických zajatců, v severokorejském zajetí činily ztráty údajně až 38 procent. Hovořilo se o tom, že Číňany a Korejce školí odborníci z NKVD, specialisté na rychlou a hromadnou likvidaci nepřátel. V roce 1974 jeden z členů původního "katyňského výboru", Julius Epstein, dokonce tvrdil, že na několika čínských ambasádách důvěrně promítali ukázkový instruktážní film o vraždění zajatců, který mohl být natočen v Katyni; věrohodně se to však neprokázalo.

   Z iniciativy Sněmovny reprezentantů amerického Kongresu vznikla v září 1951 zvláštní komise, jejíž činnost schválil i prezident Truman: "To, co se stalo v Katyni, je jednou z nejotřesnějších událostí soudobé historie. Celý svět o tom musí vědět. Komisi Kongresu, která má za úkol zjistit viníky, dávám svou plnou podporu."

   Komise vyslechla v USA i v Evropě 81 svědků, získala více než 100 dalších písemných svědectví a vyslechla ještě přes 200 doplňujících dílčích svědectví, prozkoumala 183 písemných důkazů. Výsledkem byl materiál o rozsahu 2 362 stran, vydaný v 7 dílech. Závěrečná zpráva obsahovala jednoznačné konstatování: "Není nejmenších pochybností, že vraždu polských důstojníků a příslušníků inteligence v Katyňském lese spáchala NKVD."

   Sovětská vláda a polská vláda ve Varšavě, které byly pozvány k účasti v šetření, nabídku odmítly a zahájily odvetnou propagandistickou kampaň. Komise Kongresu USA navrhla, aby shromážděný důkazní materiál byl předán Valnému shromáždění OSN, pod jehož záštitou by mezinárodní soud obvinil SSSR ze spáchaného zločinu. K jednání na úrovni OSN však nedošlo a po skončení korejské války nebyla žádost již obnovena. Opět zřejmě převážila snaha nedovolit rozbití OSN.

   Britská politika nadále zachovávala ve věci Katyně mlčení a mimořádnou zdrženlivost. Teprve v roce 1971 vystoupil v Dolní sněmovně poslanec Airey Neave s návrhem, aby britská vláda přednesla otázku Katyně na pořad jednání OSN, ale jeho návrh nezískal potřebnou většinu hlasů, stejně jako ve Sněmovně lordů byl zamítnut návrh podaný lordem Barnbym. Všeobecně se pochybovalo o tom, zda OSN je vůbec schopna vyvíjet v otázce Katyně nějakou reálnou činnost. Generální tajemník OSN Kurt Waldheim obdržel od polských organizací z Polska i z emigrace kompletní dokumentaci ke Katyni, ale nezaujal žádné stanovisko.

   V té době bylo již na Západě vydáno několik prací podávajících objektivní pohled na katyňskou problematiku. Sborník "Katyňský zločin ve světle dokumentů" s předmluvou generála Anderse byl poprvé vydán už v roce 1948 v Londýně a dočkal se mnoha reedic i překladů, podobně jako obsažná práce polského historika J. K. Zawodného "Smrt v lese" z roku 1962, naposled vydaná pod titulem "Katyň". Z francouzských prací patří k nejlepším kniha H. de Montforta "Masakr v Katyni", britské historiky zastupuje několik prací Louise Fitz Gibbona. O Katyni se zmínil i Alexander Solženicyn ve svém "Souostroví Gulag".

   Bibliografie katyňské literatury čítá dnes již stovky titulů, jejichž autoři se shodují v názoru na označení pachatelů zločinu. Jen zcela výjimečně se objeví práce obsahující někdejší sovětskou verzi případu, jako např. článek jisté Catherine Devilliers ve francouzském časopise "L´histoire pour tout" v roce 1965 nebo brožura "Katyňský les" vydaná vlastním nákladem v Londýně v roce 1988, jejímž autorem je nějaký Swiatka-Horyń. Mění se i hodnocení Katyně v encyklopedických příručkách, i když ještě koncem sedmdesátých let např. ve Francii, jak nedávno kritizoval v listě "L´Express" novinář M. Legris, se v "Encyklopedii Universalis" stejně jako v pověstném slovníku "Le Petit Larousse" podávala informace o Katyni bez jakéhokoli upřesnění pachatelů zločinu.

   Mlčení Západu už před lety skončilo a přestává mlčet i Východ. Zdá se, že už neplatí předpověď polského emigračního spisovatele Ferdynanda Goetela, pronesená v roce 1951:

   "Nejednou slyším hlasy, že k nastolení katyňské otázky může dojít až se třetí světovou válkou. A nebude tomu asi jinak. Mezi četnými problémy morálními, jež dnes působí neshody mezi Ruskem a Západem, má Katyň zvláštní význam. Sama jediná vystačí, aby vyvolala a ospravedlnila válku."

   Mlčení a falšování historie v zemích "tábora socialismu" se nakonec obrátilo proti vládnoucím režimům a stalo se jednou z příčin, pro něž tyto režimy ztratily důvěru obyvatel svých zemí.

   Složitým vývojem prochází otázka Katyně v Sovětském svazu. První veřejná známka nesouhlasu s oficiálním výkladem se objevila v roce 1980 v prohlášení 32 představitelů ruské demokratické opozice (patřili k ní mj. V. Bukovskij, V. Maximov, V. Někrasov), v němž se připomíná odpovědnost SSSR za zločin v Katyni. K pozvolné změně postoje Sovětského svazu došlo však až po XXVII. sjezdu KSSS v roce 1986, na němž bylo přislíbeno odstraňování falzifikací a "bílých míst" sovětské historie. Při podpisu deklarace o spolupráci mezi SSSR a Polskem v roce 1987 se již hovořilo o nutnosti revize historie sovětsko-polských vztahů a krátce nato, v květnu 1987, byla zřízena smíšená sovětsko-polská komise pro historii vztahů mezi oběma zeměmi. Katyň měla patřit k prvním a nejdůležitějším otázkám, jež měla komise řešit.

   Jednání komise však bylo zdlouhavé a nepřinášelo žádné výsledky. Ještě 5. prosince 1988 psalo např. Rudé právo, že komise "dospěla k závěru, že objasnění osudu polských důstojníků, kteří byli v roce 1939 internováni na území SSSR a později zahynuli v Katyni, si vyžaduje další důsledné zkoumání faktů." Nezdálo se, že by sovětská strana byla ochotna přehodnotit svůj postoj. Proto i v SSSR zaznělo několik kritických hlasů - např. veřejná výzva A. Pamjatnych z prosince 1988 nebo interpelace skupiny poslanců v čele s I. Zaslavským, podaná v téže době II. sjezdu lidových poslanců SSSR. Polská část smíšené komise historiků zveřejnila svou "Expertizu" ke katyňské otázce na podzim 1989. Trvalo to však až do jara 1990, než SSSR svou odpovědnost konečně přiznal.

   Slavnostně byly tenkrát předány polské straně první dokumenty z archívů NKVD týkající se bezprostředně osudu zajatých polských důstojníků. Jsou mezi nimi sice některé transportní listiny zajatců odvážených k likvidaci, ale předaný materiál představuje jen značně neúplné torzo i těch dokumentů, o jejichž existenci se již zmínili sovětští historikové. Rozčarování polských historiků vyjádřil např. dr. J. Wilczur slovy:

   "Je to obyčejný politický, hochštaplerský cirkus. Už mnoho let před tím se vědělo, že nemusejí nic hledat, že moc dobře vědí, na které ulici, v kterém domě a na kterém regále ty dokumenty leží, měli nám je vydat přinejmenším už v šestapadesátém a nehrát si s námi jako kočka s myší. Tolik let. To, co nám vydali, pokládám tak za dvě či tři procenta pravdy o povražděných důstojnících. Zbytek pořád čeká, až ho Stalinovi dědici odkryjí."

   První zásadní krok byl přesto učiněn. Měly by však rychle následovat další rozhodné kroky, aby stíny zatemňující svědomí lidí z Východu i ze Západu těžkou vinou lhostejnosti nad osudem povražděných Poláků mohly aspoň zčásti zmizet.

 

ŘEČ DŮKAZŮ

   K určení pachatelů zločinu shromáždily německé i sovětské úřady mnoho argumentů, někdy zcela totožných, ale způsobem výkladu posunutých do protichůdné roviny. Pokusme se tyto důkazy i pseudodůkazy shrnout a vzájemně porovnat.

   První rozruch vyvolalo střelivo nalezené v katyňských hrobech. Našlo se sice pár nábojnic sovětské výroby, ale naprostá většina munice byla vyrobena v Německu u firmy "Geco" v Durlachu. Německé úřady přísně zakázaly sbírat prázdné nábojnice, přesto už první polská delegace jich několik dovezla domů. Nacistický telegram s touto zprávou byl čten i u soudu v Norimberku. Žaloba však "zapomněla" dodat, že tento druh munice byl dodáván do SSSR už na základě tzv. rapallské smlouvy, uzavřené na janovské konferenci v roce 1922, podle níž došlo k rozšíření hospodářských styků obou zemí. Munice se dodávala rovněž do Polska a pobaltských zemí, takže mohla být i předmětem válečné kořisti. Při vyšetřování amerického Kongresu to potvrdil zástupce firmy K. Genschow.

   Další vražedné zbraně - bajonety, jejichž stopy byly nalezeny na šatech i tělech několika desítek obětí, stejně jako šňůry použité ke svázání rukou obětí byly nesporně sovětského původu. Bajonet se čtyřhranným ostřím měla počátkem války ve výzbroji jen Sovětská armáda. Šňůry byly stejně dlouhé, takže musely být připraveny předem. Mikroskopická analýza ukázala, že k jejich výrobě byla použita sovětská příze. Šňůry téhož původu včetně typických uzlů naprosto shodného druhu byly nalezeny i u zavražděných místních obyvatel, pohřbených již před 5 - 10 lety, tedy dávno před příchodem Němců. O bajonetech ani o šňůrách se sovětské úřední materiály vůbec nezmiňují.

