Jdi na obsah Jdi na menu
 


2 - Vraždy v Katyňském lese

Publikace z roku 1991.

article preview

Mečislav Borák

 

Vraždy v Katyňském lese

 

(publikace z roku 1991)

 

plakat.2.jpg

 

 

(2. část - pokračování)

 

   Zajatci z kozelského tábora museli jako svou zpáteční adresu uvádět "zotavovnu Gorkého v Kozelsku". Jak vzpomíná St. Swianiewicz, působilo to někdy potíže: "Není vyloučeno, že existoval projekt, že se časem vybuduje v bývalých klášterních budovách nějaké sanatorium, neboť okolí mělo zdravé klima. Ale nazvat zotavovnou místo, kde v bývalých církevních budovách nadělali pětipatrové pryčny, aby tam vtěsnali stovky vězňů, to může sloužit jako jeden z příkladů toho pokrytectví, které určuje sovětský způsob života.

   Díky tomu názvu vznikala někdy dost zábavná nedorozumění. Vykládali mi o jednom důstojníkovi, pocházejícím z centrálního Polska, který dostal od své ženy dopis plný hořkých výčitek, že si užívá rekreace, zatímco rodina málem hladoví. V jiném případě mi důstojník v záloze původem ze Lvova ukazoval dopis od ženy, v němž ho prosila, aby využil svých nepochybně vlivných styků v Sovětském svazu k tomu, aby jí místní úřady ve Lvově nevnucovaly nežádoucí nájemníky."

   V dubnu 1940 se korespondence s rodinami definitivně přerušila. Z táborů už nedošel jediný dopis, dopisy zajatcům se vracely zpátky s poznámkou: "Adresát neznámý."

   Táborový život vážně narušila nečekaná událost, k níž došlo na Štědrý večer 1939. Ze všech tří táborů byli vyvezeni duchovní všech vyznání, především katoličtí kněží, v celkovém počtu téměř 200 osob. Lze předpokládat, že ještě téže noci byli povražděni. Sovětské velení tak chtělo zřejmě zabránit šíření náboženské "propagandy" v souvislosti s vánočními svátky. V Kozelsku přežil jedině kněz Jan Leon Ziólkowski, který v té době zrovna seděl v táborovém vězení za účast v bohoslužbách. Správa tábora zřejmě netušila, že je knězem, protože nosil uniformu majora. Prodloužilo mu to však život jen o čtyři měsíce, jak dokládá úryvek z článku v Mährisch-Schlesische Landeszeitung z 28. 4. 1943:

   "V průběhu vykopávek v Katyňském lese, při nichž se odkrývají denně nové oběti bolševické bestiality, byla nyní ohledána první mrtvola bývalého vojenského kněze. Podle dokladů nalezených u zmrzačené mrtvoly se v tomto případě jedná o kaplana z farnosti Wojaska, Jana Ziolkowského z Jaroslavi. Na uniformě polního kněze v hodnosti majora byl nalezen řetízek s křížkem vyřezaným ze dřeva. V kapse zavražděného se našla modlitební knížka."

   Stále tíživěji prožívali zajatci nejistotu o vlastním osudu. Nelze se divit, že se táborem začaly šířit nejrůznější pověsti. Vzpomíná Józef Czapski, vězeň Starobělska:

   "Už od února 1940 začala obíhat zvěst, že nás rozvezou z tábora. Z lístků, které nám chodily z domova, jsem se dověděl, že mnoho polských paní z Červeného kříže, mezi jinými žena dr. Kolodziejského a moje dvě sestry, trávily střídavě několik týdnů na pohraničních stanicích mezi okupační zónou německou a sovětskou s tisíci balíčků a čekaly v největších mrazech na náš ohlášený návrat nebo průjezd do německých táborů. Mimo to táborová správa šířila pověsti, že nás Sověti odevzdají spojencům, že nás vyšlou do Francie, abychom se tam mohli bít. Podstrčili nám dokonce úřední sovětský papír s trasou naší cesty přes Besarábii. Jednou nás v noci probudili a ptali se, kdo z nás umí rumunsky a řecky."

   Podobné zvěsti kolovaly v té době i v ostatních táborech, jak dokládá vzpomínka Z. Peszkowského z Kozelska: "Šířily se ty nejfantastičtější pověsti, že nás budou vyměňovat za německé zajatce, že půjdeme do kolchozů na práci, vždyť nás, takové množství, je těžké uživit, a jiní zas tvrdili, že jedinou možností je Sibiř, gulagy. Někteří na základě jakýchsi vlastních domněnek soudili, že nás násilím vecpou do Sovětské armády, na speciální práce. Když je někdo třeba inženýrem, tak půjde k ženistům, a byli i takoví, kteří říkali: V tom jejich světě člověk nic neznamená, vždycky nás můžou třeba i postřílet..."