   Zrovna tak mlčí o dalším důkazu - o mladých borovicích, jimiž byly osázeny hroby. Německý znalec z oboru lesnictví von Herff rozborem dřevní hmoty prokázal (a v roce 1951 znovu potvrdil), že stromky byly pětileté a že byly na hroby zasazeny před třemi lety, na jaře 1940.

   Oblečení mrtvých zajatců bylo předmětem dalších sporů. Měli na sobě těžké zimní pláště, což by ukazovalo na chladný duben 1940, jak tvrdila německá verze. Jedině poslední osmý hrob ukrýval těla bez plášťů; bylo však svědecky potvrzeno, že tito zajatci byli do Katyně dovezeni až začátkem května, kdy už bylo tepleji. Zimní oblečení tedy nesouhlasilo se sovětskou verzí, podle níž měli být Poláci zajati v červenci a zastřeleni v září 1941, jak tvrdila i žaloba v Norimberku. Komise sovětských lékařů dobu posunula na září až prosinec, závěrečná zpráva komise hovoří jen obecně o podzimu 1941. Pro chladné jarní počasí hovoří i skutečnost, že v hrobech nebyl nalezen hmyz, který by tam jinak nemohl ve zdejším, poměrně teplém podzimu chybět. Naopak byly v některých hrobech nalezeny sotva rozvinuté březové listy.

   Ani obuv neodpovídala sovětské verzi, podle níž zajatci pracovali na stavbě silnic v okolí Smolenska až do léta 1941. Důstojnické boty z měkké kůže nejevily žádné známky opotřebení, k němuž by jistě muselo dojít, kdyby zajatce používali na stavební práce. Mnozí z nich měli své holínky chráněné dřevěnou podešví připevněnou k botě, která měla sloužit jako izolace před chladem při dlouhém vystávání na táborových apelech (proto se těmto dřevěným podešvím říkalo "apelůvky"). Je pochopitelné, že v takovém obutí zajatci nechodili v létě ani na podzim.

   O důkazech prostřednictvím datace nalezených novin, dopisů a deníkových záznamů jsme již hovořili - nejpozdější datum se týkalo 6. května 1940. Sovětská komise naopak našla doklady datované v době od září 1940 do června 1941. Noviny nenašla žádné, převažovaly stvrzenky táborových orgánů a sovětských úřadů. Z nalezených dopisů vůbec nevyplývá, že byly adresátům skutečně doručeny. Jediný neodeslaný dopis byl napsán zajatcem St. Kuczyńským, který ani nepocházel z Kozelska jako ostatní pohřbení, ale ze Starobělska a byl už koncem roku 1939 odvezen orgány NKVD z tábora neznámo kam. Devět zcela chatrných dokladů tedy stálo proti více než třem tisícům dokladů nalezených německými úřady.

   Logickým argumentem proti sovětské verzi je skutečnost, že pořadí zajatců v jednotlivých vrstvách katyňských hrobů odpovídalo složení příslušných transportů odjíždějících z Kozelska, jak si je zapamatovali ti, co přežili, a jak to potvrdily nedávno nalezené transportní listiny NKVD. Je nemožné, aby po roce stavebních prací mohlo dojít ke zformování stejných skupin, jako byly ty sestavené orgány NKVD podle nezjistitelných kritérií. Nešlo by to asi ani s využitím moderní počítačové techniky, kterou tenkrát Němci určitě ještě neměli.

   Podle sovětské verze byli polští důstojníci odvezeni na jaře roku 1940 z Kozelska do okolí Smolenska, kde stavěli silnice až do příchodu Němců. Ti je pár týdnů poté zavraždili a zakopali v Katyni. Později se rozhodli očernit Sovětský svaz a proto počátkem roku 1943 těla vykopali, odstranili z nich všechny důkazy své viny, především vše datované po květnu 1940, a těla zase pohřbili, aby je mohly objevovat lékařské komise.

   Neohrabanost a naivnost této verze je očividná. Až po objevu hrobů se v SSSR připustilo, že Poláci mohli přejít do německého zajetí, dřív o tom nepadlo ani slovo. Není ostatně znám případ, kdy by sovětské orgány připustily, aby se jejich zajatci či vězni dostali do rukou Němců. Transporty odjely do zázemí dávno před příchodem fronty. Pokud už k tomu nezbýval čas, byli zajatci povražděni, jak o tom svědčí likvidace lvovského vězení. Lze si jen těžko představit, že by Němci o převzetí tolika polských zajatců mlčeli, nebo že by se aspoň jednomu z oněch 15 tisíc zajatců nepodařilo ve zmatcích přesunu fronty uprchnout či nějakým způsobem podat zprávu do vlasti.

   Britský novinář Werth našel jen čtyři důkazy, které by mohly svědčit ve prospěch sovětské verze: způsob vražd připomínal metody gestapa, SSSR neměl v roce 1940 důvod k likvidaci zajatců, protože žil ještě v míru, střelivo bylo německé výroby a konečně - uplynula podezřele dlouhá doba, než Němci zveřejnili zločin. Snad jen ten poslední argument stojí za zamyšlení. Zveřejnění zločinu na jaře roku 1943 pomohlo nacistům odvrátit pozornost světové veřejnosti od jejich vlastního zločinu - právě započali s likvidací varšavského ghetta. Letadla s delegacemi směřující do Smolenska měla příkaz míjet Varšavu, nad níž se zvedaly sloupy dýmu.

   Různě bývá vykládán rovněž důvod, proč vlastně Němci exhumace nedokončili. Uvádějí se tyto okolnosti: příchod letních veder, roje much, nebezpečí epidemií, spodní voda v hrobech, hrozba sovětské ofenzívy. Člen komise Polského červeného kříže dr. Skarzyński při výslechu před prokurátorem Martinim v roce 1945 vypověděl o svém podezření, že "Němci měli nějaký jiný cíl, proč přerušili práce." Nebylo prý tenkrát nijak velké vedro, aby to mohl být hlavní důvod. Jiný člen komise dr. Wodziński naopak uvedl, že návrh na dočasné přerušení prací vzešel od polské komise. Německé orgány trvaly na tom, že se musí najít všech předpokládaných 12 tisíc obětí, nebo aspoň podepsat úřední protokol s uvedením této cifry. Poláci to odmítli učinit, proto poručík Slowenzik nařídil zasypat i poslední, zčásti odkrytý osmý hrob a prohlásil, že práce bude pokračovat až na podzim, v září 1943. Opravdu pokračovala, ale vedly ji už sovětské orgány.

   Které hroby však skutečně odkryla sovětská komise? Víme, že po ukončení německých exhumací byli důstojníci pochováni v šesti nově vykopaných společných hrobech, jedině poslední nalezený hrob, v pořadí osmý, zůstal v původním stavu, neodkrytý. Sovětská komise však údajně našla jeden hrob velký 60 X 60 metrů, tedy dvakrát větší než plocha celého nového hřbitova vybudovaného polskou komisí, a jeden malý hrob 6 X 7 metrů. Podle svědectví prof. Prozorovského v Norimberku jen u tří těl z celkem 925 odkrytých bylo vidět známky předchozí pitvy, většina těl však měla rozřezaný oděv. Mělo to dokázat, že šlo o těla již dříve ohledávaná německými úřady. Zaráželo však, že převažovala těla v obyčejných uniformách, když mělo přece jít o důstojníky.

   O jaké hroby tedy šlo? Co když šlo skutečně o hroby polských vojáků zastřelených až koncem roku 1940 či v první polovině roku 1941, neboť tehdy ještě existovaly kolem Smolenska další zajatecké tábory a znovu se naplnil i tábor v Kozelsku (tzv. Kozelsk II)? Co když na takový hrob narazili i Němci a protože by to mohlo ohrozit jejich teorii o likvidaci všech zajatců na jaře roku 1940, raději zastavili další exhumace? Co když tedy sovětská lékařská komise vlastně nelhala o zjištěném datu úmrtí zajatců? "Objevit" pozdější hroby nebyl jistě pro orgány NKVD žádný problém, neboť se zde popravovalo až do doby těsně předcházející příchod Němců.

   V této souvislosti se uvádí svědectví profesora Olszańského, jehož rodina byla spřátelena s rodinou akademika Burděnka, předsedy sovětské komise. Ten údajně před smrtí v roce 1946 prozradil prof. Olszańskému, že výsledky exhumací zfalšoval na osobní příkaz Stalina. Že se tenkrát skutečně něco nekalého s exhumovanými zajatci dělo, připomíná i svědectví bývalého pracovníka smolenského NKVD Petra Klimova z roku 1990:

   "Pamatuji si, že jsem v roce 1943 uviděl v klubovně NKVD několik - asi pět - skříněk. Dověděl jsem se, že v nich jsou lebky zavražděných Poláků a že budou odeslány do Moskvy k expertize. Po jisté době se skříňky vrátily do Smolenska a odvezli je do Katyňského lesa. O celé historii jsme se báli promluvit i jen mezi sebou. Teprve později jsem si uvědomil, že šlo o svalení viny na Němce. Poláky zatím postříleli naši, v roce 1940."

   Někdy se zpochybňuje německá exhumační zpráva s odůvodněním, že mezi obětmi jsou uvedena jména těch, kteří zahynuli v boji s okupanty na jiném místě nebo dokonce zůstali naživu. Podařilo se skutečně zjistit několik takových případů - např. Franciszek Biernacki dal při evakuaci z Varšavy svou spořitelní knížku kamarádovi a v Katyni pak sloužila k záměně při identifikaci ostatků. Jméno Remigiusze Bierzanka se do listiny dostalo jako kontrolní jméno pro verifikaci dokumentu od polských spolupracovníků komise.

   Těžištěm sovětských důkazů je morbidní hypotéza o tom, že Němci všechny zajatce v březnu a v prvních dnech dubna 1943 vykopali, sebrali jim z kapes všechny doklady a noviny datované po květnu 1940, naopak jim zasunuli do kapes noviny a dopisy s daty dřívějšími a všechny pak i s těly dovezenými do Katyně z jiných míst zase zakopali. Tuto práci mělo provádět asi 500 sovětských zajatců. Sovětské úřady si obstaraly svědectví kuchařky A. M. Moskovské. Ta "jednoho dne v březnu 1943, před odchodem do práce, zašla do své kůlny ve dvoře na břehu Dněpru pro dříví, a našla tam neznámého člověka, který, jak se ukázalo, byl Rus, válečný zajatec." Vyprávěl jí dokonce o tom, co se stalo až v dubnu 1943, tak málo péče zřejmě věnovali konstrukci její výpovědi na NKVD.

   Když byly falešné důkazy uloženy k mrtvolám a všechny skutečné posbírány, museli zajatci hroby zasypat. Pak je odvedli k vykopané jámě, kde všechny postříleli. Jen onomu zajatci Nikolaji Jegorovovi se podařilo uprchnout a ukrýt se v kůlně u Dněpru. Bohužel ne nadlouho, hned po sdělení svého příběhu Moskovské byl Němci objeven a odveden.

   Tato historika je natolik přitažená za vlasy, že se s ní nedá nijak vážně počítat. Vždyť už v únoru 1943 došlo k odkrytí prvních hrobů a od konce března už bylo celé okolí středem takového zájmu veřejnosti, že podobná představa je zhola nemožná. Vůbec to však nebrání sovětským úřadům zastávat toto tvrzení dodnes. Nedaleko od smolenské silnice, hned za první zatáčkou lesní cesty, stojí v Katyňském lese pečlivě udržovaný pomník, u něhož se zastavují projíždějící novomanželé, aby tam na památku položili svatební kytice. Na pomníku je tento text: "Zde v květnu 1943 zlikvidovali hitlerovci více než 500 sovětských válečných zajatců."

   Není vůbec žádných pochyb o tom, že Němci spáchali u Smolenska desítky a stovky válečných zločinů vůči civilnímu obyvatelstvu i zajatým sovětským vojákům. Podal o tom ve svých reportážích významné svědectví třeba i zmiňovaný britský reportér Werth. V textu soudních materiálů z Norimberku se hovoří o 80 hromadných hrobech v okolí Smolenska a celkovém počtu 135 000 nalezených mrtvol sovětských mužů, žen a dětí. Tento údaj zřejmě vedl některé sovětské novináře k nedávno publikované mylné představě, že těchto 135 lidí leží v Katyňském lese.

   Nepřímým důkazem sovětské viny je především nechuť a strach ze šetření jakékoliv nezávislé komise, ať už to bylo v roce 1943, 1944 nebo kdykoliv po válce. A půl století mlčení k tomu.

   Historikové se často zamýšleli nad tím, jaké příčiny vedly k zahubení takového množství zajatců, k němuž navíc došlo bez vyhlášení válečného stavu. Co způsobilo tento zločin, který sotva najde obdobu v dějinách?

   Není snadné odpovědět. Zkusme probrat aspoň některé názory na tuto otázku. Někdy se například tvrdí, že odpovědnost za zločin mají opravdu Němci, i když jen nepřímou. Zmínili jsme se již o rozsáhlé výměně polských zajatců mezi SSSR a Německem i o tom, že zajaté polské důstojníky pokládali v SSSR za protisovětské živly.

   Nechtěli je přijímat ani v Německu, protože Německo podepsalo ženevskou konvenci z roku 1929 o zacházení se zajatci, podle níž se důstojníků nesmělo užívat k nuceným pracím. Byli by tedy jako neproduktivní síly říši jenom na obtíž. Zdá se, jako by Němci věděli o likvidaci polských zajatců v SSSR, neboť právě v dubnu a v květnu 1940 zrušili své tábory přichystané na přijetí zajatců ze SSSR. Britská encyklopedie z roku 1974 dokonce uvádí, že "sovětské bezpečnostní složky pravděpodobně jednaly na žádost oficiálních německých míst." Také prof. Swianiewicz naznačuje možnost, že o exekuci se rozhodlo až poté, co Němci odmítli převzít polské důstojníky.

   Mnohé nasvědčuje tomu, že likvidace vedoucích vrstev polského národa mohla být dohodnuta na společném jednání mezi gestapem a NKVD na počátku roku 1940 a načasována na jaro 1940. Už v dubnu 1940 začaly na polském území obsazeném Němci a přičleněném k německé říši likvidační transporty polské inteligence v rámci tzv. pacifikační akce "A - B", která na území Generální gubernie pokračovala v květnu 1940. Pozornost od tohoto zločinu vhodně odpoutala německá ofenzíva na Západě. Gubernátor zbytku Polska Hans Frank si tenkrát zapsal do deníku:

   "Přiznávám otevřeně, že několik tisíc Poláků, a to především z kruhů vedoucí inteligence Polska, to zaplatí životem. Tento okamžik však klade na nás, národní socialisty, povinnost postarat se o to, aby polský národ už nikdy více nekladl žádný odpor."

   Shodovalo se to plně s přáním nejvyššího vedení v Sovětském svazu. Shodoval se i termín likvidace, i použité metody. Historik J. K. Zawodny hovoří o těchto důvodech likvidace: důstojníci byli sovětskou ideologií pokládáni za nepřátele SSSR; cílem bylo eliminovat polskou vojenskou i civilní elitu národa, aby na uprázdněné místo mohli přijít lidé vyškolení v duchu sovětské ideologie (k čemuž po válce skutečně došlo); zajatci se nechtěli dobrovolně podřídit převýchově a museli být proto zlikvidováni.

   Za příkaz k likvidaci se obvykle činí odpovědným přímo J. V. Stalin. Proslýchala se sice rovněž historka, že Stalin je v tom nevinně, protože Berija popletl jeho slova. Když se prý jednou mluvilo o tom, co udělat s tábory polských důstojníků, řekl Stalin: Zlikvidovat!, ale měl na mysli jen ty tábory, nikoliv lidi. Horlivý Berija prý to pochopil po svém a tak došlo k oné "velké chybě".

   Někteří historikové, dokonce i v Sovětském svazu, se kloní k myšlence, že "Katyní" si Stalin vyrovnal účet za porážku v polsko-sovětském vojenském střetnutí v roce 1920, která na čas zastavila průnik komunistické moci do Evropy. Uražená hrdost samolibého diktátora musela být pomstěna. Má pravdu Stalinova dcera Světlana Alilujevová, když tvrdí, že ho hryzlo svědomí? Stávalo se prý, že když poslouchal Glinkovu operu Ivan Susanin a přišla na řadu scéna vraždy v lese, rychle vstával a opouštěl sál. Stalinův syn Jakub Džugašvili měl na věc zcela jednoznačný názor. Svěřil se s ním údajně svému spoluvězni v německém zajetí, když se dověděl o objevu katyňských hrobů: "Proč tolik křiku pro 10 či 15 tisíc zabitých Poláků? Při kolektivizaci Ukrajiny zahynuly asi tři milióny lidí! Proč si dělat těžkou hlavu z polských důstojníků. . . Patřili k inteligenci, k pro nás nejnebezpečnějšímu živlu a museli být vyeliminováni."

   Jiným vysvětlením exekucí měl být údajný pokus zajatců o vzpouru, což je zhola nemožná představa. Sotva by ke vzpouře mohlo dojít současně na několika od sebe tak vzdálených místech a při takových bezpečnostních opatřeních ze strany NKVD. Sebemenší zmínka o něčem podobném schází ve vzpomínkách bývalých zajatců. Podle názoru sovětské historičky Natalie Lebeděvové potřebovalo sovětské vedení urychleně vyprázdnit tábory, aby bylo schopno umístit 50-70 tisíc zajatců z chystaného záboru pobaltských zemí. Všechny tábory musely hlásit, kolik zajatců jsou schopny přijmout. Už v červnu 1940 přišli první Poláci zajatí na Litvě do uvolněného tábora v Kozelsku. Pokládali je zrovna tak za antisovětské živly, které raději odešly do Pobaltí, než by se vzdaly Sovětské armádě. Uvažovalo se o jejich likvidaci, na jaře roku 1941 však byli odesláni k Murmansku na stavbu letiště.

   Nejblíže pravdě může být úvaha jugoslávského znalce sovětského systému Milovana Džilase: "Komunisté znají z teorie i z praxe, že jsou v neustálém konfliktu se všemi ostatními třídami a ideologiemi, a podle toho postupují. Bojují proto nejen s existujícím protivníkem, ale i s protivníky potencionálními, s lidmi, kteří by proti nim mohli za jistých podmínek vystoupit."

   Tajné instrukce NKVD klasifikovaly 12 kategorií protisovětských živlů, které bylo třeba na obsazeném území vyhledat a izolovat či likvidovat. Patřili k nim všichni státní úředníci, důstojníci a poddůstojníci armády, policie a dalších složek, aktivy společenských organizací včetně mládežnických, polští socialisté, rodiny emigrantů atd. Podle sovětské propagandy byli všichni polští důstojníci, včetně záložních, pokládáni za "bílé" kontrarevolucionáře a stejně jako kdysi carští ruští důstojníci museli být zlikvidováni. V roce 1956 se Polskem údajně šířily zvěsti, že k vraždění polské inteligence dali souhlas i polští komunisté, aby prý návrat zajatců do Polska neohrozil zavedení socialistického zřízení.

   Sovětská propaganda opakovala svou verzi katyňského případu tak dlouho, že dodnes mnozí občané SSSR nejsou ochotni připustit vinu za zločin. Ještě na jaře roku 1990 ve Smolensku nás náhodný kolemjdoucí starší občan přesvědčoval, že zajatci museli být zastřeleni, protože se chtěli dát k Hitlerovi a bojovat proti Sovětskému svazu.