   I když se nakonec ukázalo, že nejblíže k pravdě měl onen poslední názor, nebyla zprvu vyloučena ani možnost předání zajatců Německu. Vzájemná výměna zajatců a internovaných osob totiž probíhala ve velkém rozsahu už od podzimu, v listopadu 1939 byla k tomu účelu dokonce ustavena smíšená sovětsko-německá komise. Na stanici Jagotin u německých hranic stály stovky vojenských vlaků se zajatci až ze sibiřských oblastí a jejich výměna se uskutečnila. Netýkalo se to však polských důstojníků, o jejichž předání Němcům se jednalo až na jaře roku 1940. Nikdy k němu však nedošlo.

   V listopadu 1939 a v únoru 1940 byla v táborech provedena registrace zajatců, kteří se přihlásili k německé národnosti. Asi třicet osob se tak vyhnulo likvidaci a 12 z nich bylo po intervenci německého velvyslance předáno do Německa. Ostatní byli po vypuknutí války s Německem posláni do sibiřských pracovních táborů. Nacisté později tvrdili, že zajatců německého původu bylo mnohem více a chtěli je v katyňských hrobech vyhledat a samostatně pohřbít. Nakonec museli uznat námitku zástupců Polského červeného kříže, že všichni zavraždění byli především důstojníky polského vojska a že přesné zjištění národnosti těchto údajných "Volksdeutschů" není možné, a od svého požadavku ustoupili.

   O tom, kdo ze zajatců bude určen k likvidaci a komu bude prozatím ponechán život, rozhodly výsledky zevrubných výslechů, prováděných ve všech táborech od příchodu zajatců až do března 1940. Zajatci byli vyfotografováni a zvláštní skupiny vyšetřovatelů NKVD pořídily o každém z nich obsáhlou osobní složku s údaji o sociálním původu a společenském postavení, o politických názorech a vztahu k sovětskému zřízení. V Kozelsku vedl vyšetřovací skupinu dokonce generál NKVD V. M. Zarubin.

   "Proč nás vyslýchali?", klade si ve své vzpomínce otázku vězeň Kozelska L. Musielak. "Chtěli vědět, kdo se hodí na převýchovu do toho jejich kremelského socialismu a kdo se nehodí."

   Józef Czapski uvádí úsměvnou historku o tom, jak se ho vyšetřovatelé snažili přesvědčit, že nepobýval v Paříži jako umělec-malíř, ale že ho tam vyslal polský ministr zahraničí, aby tajně nakreslil plán Paříže. Nemohli pochopit, že plánek města tam lze koupit na každém rohu. "Nikdo z nich se nedal přesvědčit, že u nás mohl kdokoliv dostat povolení k výjezdu za hranice, aniž by tam byl zároveň vyslán v roli špióna."

   Vybraní zajatci byli při výsleších získáváni za spolupracovníky NKVD. Za odměnu byli ponecháni naživu. Sovětská historička Natalia Lebeděvová ze zmínek v archivních pramenech usuzuje, že těchto agentů a donašečů, označovaných ve všech dokumentech pouze krycími jmény, bylo v každém z táborů asi třicet. O jejich existenci se ostatně zmiňovali už nacisté v roce 1943, když se o nich dověděli z ukořistěných materiálů smolenské správy NKVD.

   Likvidaci uniklo jen 449 osob, to jsou pouhá tři procenta z celkového počtu 15 tisíc zajatců. Z tábora v Kozelsku bylo ponecháno naživu 245 osob, ze Starobělska 79 a z Ostaškova 124 osoby. Navíc byl z likvidačního transportu po cestě vyreklamován St. Swianiewicz, vyžádaný moskevským ústředím. Zachránění zajatci byli převezeni do tábora Pavliščev Bor a v červnu 1940 do tábora v Grjazovci. Po vypuknutí německo-sovětské války a obnovení diplomatických styků mezi SSSR a polskou emigrační vládou byly z tábora staženy stráže NKVD a pod velením generála Anderse se zde začaly formovat polské ozbrojené síly.

   Co rozhodlo o záchraně oněch zajatců? Podle historika J. K. Zawodného vybralo NKVD tři kategorie lidí: ty, kteří otevřeně manifestovali své sympatie ke komunistickému režimu (bylo jich asi 50), ty, kteří podle výsledků výslechů byli schopni další převýchovy a konečně ty, v jejichž minulosti našli vyšetřovatelé něco, co v nich rozeznělo "strunu soucitu". Právě sem řadí generála Jerzyho Wolkowického, který přežil jako jediný z celkem 12 generálů (nepočítáme-li ovšem generála Czeslawa Jarnuszkiewicze, který byl už v zimě odvezen ze Starobělska do vězení na Lubjance v Moskvě). Tím citovým důvodem byla zřejmě generálova účast ve slavné bitvě u Cušimy jako důstojníka ruské flotily. Podobným příkladem je záchrana polských aristokratů knížete S. Radziwilla a knížete E. Lubomirského, za něž osobně intervenoval italský král.