   Čas od času se dříve objevovaly zprávy, že se někteří ze zajatých německých vojáků ke vraždění v Katyni doznali před sovětskými soudy. Tak se měl v lednu 1946 doznat jistý důstojník wehrmachtu Düre a před soudem v Leningradě popsat, jak bylo "zastřeleno a zahrabáno 15-20 tisíc lidí, vesměs polských důstojníků a židů". Sovětské orgány to však v Norimberku ani nevzpomenuly a "doznání" zřejmě tichou cestou zmizelo tam, kde se ocitla i podobně "prokázaná" vina plukovníka Ahrense - v zóně přísného mlčení.

   Přes zcela jednoznačný výsledek konfrontace důkazů a protidůkazů jsou ještě i dnes v Sovětském svazu síly, které nechtějí uznat fakta. V září 1990 přinesl Týdeník aktualit zprávu, podle níž šéfredaktor Vojenskohistorického časopisu generálmajor Viktor Filatov prohlásil:

   "Vinu za tragédii v Katyni na sebe vzala sovětská strana předčasně. Jsem přesvědčen a svůj názor budu obhajovat, že 15 polských důstojníků, kteří se nacházeli v letech 1939 a 1940 v sovětských táborech pro válečné zajatce, zastřelili Němci."

   Ve shodě s dřívější sovětskou verzí generál tvrdí, že nacisté ukořistili transportní seznamy NKVD z roku 1941 a zfalšovali nové seznamy podle dokumentů objevených v katyňských hrobech, takže proto není mezi transportními listinami a exhumační zprávou žádný rozpor. Doklady o tom, že zajatci byli ještě v roce 1941 naživu, se prý nacházejí v USA, kde je uložen archív smolenské správy NKVD.

   Vysvětlili jsme už, proč podobný výklad nemůže odpovídat pravdě. Důkazy hovoří zcela jednoznačně a nic na tom nezmění ani názory jednoho sovětského generála.

 

NEZNÁMÉ KATYŇSKÉ SOUVISLOSTI

   Jen málokdo si dnes ještě pamatuje, že záhady katyňského zločinu se dotkly životních osudů mnoha obyvatel Československa. Někteří z nich se dostali do Katyně v době německých exhumací v roce 1943, jiní byli vězni sovětských zajateckých táborů. Vůbec nic se však nevědělo o tom, že několik desítek bývalých československých občanů leží v Katyňském lese. Svůj stručný přehled začneme připomenutím účastníků katyňských komisí a delegací, o nichž jsme se již letmo zmínili.

   MUDr. František Hájek se stal v roce 1928 mimořádným profesorem soudního lékařství na Karlově univerzitě v Praze. Byl předním znalcem svého oboru, jeho kniha Soudní lékařství patří dodnes k nejvyhledávanějším. Pěkně o něm hovoří ve svých pamětech třeba psychiatr prof. Vladimír Vondráček: "Profesora Hájka jsem znal osobně a velmi jsem si ho vážil jako odborníka i jako člověka. Byl to muž vysoké postavy, černovlasý, nosil ´kartáček´. V životě prošel několika nebezpečnými a nepříjemnými situacemi, jak již to povolání soudního lékaře někdy přináší."

   Tato jeho narážka se samozřejmě týkala především Katyně. Z příkazu říšského protektora byl vybrán do mezinárodní komise soudních lékařů, která koncem dubna 1943 navštívila hroby objevené v Katyni. Po návratu sdělil dojmy ze své cesty čtenářům Českého slova ze 6. 5. 1943, kde mj. uvedl:

   "Věděl jsem, že budu pitvat mrtvolu, právě tak jako všichni ostatní z delegátů, a proto jsem se na tuto chvíli také důkladně připravil. Jsem už šestapadesátník, něco jsem za své lékařské praxe prodělal a z hlediska jména českého chirurga jsem si byl vědom, že zde jde o jednu z nejzávažnějších pitev mého života. . . Každý si mohl určit šachtu a ukázat na mrtvolu, kterou si přeje pitvat. Vyhledal jsem si dva muže, ale náhodou to nebyli důstojníci, patrně poddůstojníci. Jeden z nich měl u sebe dopis, psaný tužkou, jeho obsah však byl nečitelný. Provedl jsem pitvu, pomáhal mi jeden civilista a když jsem skončil, stál už připraven písař, který mi napsal na stroji protokol. Tak činili i druzí, načež se všechny protokoly prozkoumaly ve společné poradě a vypracoval se jednotný úřední protokol, který, jak už známo z denního tisku, jsem podepsal. . .

   Vraceli jsme se do svých domovů s tísnivými pocity a přesvědčením, že tragédie 12 tisíc polských důstojníků ponese své důsledky a zanechá v myslích kulturních lidí celého světa nejhroznější dojem a vzpomínky na strašlivou éru Kremlu."

   Hned po osvobození Československa prožíval prof. Hájek další dějství své osobní tragédie. O rok později na to vzpomínal v knize Důkazy katynské: "Závěrem podotýkám, že tuto práci jsem vydal z vlastní iniciativy, že jsem nedostal ani výzvu ani rozkaz od nikoho, tedy ani od ruských ani od českých úřadů. Zkráceně byla přednesena na schůzi Spolku českých lékařů dne 9. července 1945. Chtěl jsem ji přednést ihned, jakmile Spolek českých lékařů zahájí v osvobozené vlasti své pravidelné schůze, ale mé zatčení v tom zabránilo. Při výslechu mi byly dány hlavně tyto tři otázky: Proč jsem jen do Katynu? Jaké projevy jsem učinil na veřejnosti? Proč jsem podepisoval katynský protokol?"

   Odpovídal, že byl německou cenzurou donucen uvést ve svých článcích a přednáškách, že odhadl stáří mrtvol na tři roky. I když byl opět pod tlakem nové cenzury, pokusil se co nejobjektivněji seřadit vedle sebe argumenty německé i sovětské verze případu, takže si čtenář mohl udělat svůj vlastní úsudek. Jistě mu nebylo lehko, když nakonec složil poděkování a poklonu sovětské vládě za to, že "ve své velkomyslnosti nežádala naše potrestání, neboť si byla vědoma toho, že kdo by byl býval zapochyboval, byl by umlčen." Platilo to bohužel i pro novou situaci, v níž se nacházel. Ještě jednoznačněji musel svá někdejší tvrzení odvolat v roce 1952, kdy se u nás rozpoutala hysterická kampaň proti šetření amerického Kongresu. Zemřel v roce 1962.

   Jeho kolega z mezinárodní komise lékařů prof. Vinzenzo Mario Palmieri v rozhovoru z roku 1978 uvedl tato shovívavá slova: "Lékařský posudek byl nezvratný. Bez váhání jej podepsali i profesor Markov ze Sofie, i profesor Hájek z Prahy; nelze se divit jejich pozdějším odvoláním. Odvolal bych asi i já, kdyby osvobození Neapole připadlo sovětským vojákům. . ."

   Ve stejné situaci jako prof. Hájek se ocitl další člen mezinárodní komise prof. MUDr. František Šubík. Byl profesorem patologie na lékařské fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě a v době Slovenské republiky se stal dokonce členem Státní rady a šéfem zdravotnictví na Slovensku. Byl znám i jako uznávaný slovenský básník, publikoval pod jménem Andrej Žarnov. Na návrh ministra vnitra Alexandra Macha byl pověřen, aby zastupoval Slovensko v mezinárodní komisi lékařů.

   Na jeho pobyt v Katyni vzpomínal i člen komise Polského červeného kříže dr. Wodziński: "Osobně jsem měl nejbližší kontakt se Slovákem prof. Šubíkem, který v soukromé rozmluvě se mnou zdůraznil svůj zásadně nepřátelský postoj k Němcům a ostře kritizoval quislingovskou vládu Tisa; současně potvrdil, že co se týká doby spáchání zločinu, nemá žádných pochybností."

   Po návratu se zapojil do přednáškové kampaně a tak jako prof. Hájek potvrzoval společně přijaté stanovisko: "Komise pracovala bez nátlaku, bez ovlivňování, bez jakéhokoliv zasahování ze strany německých civilních či vojenských úřadů. V tom pracovala komise úplně samostatně a protokol byl přijat jednohlasně."

   Slovenští nacionalisté zneužívali Šubíkových přednášek k vyvolávání protižidovských nálad, takže se začal vyhýbat veřejnému vystupování. Odmítl se ztotožnit s německou propagandou v roce 1944, kdy byly zveřejněny nepřesvědčivé závěry sovětské lékařské komise. Uvědomoval si dobře, co mu za katynské svědectví hrozí, a koncem března 1945 odešel i s rodinou do Rakouska. Už v červenci však byl americkou armádou na žádost československé vlády vydán a přes Prahu vrácen do Bratislavy, kde byl vězněn. Před komisí Národního soudu byl vyslýchán nejen ve věci Katyně, ale byl obviněn i z perzekuce židovských lékařů, na níž se z titulu své funkce měl podílet. Povedlo se mu však žalobu přesvědčivě vyvrátit a po odpykání mírného trestu začal v roce 1947 pracovat jako lékař v Trnavě.

   Ani v době Norimberského procesu neodvolal při nových výsleších své tvrzení o skutečných původcích katyňského zločinu, zpochybnil však poněkud hodnověrnost jednání mezinárodní lékařské komise. Hovořil nyní už o nátlaku ze strany německých úřadů a dodával:

   ". . .my všichni delegáti malých národů jsme byli zastrašeni, což může dosvědčit i profesor Hájek z Prahy."

   Protože perzekuce jeho osoby ani později neustávala, odešel v roce 1952 do Rakouska a přes Německo dále do USA. Pracoval pak v nemocnici poblíž New Yorku a byl známým činovníkem emigračního Spolku slovenských spisovatelů a umělců. Zemřel v roce 1982.

   Spisovatel a básník dr. František Kožík se dostal do Katyně z příkazu protektorátních úřadů jako člen delegace evropských spisovatelů. Pracoval tenkrát jako redaktor pražského rozhlasu a nacisté si ho vybrali patrně právě pro důvěru, jíž se těšil u českých čtenářů a posluchačů. Pokusil se odmítnout, ale brzy si uvědomil, že výhrůžky nacistů musí brát vážně. Později na ty krušné dny jen nerad vzpomínal:

   "Věděl jsem, co Němci po mně budou chtít: veřejnou výpověď. Od první chvíle, kdy mě do vlaku strčili, psal jsem ten článek. Jak začít, aby ho Němci přijali a abych se před českými lidmi neznemožnil? Zvažoval jsem každé slovo na lékárnických vážkách."

   Povedlo se mu to tak dokonale, že i poválečný mimořádný lidový soud, před nějž se dostal pro nařčení z proněmecké propagandy, musel uznat, že v této obtížné zkoušce obstál se ctí. Snažil se rozechvěle popisovat své dojmy a vyhýbal se jakékoli zmínce o pachatelích zločinu, až to místy byla hotová slovní ekvilibristika:

   "Skutečnost, kterou vidíme, působí hrozně, i když ji už známe z fotografií a z dřívějších popisů. Jsem si jist, že by mi z domova ten pohled nikdo nezáviděl: ale stejně jsem si jist, že by každý cítil na kraji hromadného pohřebiště totéž dojetí jako já. Zde nelze svědčit ani víc, ani míň. Jen pravdu."

   Svou reportáž pro České slovo zakončil útěšnou vizí světlé budoucnosti svého národa: "A pak jsem už sám a vracím se nočním vlakem domů. Vlak jede hlubokou tmou, skoro nic nevidět a přece pootevřeným oknem prochází vlahý vítr a nese celé záplavy vůně. To není už vůně smrti, to jsou rozkvetlé ovocné aleje, to je vůně jara, poselství příštího plodného léta. A já si uvědomuji, jak mám rád svoji zem a jak vroucně jí přeji mnoho, mnoho života do budoucnosti."

   Podobně to vyjádřil v reportáži v časopise Svět: "Osude, dej, ať se můj národ poučí z těch krutých zkušeností, jichž byl ušetřen, a dej, aby i bez nich našel ve své celistvosti přímou cestu k pravdě, k pravdě, jež je jeho novou historií, budoucností jeho dětí, jeho životem."

   Přestože mu kolaborantští novináři připsali výroky o Nové Evropě, nenechával charakter jeho článků nikoho na pochybách o tom, jaké je jeho smýšlení. Nacisté mu to dávali znát; byl diskriminován v zaměstnání, jeho manželka byla zbavena místa. I když se po válce očistil z nařčení, kárné řízení v Syndikátu novinářů bylo zmanipulováno natolik, že byl opět postižen. Asi dva roky nesměl publikovat, ale přestál to dobře, pomáhali mu přátelé mimo Prahu.

   Byl tenkrát upřímně přesvědčen, že zločin spáchali Němci. Proto v roce 1952, když vypukla kampaň proti vyšetřování amerického Kongresu, souhlasil s napsáním článku pro Rudé právo. Je zřejmé, že i tentokrát přidali novinářští přisluhovači nového režimu do jeho článků některé příměry ze slovníku dobové propagandy: "Jakýkoli záměr Američanů, kteří se dnes snaží zneužít tohoto tzv. katynského případu proti Sovětskému svazu, je rozhodně jen bezmocnou a bezpodstatnou pomluvou, hodnou odsouzení."

   Dnes už se doktor Kožík, patrně poslední žijící člen oné spisovatelské delegace, konečně zbavil tíživých obav z možných následků svého svědectví: "Pochybovat jsem začal, až když se řeklo o Stalinových zločinech, o popravách vlastních důstojníků, to jsem si říkal, kdo ví, jak to všechno je. Ale plnou pravdu jsem poznal až teď, v této době. . ."

   Nedávno se v našem tisku objevilo hned několik článků o tom, že mezi účastníky některé z katyňských delegací byl ještě jeden československý občan - bývalý prezident dr. Gustáv Husák. Je to však pouhá smyšlenka, dr. Husák v Katyni nebyl. Přesto má tato zpráva jisté racionální jádro. JUDr. Husák se totiž na podzim roku 1941 účastnil propagačního zájezdu na Ukrajinu, zorganizovaného slovenským ministerstvem vnitra. Část jeho hlavy a postavy v uniformě slovenského vojáka vykukuje z okraje vzpomínkové fotografie, na níž jsou účastníci zájezdu se skupinou místních obyvatel nějaké obce u Kyjeva; děvčátka v popředí svírají v rukou jakési papíry, asi propagační materiály. Slovenské uniformy napovídají, že může mít pravdu historka, která se o zájezdu traduje. Vybraným účastníkům se prý nikam jet nechtělo a poprvé na místo srazu nepřišli, takže podruhé už byli svoláni povolávacím rozkazem a museli na zájezd "narukovat". Jiné zdroje udávají, že dr. Husák se měl účastnit až pozdějšího zájezdu do ukrajinské Vinnice v létě roku 1943, kde byly rovněž objeveny masové hroby obětí NKVD. To však není spolehlivě ověřeno.

   V rodinném domku na venkovském okraji Českého Těšína žije pan Stanislav Lorek. Nedávno se přihlásil jako svědek, který viděl katyňské hroby. A jeho svědectví je skutečně unikátní. Byl totiž v Katyni 2. dubna 1943, tedy skoro dva týdny před tím, než Němci zprávu o hrobech vůbec ohlásili, a pouhé čtyři dny po tom, co exhumace započaly. Kromě zprávy německých úřadů neznáme z té doby žádné jiné svědectví.

   Pan Lorek musel za války, podobně jako tolik jiných obyvatel Těšínska přičleněného k německé říši, narukovat na frontu. Byl přidělen ke spojovací jednotce wehrmachtu, která opravovala telefonní linky podél železničních tratí. Když mu časně ráno 1. dubna 1943 služba sdělovala, že dostal dvacetidenní dovolenku, pokládal to nejdřív za nepovedený aprílový žertík. Brzy však s radostí uvěřil a příštího dne se vydal na velitelství vyřídit potřebné papíry, vyměnit prádlo a obuv. Sídlo velení se nacházelo asi 18 km od Smolenska. Po obědě mu kamarádi navrhli, aby se s nimi šel podívat na postřílené polské důstojníky, jejichž hroby se našly v lese vzdáleném asi 2 kilometry.

   Cestou potkali dva místní obyvatele, kteří jim vyprávěli, co se tam v roce 1940 odehrálo. Muž z vesnice Gnězdovo tvrdil, že tam GPU postřílelo 5 tisíc polských zajatců. Žena, která prý pracovala na nádraží, mluvila o 4 tisících polských důstojníků, které přiváželi v krytých vagónech a ve skupinách po 50-60 osobách je vedli kolem kolejiště směrem na Oršu, až odbočili vlevo do lesa. Tam je prý rozdělili do menších, asi desetičlenných skupin a postupně vodili k zastřelení.

   Pan Lorek si dodnes pamatuje, jak to u Katyňského lesa vypadalo: "Po délce smolenské silnice byl les oplocen dřevěným, ozdobně vyřezávaným plotem, částečně poškozeným. Asi deset metrů před vchodem do lesa byl pomník na hrobě německého vojáka, padlého při dobývání Katyně. U vchodu byla dřevěná branka, na ní byla tabule s nápisem. Po asi 150 metrech chůze lesní cestičkou vlevo se nacházel první hromadný hrob. V něm ležely vedle sebe uložené mrtvoly v asi dvacetimetrové délce.

   Byla to otřesná podívaná. Mrtvoly v šedých a modrých uniformách ležely obličejem k zemi, byly střeleny do týla. Jen dvě mrtvoly, jedna v modrém a druhá v šedém oblečení ležely obličejem vzhůru. Byli to dva vysocí důstojníci se vší vojenskou ozdobou na kabátech. Na kalhotách měli lampasy. Byli bez bot a jedné ponožky."

   Pan Lorek si tehdy vzpomněl na září 1941, kdy se poprvé dověděl od správce pravoslavného chrámu ve Smolensku o vraždění polských důstojníků. Sotva tomu tenkrát věřil, teď viděl na vlastní oči přeplněné hroby. Vypadalo to, že je nemuseli ani moc vykopávat, že šlo o lesní rokle či prohlubně, v nichž byly mrtvoly zasypány dovezenou hlínou. "Hrob nebyl v celé délce ještě odkopán. Zřejmě chtěli Němci ukázat nasazené mladé borovice a břízy. Také násyp na mrtvolách nebyl větší než půl až jeden metr, šlo to porovnat s dosud nevykopaným hrobem."

   Přestože v lese platil zákaz fotografování a hroby hlídali němečtí vojáci, pořídil pan Lorek tajně asi pět snímků. Je na nich smolenská silnice kolem Katyňského lesa, zatáčka lesní cesty vedoucí k mýtině s hroby, dvojité zátarasy z ostnatého drátu natažené kolem lesa a vysoký smrk stojící vedle jednoho z hromadných hrobů. Voják, který hrob hlídal, ukázal právě na ten strom, když se ho pan Lorek ptal, zda existují nějací svědkové poprav.

   "Ke třetímu velikému hrobu, který ležel dosti daleko v lese, nám strážný nedoporučoval chodit. Říkal, že to tam vypadá hrozně. Všechno že je rozkopané a mrtvoly jsou rozložené. S hrozným pocitem jsme se vrátili zpět k jednotce. Službu konající poddůstojník měl jen jednu poznámku: Tak jste viděli, co vás čeká, kdybyste se náhodou dostali do ruského zajetí!"

   O jiných svědcích z Československa, kteří by se dostali v době exhumací do Katyňského lesa, nevíme. Známe však asi padesát jmen občanů, kteří leží v katyňských hrobech a pokoušíme se rekonstruovat jejich životní osudy.

   Byli to Poláci, většinou bývalí občané Československa, kteří se narodili nebo na počátku války bydleli a pracovali na území dnešní československé části Těšínska. Toto území mezi řekami Odrou, Ostravicí a Olší, táhnoucí se od Bohumína přes Orlovou, Karvinou, dnešní Havířov, Český Těšín, Třinec až k Jablunkovu a ke slovenské hranici, bylo po Mnichovu obsazeno Polskem a jako součást polského státu přepadeno 1. září 1939 nacistickým Německem. Do války narukovali vojáci včetně záložníků, evakuovali policisté a státní zaměstnanci všeho druhu. Mnozí z nich před válkou sloužili v československé armádě nebo četnictvu a později přešli do služeb polského státu. Po vpádu Sovětské armády do Polska se dostali do sovětského zajetí. Důstojníci, policisté a příslušníci inteligence skončili většinou v oněch třech známých zajateckých táborech - v Kozelsku, Starobělsku a Ostaškově. A tam si pro ně na jaře roku 1940 přijely transporty NKVD, aby je dopravily k hromadným hrobům u Katyně, u Charkova a Tveru.

   Ještě nedávno jsme o nich skoro nic nevěděli. Několik jmen se sice objevilo na pamětních deskách, na hřbitovních pomnících nebo na zdi symbolického hřbitova obětí fašismu z řad občanů Severomoravského kraje, který je součástí stalinsky monumentálního monstra Památníku ostravské operace v Hrabyni, vybudovaného v roce 1980 jako "trvalý symbol internacionální družby československé a sovětské armády." Ano, i tady jsou jména několika katyňských obětí. Samozřejmě s falešným datem úmrtí a s uvedením nesprávných okolností smrti. Muselo se tvrdit, že je zabili němečtí fašisté. Naprostá většina zavražděných zajatců však nemá své jméno na pomnících či pamětních deskách. Byli pokládáni za nezvěstné a jména mnoha z nich neznáme dodnes.

   Dosud žije několik bývalých zajatců, kterým se podařilo přežít. Například pan Józef Lupiński z Darkova, který uprchl z transportu NKVD ve Lvově a přežil i pozdější německé vězení. Nebo pan Antoni Bielesz z Třince, kterého propustili při výměně zajatců ze Starobělska, protože zatajil svou hodnost četaře aspiranta.

   Když jsme na počátku roku 1990 zahájili soupis místních obětí sovětských zajateckých táborů, ani zdaleka jsme netušili, že v září 1990 už bude zahrnovat přes dvě stě jmen. A pořád ještě přicházejí zprávy o dalších obětech.

   Z prozatím neúplných údajů vyplývá, že asi 50 zajatců prošlo před likvidací táborem v Kozelsku, asi 130 táborem v Ostaškově, asi 10 táborem ve Starobělsku; ostatní zahynuli na různých místech svého zajetí. Připomeňme si alespoň několik jmen těch, jejichž ostatky spočívají v Katyňském lese.

   Patřili k nim např.: orlovský pastor Karol Banszel, rodák z Ropice, který sloužil jako vojenský kaplan v hodnosti majora; ředitel školy v Bohumíně Wilhelm Blacha z Karviné-Ráje; učitel Alojzy Galuszka ze Stonavy; ředitel obecní spořitelny v Třinci Rudolf Halama ze Svibice; major Sylwester Jarosz z Doubravy; major Henryk Niemiec z Horní Suché; gymnazijní profesor Jan Ramsza z Návsí; JUDr. Andrzej Rieger z Ostravy-Vítkovic; MUDr. Karol Santarius z Orlové-Poruby; JUDr. Erwin Urbańczyk z Rychvaldu; ředitel banky v Těšíně mgr. Wilhelm Zyla z Horní Lutyně.

   V červnu 1990 založili v Českém Těšíně příbuzní a známí obětí pobočku Katyňské rodiny, která bude usilovat o uctění památky všech obětí sovětských zajateckých táborů, jejichž předválečné životní osudy byly spojeny s československým Těšínskem. Dochovaly se desítky dopisů ze všech tří táborů smrti, fotografie a další doklady a osobní památky zavražděných. Stejně tragické byly i poválečné osudy většiny pozůstalých po obětech sovětské zvůle. Nejen že nemohli nijak uctít památku svých blízkých, ale nesměli se k ní ani hlásit a mnozí z nich byli postihováni či diskriminováni jako nepřátelé lidového zřízení. Dodnes pro ně nejsou vyřešeny otázky odškodnění, běžně přiznávaného pozůstalým po obětech nacismu. Dodnes nemohou pozůstalí položit květy na hrob svých manželů, otců či synů, dodnes ani nevědí, kde se jejich hroby nacházejí, kdy a jak zahynuli.

   Na hrobech obětí stalinských zločinů pomníky nestavěli.

 

KOLIK BYLO KATYNÍ?

   V posledních dnech dubna 1990 jsme přijeli smolenskou silnicí k malému parkovišti uprostřed Katyňského lesa a trochu váhavě, se špatně skrývaným vzrušením, jsme vcházeli lesní cestou mezi husté borovice a břízky. Skoro na den přesně před půl stoletím tu vyváděli z "černých havranů" skupinky polských důstojníků a předávali je popravčí četě smolenské správy NKVD. Byl to právě onen transport, se kterým se na nádraží v Gnězdově loučil profesor Swianiewicz, jediný svědek, jemuž se šťastnou shodou okolností podařilo přežít. Zbývaly už jen dva květnové transporty a poslední hromadný hrob mohl být zasypán. Zajatecký tábor v Kozelsku byl prázdný.

   Prošli jsme ohbím vyasfaltované cesty a borový les se trochu prosvětlil, zmizely divoké břízky a kmeny borovic se protáhly do výšky a prořídly. Z cesty pojednou schází mezi stromy dlážděný chodník a větví se ke čtyřem obdélníkům pietně upravených hrobů katyňského memoriálu. To jsme ještě netušili, že jde jen o symbolické hroby, že ty skutečné jsou až hlouběji v lese, daleko za kovovými ploty ověšenými barevnými stužkami, fáborky a fotografiemi obětí se stručnými údaji o jejich životě a s pozdravy poutníků, kteří přišli navštívit místo posledního odpočinku svých blízkých. Protože nemohou pokleknout u skutečných hrobů, zavěšují vzkazy svým mrtvým na plot a zapalují pod ním svíčky.

   Ploty a zase ploty. Vysoké, kovové, většinou průhledné, ale také vyplněné pláty plechu či mohutnými fošnami napuštěnými fermeží. Vítaly nás už na smolenské silnici, ale tady, uprostřed lesa, vyvolávají poněkud skličující dojem. Svírají katyňský památník ze všech tří stran a cestu dál do lesa střeží dvoukřídlá brána se zámkem na řetězu. Mezi hroby se v okrajích chodníků zvedají nepříliš vkusné parkové svítilny, na mramorové desce s ozdobnou mříží je vidět nápis: "Polským důstojníkům zahynuvším v Katyni." Vzadu se tyčí mohutný, skoro pětimetrový kříž z tvrdého dubového dřeva, jehož postavení prosadil v roce 1988 polský primas Józef Glemp. Madona shlíží z kříže zádumčivým pohledem mandlových očí, pohaslá věčná světla dotvářejí iluzi hřbitovní scenérie.

   Nápis na pamětní desce ještě svítí novotou. Docela nedávno před návštěvou premiéra Mazowieckého v listopadu 1989, tu byl úplně jiný nápis: "Obětem fašismu - polským důstojníkům, zastřeleným hitlerovci v roce 1941." A ještě dříve, asi od roku 1946 až zhruba do konce 70. let, tu na původním kamenném pomníku stála podobná lež, vyvedená v chatrné polštině s mnoha gramatickými chybami: "Zde jsou pochováni zajatci, důstojníci polského vojska, ve strašných mukách zavraždění německo-fašistickými okupanty na podzim roku 1941." Úplně první nápis byl ještě za války napsán na tabuli postavené u vjezdu na lesní cestu: "Zde - v Katyňském lese, bylo na podzim roku 1941 zastřeleno hitlerovskými zlosyny 11 000 válečných zajatců, polských vojáků a důstojníků. Vojíne Rudé armády, pomsti je!"

   Složitý vývoj textu až k jeho dnešní podobě dává naději, že ani ten současný nápis tu dlouho nevydrží. Text je pouze v ruštině, pravé křídlo mramorové desky, kde byl dříve polský text, zůstalo prázdné. Snad proto, aby nápis nedráždil polské návštěvníky? Je příliš zřejmé, že se úmyslně vyhýbá jakékoli charakteristice katyňského zločinu.

   Protože brána byla na řetěz a řetěz na zámek, vrátili jsme se k silnici a objeli les směrem k Dněpru. Stále nás provázely kovové ploty, minuli jsme několik otevřených bran. Měli jsme povolení k návštěvě od úřadu až z Moskvy a přidělili nám průvodce, který měl zprostředkovat natáčení v Katyňském lese. Nakonec se nám podařilo proniknout i do míst, kam zřejmě ještě nikoho s kamerou nevpustili. Vždyť i polským režisérům Lozińskému a Wierzbickému, tvůrcům filmu "Katyňský les", dovolili natáčet jen u památníku před plotem, a třetímu z autorů filmu, slavnému Andrzeji Wajdovi, návštěvu neumožnili.

   Vysedli jsme u bývalé vládní vily, postavené na místě někdejšího "zámečku" NKVD, který vzal za své při posledním přechodu fronty. Vila odůvodňovala ozbrojenou ostrahu lesa, kdysi tu prý pobýval i Leonid Brežněv. Ostatně, to místo má zřejmě tradici v návštěvách členů vedení sovětského státu. Jak vzpomínal policista Klimov, zrovna v době hromadného vraždění polských důstojníků jezdil ke Smolensku odpočívat Vorošilov, Kaganovič sem zase chodil lovit ryby.

   Dnes je ve vile podle tabulky u dveří plicní sanatorium pro děti příslušníků KGB. Snad proto zůstala ve vedlejším domku strážnice? Vila je tichá, žádné děti není vidět. Po chvíli dohadování s uniformovaným policistou nám odemkli zadní bránu do lesa. Brána se za námi opět zamyká, doprovází nás jeden policista v civilu. Vilu jsme filmovat nesměli, stihli jsme jen pár záběrů tajně pořízených z jedoucího vozu. Policista nás odehnal i z cesty k modrobílým chatkám, pečlivě upraveným a jakoby přichystaným k přijetí víkendových hostů. Směli jsme natočit jen zbytky hospodářských budov, jež kdysi patřily k bývalé vile NKVD.

   Na několika místech na kraji lesa jsme narazili na tabulky s výrazným nápisem: Kopat zakázáno! Podrobnější výklad dodával, že v zemi je uložena elektroinstalace. Opravdu výstižné v lese posetém hroby! A v jejich těsné blízkosti stojí nejen dětské sanatorium, ale i chatová osada příslušníků smolenské správy KGB. Rekreovat se v Katyňském lese, na to je třeba pořádně silný žaludek. Už se nedivíme, že nechtěli dovolit, aby ten idylický obrázek spatřily cizí oči.

   Katyňský les se v těchto místech prudce svažuje k Dněpru, proto se asi i blízká osada nazývá Kosogory, tedy zkosené pahorky. Poprvé se to slovo objevilo v německých zprávách o zločinu, ale protože vypadalo jako neumělý překlad z ruštiny, začalo se užívat pojmenování Kozí hory, tedy místo, kam chodili lidé z okolí pást kozy. Není ale vyloučeno, že oba výrazy mají své opodstatnění, o Kozích horách mluvilo i několik místních svědků. Ostatně i sám název Katyň se k nám poprvé dostal v německé podobě Katyn a dosud se někdy užívá, přestože měkká koncovka ruského originálu je nepochybná.

   Policista chvíli odmítal a protestoval, když jsme ho požádali, aby nás nechal projít středem lesa k pomníku, ale nakonec povolil. Zpomalovali jsme tempo naší procházky, abychom aspoň kradmo nahlédli mezi stromy u cesty. Bylo přívětivé jarní počasí, sluníčko v dravém náporu úspěšně pronikalo ještě nepříliš hustými větvemi stromů do svěží trávy, z níž v celých hejnech vystupovaly podivuhodně veliké lesní sasanky. Náhlou asociací jsem si připomněl nedávné svědectví místní občanky Zinaidy Merkulenkové:

   "Sama jsem do ´zóny´ chodila na hřiby a jahody až po válce. Rostly tam takové jahody, jaké jsem pak už nikdy neviděla. Obrovské, sladké. Ale hlouběji do lesa jsem se bála. Báli jsme se ne tak strážných, ale spíš hlídacích psů. Byli velcí a zlí, mohli i roztrhat. Tak jsme chodili jen na krajíček. . ."

   Paseky a prohlubně v písčité letní půdě kolem cesty vyvolávaly v představách ještě jeden morbidní obraz. Uvedl ho V. Šachanavaj ve vzpomínce na hromadné pohřebiště obětí NKVD v lese u obce Zelený Luh severně od Minska:

   "Půda tam vypadala jako opuchlá - zvedaly se z ní příkrovy písku a vysoká tráva, a mezi trávou ohromné červené houby s bílými skvrnami a na tenoučkých nožkách. Vypadaly, jako by pily ze země krev. Tak to bylo. Lidé povídali, že rostou z lidské krve. Hleďme, jak si lidská představivost vymýšlí, říkal jsem si v duchu. Později se však ukázalo, že lidé měli pravdu. Ty houby se nazývají Marasmius scorodonius. Rostou na čerstvě vykopaném písku a voní po česneku."

   Teď na jaře tu naštěstí žádné houby nerostly, ale když náš průvodce na chvíli zmizel v zákrutě cesty a vešli jsme nestřeženě do lesa, spatřili jsme první hroby připravené k exhumaci. Propadlé dolíky, zarostlé keři i menšími stromy, označené destičkami s čísly jako nějaké archeologické vykopávky. Šlo zřejmě o hroby místních "třídních nepřátel" z okolí Smolenska. Jak se nedávno v sovětském tisku psalo, budou je odkrývat někdy v létě.

   Mnozí svědkové tvrdili, že se v Katyňském lese střílelo a pohřbívalo už v porevolučních letech, ale skutečně hromadným pohřebištěm se stal až v letech třicátých. A nevozili sem jen oběti zastřelené ve sklepě smolenské správy NKVD, jak to uvádí L. Kotov ze Smolenska:

   "Od třicátých let byly skoro od Minska až po Moskvu rozmístěny podél dálnice tábory NKVD. Strategická magistrála vyžadovala zásadní rekonstrukci. Desítky tisíc vězňů bez jakékoliv pomocné techniky, jen s kolečky a lopatami, pracovaly skoro od úsvitu až do tmy. Provinilce a zesláblé odváželi směrem ke Katyňskému lesu. . ."

   Největší přísun byl spojen s činností zvláštních "trojek", tříčlenných samosoudů, které v mnohém předčily i pozdější stanné soudy gestapa. Vzpomíná bývalý příslušník NKVD I. Nozdrev:

   "Počínaje rokem 1935 se u smolenského NKVD objevili mimořádně horliví pracovníci. Takoví, jako například Estrin, Krongauz, Samusevič. Každý z nich mohl udělat třeba z kteréhokoli kluka strašného nepřítele lidu a z ničeho vyrobit spiknutí. V roce 1937 zatkli všechny majitele loveckých pušek a obvinili je z přípravy ozbrojeného povstání a ze založení povstalecké organizace.

   Samusevič vedl výslechy vesele, jako při zkouškách na představení v kroužku lidové tvořivosti. Hrál na harmoniku, a nabízel i vyšetřovaným, aby si zahráli. A pak si mnul spokojeně ruce a zařazoval případ do první kategorie, tj. k zastřelení. Před válkou byl sám zatčen a souzen za organizování poprav na základě falešných obvinění. Jenže nezahynul, jako mnozí jiní. Už v roce 1943 byl velitelem zvláštního oddělení u 21. armády. Vzdělanost vyšetřovatelů byla na té nejnižší úrovni. Někdy je vybírali rovnou z dozorců, jak to udělali s nejproslulejším z nás, se Žmurkinem. Ten falšoval případy, jako by semínka louskal."

   Už před válkou uvedl bývalý náčelník smolenské správy NKVD Nasedkin, že jen v roce 1937 bylo ve Smolensku odsouzeno "v první kategorii" asi 4 500 lidí. A pak už byl pro ně na řadě Katyňský les. Bývalý řidič NKVD Titkov vzpomínal, že na jedné samotě v Katyňském lese žil člověk, kterému říkali Ivan: "A ten si stěžoval: každou noc se tu střílí, jako by byla válka. A zrovna tak, byla to válka, vlastních proti vlastním. Po každém jaru se v lese objevilo mnoho propadlin. Hroby sesedaly. Lidé mizeli hlouběji do země, jako by se chtěli ještě víc před někým schovat. . ."

   Archívní doklady o Katyni taktně mlčí, jen jeden z mála nedávno objevila historička Lebeděvová. Týkal se transportu sovětských vězňů NKVD ze Smolenska do Katyně 10. července 1941. Vězně postříleli, protože už nebyla možnost jejich evakuace před příchodem Němců. Doprovod tvořilo 43 strážných, takže odhadla počet vězňů na nejméně 400 osob. . .

   Jiným nepřímým dokladem bylo oznámení jistého učitele ze Smolenska z roku 1937, že jeho žáci našli v lese za městem hromadné hroby a že místní lidé uvádějí, že tu střílelo NKVD. Obyvatelé z okolí totiž nemohli nevědět. Vzpomínku z dětství má třeba Z. Merkulenková:

   "Starší děti chodily ještě před válkou hlouběji do lesa, ale nás malé s sebou nikdy nebraly. Od nich vím, že do lesa přijížděla auta s lidmi, které tam stříleli. Auta odjela a naši venkované rozkopali jámu (bývala sotva zasypaná) a už se dělili - kdo si stáhne ze zabitých boty a kdo šaty. Co naděláš, kolem samá bída. A někdy přinášeli i boty z dobré kůže, jaké dostávali jen vyšší velitelé. . ."

   Podle zpráv sovětského tisku byli ještě v roce 1988 souzeni ve Smolensku tři místní občané, obžalovaní z nedovoleného odkrývání hrobů a olupování mrtvol.

   Vraždění v Katyňském lese přešlo i do historek, které se tradují mezi lidmi z okolí. Podle jedné z nich se kdysi před válkou stalo, že jednou časně z rána vtrhl na velitelství NKVD ve Smolensku jistý občan Petrov. A že prý nic neprovedl, není v ničem vinen, a že ho zastřelili omylem. Vyšlo najevo, že jeho jméno skutečně figuruje na soupisu osob určených k zastřelení, že však předchozího dne nebyl zabit, ale po výstřelu jen ztratil vědomí, v noci se prohrabal ven z hrobu a přišel do města. Historka končí v dobrotivém duchu ruských pohádek: na NKVD "mrtvému" vystavili nové doklady na jméno Ivanov a vyprovodili ho za hranice oblasti.

   Jiná historka bude asi pravdivá. Těsně po válce byl u Smolenska vybudován keramický závod a začal brát hlínu a písek z Katyňského lesa. Na zákrok NKVD však muselo být dolování zastaveno a příkaz platí dodnes, takže se potřebné suroviny musejí zdaleka dovážet.

   Počet mrtvých v Katyňském lese lze jen stěží odhadnout, je však zřejmé, že jich budou desítky tisíc. Kromě Poláků tu leží hlavně Rusové, ale podle některých zpráv též hodně Lotyšů a Židů, uvádějí se Rumuni, Finové, Cikáni. . .

   Policista se vrátil, aby nás popohnal k odchodu. Potom nás propustil branou k památníku polských důstojníků, pečlivě uzamkl a rychle odcházel zpět do lesa, ani se neohlédl.

   Příštího dne jsme u památníku náhodou potkali účastníky zájezdu Katyňské rodiny, kteří se sem z různých míst Polska vydali uctít památku svých příbuzných. Jeden z Poláků nám ukázal, jak se dá překonat kovové oplocení a slíbil, že nám při tajné vycházce do lesa ukáže skutečné hroby polských důstojníků i místo, kde je vraždili. Svolení jsme tentokrát nežádali, samotné by nás po lese stejně chodit nenechali. Na každé křižovatce lesních cest ostatně visí výstražné tabule přísně zakazující vstup do lesa. Podle nich je tu Gosudarstvennyj zakaznik, Státní přírodní rezervace. Jak jsme se, naštěstí až po návratu, dočetli v polském tisku, na podobnou tajnou výpravu, která šla přes plot do lesa pouhých pět dnů před námi, prý hlídači poštvali psy.

   Šli jsme mlčky v zástupu do hloubi lesa a snažili se natropit co nejméně hluku. Les postupně stárnul, sem tam se už objevovaly statné borovice, které tu musely růst už před padesáti lety. A pak jsme spatřili první hroby. Byly to většinou ploché kruhovité kopečky o průměru pěti až deseti metrů, s obvodem jasně se rýsujícím vůči okolnímu terénu. Už teď na jaře je zakrývala bujná tráva a rostly tam stromy a stromky nejrůznějšího stáří, listnáče i borovice. Průvodce nás vedl pořád dál do lesa, až k několika mýtinám, kde s pohnutím v hlase pronesl: "Tady leží naši rodní," a poklekl na kolena k modlitbě.

   Na mýtině už bylo několik prostých křížů, narychlo sroubených z březových větví. Všiml jsem si, že náš průvodce se cestou orientoval podle nenápadných záseků na stromech a podle plánku, načrtnutého účastníky dřívějších tajných výprav a upraveného i konfrontací s německými plánky exhumační komise a skicami zástupců Polského červeného kříže, kteří při exhumacích pomáhali.

   Zavražděným důstojníkům nebylo dopřáno právo mrtvých na pokojné spočinutí. Po první, německé exhumaci byli pietně pochováni v šesti společných hrobech. Znovu je vykopali při exhumaci sovětské, ale není dodnes jasné, zda vykopali všechny, ani se přesně neví, kam exhumované znovu pohřbili. Letecké snímky nacistické Luftwaffe, pořizované nad Katyní pravidelně od 9. července 1943 dokládají, že sovětské úřady tu prováděly rozsáhlé zemní práce. Hřbitov vybudovaný péčí komise Polského červeného kříže byl zničen. Přehlídka polského vojska v SSSR pod vedením generála Berlinga v lednu 1944 se konala už u jediného hromadného hrobu o rozměrech asi 10 X 10 metrů. Poblíž byl ještě menší kopeček, který vzhledem připomínal jeden z původních šesti pietně upravených hrobů.

   Kam zmizeli ostatní mrtví? Šířily se zvěsti o tom, že byli vykopáni z hrobů a převezeni v 80 vagónech do Kazachstánu, aby po zločinu definitivně zmizely stopy. Jiné zvěsti naopak tvrdily, že do nových výkopů jasně viditelných na německých snímcích byly přivezeny další mrtvoly. K objasnění možná přispěje analýza leteckých snímků s pomocí výkonného amerického počítače, jaký se používá k rozborům snímků z kosmu. V dohodě se sovětskými úřady se chystá nové snímkování celé katyňské oblasti.

   Nevíme, zda třetí hřbitov, zbudovaný v letech 1944 - 1946, byl hřbitovem skutečným či symbolickým. Vzhledem k jeho malé rozloze šlo zřejmě jen o symbol, podobně jako v případě čtvrtého hřbitova, zbudovaného ve druhé polovině 70. let. Ten existuje dodnes a je prokazatelné, že skutečné hroby se nacházely o několik set metrů hlouběji v lese. Byl postaven blízko hlavní smolenské silnice, aby to odpovídalo falešnému tvrzení závěrečné zprávy sovětské zvláštní komise, podle níž leželo místo poprav jen 200 metrů od silnice.

   Nesplnil se slib plukovníka Leona Bukojemského, daný vojákům na přehlídce v Katyni 30. ledna 1944: "Vy - matky, ženy, sestry, bratři, otcové, jimž bolest zakalila srdce - na svaté pouti po hrobech zavražděných v Polsku, přijdete zanedlouho ke hrobu katyňskému a převezete odtud svaté ostatky umučených do polské země, kde povstane velký sarkofág."

   Postáli jsme chvíli u hrobů a poté prošli poněkud hustějším porostem k vysokým, objemným borovicím. Tady je postříleli, řekl náš průvodce tiše. Na kmenech borovic v různé výšce, od zhruba jednoho metru až vysoko nad hlavu stojícího člověka, je vidět díry po kulkách, obrostlé kůrou. Úhel, který svíraly vůči kmenům borovic, většinou zcela vylučoval, že by to mohly být díry po uschlých větvích. Rozešli jsme se kolem a každý z nás nacházel další a další stopy výstřelů. Jedna z borovic červenavě trouchnivěla, jakoby označená stigmatickým znamením. Cestou jsem dokonce uviděl nábojnici zarostlou do kůry stromu tak, že by šla vytáhnout asi jen sekerou. Očistil jsem ji klacíkem a zřetelně rozeznal poslední z několika číslic. Byla to pětka. Střílelo se tu ráží 7,65.

   Cestou zpátky jsem se odpojil od skupiny a chvatně pobíhal křížem krážem po lese. Všude hroby, desítky a desítky hrobů, samé hroby. Hroby nejrůznějších velikostí, od oněch známých malých či větších kopečků přes velké i malé propadlé dolíky podobné těm, které jsme včera viděli připravené k exhumaci poblíž vstupní brány, až k hrobům hranatým, k hlubokým příkopům a výkopům s postranními haldami země prorostlé trávou a stromy. Dohonil jsem ostatní zrovna ve chvíli, kdy boční cestou projížděl policejní gazík. Okolní keře už byly natolik olistěné, že nás spolehlivě zakryly. Konečně jsem zúplna pochopil, proč nás nechtěli pustit samotné dál do lesa a proč je do této podivné přírodní rezervace přísný zákaz vstupu.

   Kolik bylo podobných Katyní? Svět se nedávno dověděl o tragédii běloruských Kuropat, kde leží v lese na sto tisíc místních obyvatel postřílených příslušníky NKVD. Jen v roce 1989 objevili členové běloruského hnutí Memoriál v okolí Minska pět dalších míst podobných Kuropatům. Masové hroby jsou od Sibiře po Kavkaz, jen o konečný počet miliónů obětí se ještě vedou spory. Už za války, krátce po objevu katyňských hrobů, našli v ukrajinské Vinnici 91 hromadných hrobů, v nichž leželo 9 432 osob (včetně 169 žen) povražděných už v letech 1937 až 1939 naprosto stejným způsobem, jakým byli zavražděni polští důstojníci. Víme dnes už o masových hrobech na Kolymě a na Dalekém severu, byly odkryty děsivé šachty smrti ve Zlaté hoře u Čeljabinska na Urale, hroby v okolí Kyjeva, Rigy, Vilejky, Charkova, Jaroslavli... Nemine snad týden, aby nepřišla zpráva o objevu dalších masových hrobů obětí NKVD.

   Ve všech zemích, které se dostaly pod sovětský vliv, takové hroby existují. Nejvíce jich je v Polsku, zvláště v jeho východní části, od Suwalek na severu až po Podlasko. Právě tady jsme při zpáteční cestě z Katyně náhodou narazili v obci Kakolewnica na čerstvě exhumovaný hrob 17 členů partyzánské jednotky polské Armie Krajowé, postřílených příslušníky NKVD v listopadu 1944. Podobné hroby jsou v německém Sachsenhausenu i v bulharské Loveči. Jsou i na hřbitově v Praze-Ďáblicích, u věznic v Mírově či v Leopoldově. Zrůdný systém stalinismu měl všude stejnou tvář.

   Katyňský zločin není promlčen, stejně jako smrt polských důstojníků, ležících v masových hrobech u Charkova a Tveru. O nepromlčitelnosti zločinů podobného druhu se dohodly všechny státy sdružené v OSN, svůj závazek podepsal i Sovětský svaz. Nejde dnes už jen o postižení přímých viníků, mnozí z nich už stejně nežijí, je však nutné morální odsouzení pachatelů zločinu a celého systému, který tyto zločiny umožňoval.

   Paní Maria Ustrzycká, dcera generála Franciszka Sikorského, zavražděného spolu se zajatci starobělského tábora někde na předměstí Charkova, nedávno napsala:

   "Neučila jsem své děti nenávisti, ani můj otec by s tím nikdy nesouhlasil. Neuměl nenávidět. A navíc - není přece možné nenávidět ruský národ jako celek. Je možné nenávidět ty, kteří to udělali, ale zda víc nenávidět, nebo spíš více litovat? Moje děti k tomu přistupují s mnohem většími emocemi než já, protože já si pamatuji Rusy ze Sibiře. Nebyli to zlí lidé, bylo mezi nimi hodně takových, kteří nám pomáhali. Tam přece lidé umírali v ohromném množství..."

   Když jsme odcházeli z Katyňského lesa, na chvilku jsme se ještě zastavili v ohbí cesty a naposled se zadívali k mohutnému kříži. Je zakomponován do areálu památníku tak, aby pohled přes jeho čelní stranu směřoval na západ, do Polska. Stal se už pro Poláky jakýmsi symbolem, spolujícím jejich mrtvé se vzdálenou vlastí. Vůbec jsme netušili, že nám byl dopřán jeden z opravdu posledních pohledů na tento symbol v jeho původní podobě. Krátce po našem návratu se totiž objevila v sovětském tisku tato stručná zpráva:

   "Pátého května u Smolenska, v oblasti Katyňského lesa, shořel dřevěný kříž, postavený na místě předpokládaného pohřbení důstojníků, zastřelených NKVD v roce 1940. Okolnosti požáru se vyšetřují."

   Nejnovější fotografie z Katyně ukazují, že kříž docela neshořel. Stojí tam dál, popálený a začernalý. Stojí tam dál a všem, kdož chtějí pochopit, připomíná, že spravedlnosti pro katyňské oběti nebylo dosud učiněno zadost.