   Rovněž historik Czeslaw Madajczyk uvádí tři kritéria selekce: opci pro setrvání v SSSR, intervenci vlivných zahraničních kruhů a prohlášení příslušnosti k německému národu. Kromě již uvedených připomíná případ J. Czapského, za něhož intervenovaly vlivné osobnosti ze západní Evropy.

   Podle historičky Lebeděvové byly skutečné důvody širší a prozaičtější. Nalezla dokument o předání 395 osob, z čehož bylo 47 osob zachováno pro potřeby 5. oddělení NKVD - kontrarozvědky, 47 osob na návrh německého velvyslanectví, 19 osob na základě intervence litevské mise, 24 osoby vzhledem ke své německé národnosti a 91 osob na návrh Berijova náměstka Merkulova z důvodu nutnosti dalšího vyšetřování jejich činnosti. Ledeběvová dále předpokládá, že ze zbývajících 161 osob patří asi 90 ke spolupracovníkům a konfidentům NKVD.

   Likvidace všech tří zajateckých táborů byla řízena z jednoho centra, probíhala koordinovaně a ve všech táborech současně - od prvních dnů dubna do půlky května 1940. Zajatci v Kozelsku postávali ráno kolem desáté pod otevřeným oknem správní budovy a snažili se rozeznat v telefonickém hovoru jména těch, kteří byli určeni k nejbližším transportům. Optimisté tvrdili, že v Moskvě pracuje spojenecká komise ke zprostředkování odjezdu za hranice, pesimisté šprýmovali, že jména vytahuje papoušek ve službách NKVD. Zvláštní poslové pravidelně přiváželi přesné transportní listiny do všech tří táborů. Nešlo však rozpoznat, podle jakého klíče se transporty sestavují. J. Czapski vzpomíná, jak to vypadalo ve Starobělsku:

   "Nebylo možné žádným způsobem zjistit, podle jakých kritérií vybírají skupiny odesílané z tábora. Míchali věk, ročníky, hodnosti, povolání, sociální původ, politické přesvědčení. Každá nově vysílaná skupina odporovala těm či oněm našim dohadům. V jednom jsme se všichni shodovali: každý horečnatě čekal na tu hodinu, kdy bude zas vyhlášen nový soupis odjíždějících (možná už konečně budu na listině); nazývali jsme to ´hodina papouška´, protože nahodilost soupisu nám připomínala ty lístky, které vytahují papoušci potulných flašinetářů v Polsku."

   Zajatci netušili, že moc daleko nedojedou, že místo pokynu k odjezdu za hranice přišel koncem března rozkaz zahájit operaci "vyprázdnění" táborů. Nemohli vědět, že listiny, na nichž tak toužili spatřit své jméno, jsou listinami smrti. Zněly většinou takto:

   "Přísně tajné. Jen do vlastních rukou.

   Náčelníkovi kozelského zajateckého tábora nadporučíku státní bezpečnosti soudruhu Korolevovi, město Kozelsk, Smolenská oblast.

   Ihned po obdržení této zprávy odešlete do města Smolensk k dispozici náčelníkovi správy NKVD Smolenské oblasti níže uvedené zajatce držené v kozelském táboře."

   Následoval číslovaný soupis příjmení s doplňkem jména, jména otce a roku narození jednotlivých zajatců, jichž na jedné listině bývalo obvykle 98-100. Podepsán byl náčelník Správy NKVD SSSR pro záležitosti válečných zajatců kapitán státní bezpečnosti Sopruněnko, od 14. dubna listiny podepisoval jeho zástupce nadporučík Chochlov.

   Obsah sdělení zůstával stejný, měnila se jen jména zajatců, náčelníků tábora a cíle cesty. Zajatci z Kozelska měli být předáni oblastní správě NKVD ve Smolensku, zajatci ze Starobělska oblastní správě NKVD v Charkově a zajatci z Ostaškova oblastní správě NKVD v tehdejším Kalininu, dnes opět zase Tveru. Přestože listiny přicházely ze Sopruněnkova úřadu a byly jím podepsány, dávali je dohromady na prvním zvláštním oddělení NKVD, které hrálo hlavní roli v celé operaci. Jeho náčelníkem byl major Baštakov, akci měl bezprostředně na starosti jeho náměstek kapitán Gercovskij. Sem dodávali z táborů vyšetřovací osobní spisy zajatců, tady je "chystali do hlášení" pro Zvláštní poradu. Ta se zabývala pouze případy, v nichž se vynášely rozsudky k nejvyššímu trestu. Tady se rozhodovalo o tom, kdo bude ponechán naživu. Zvláštní poradu vedl Berijův náměstek Merkulov. Jména odsouzených zanesli do soupisů odeslaných k dispozici příslušné správě NKVD.

   Nestávalo se, že by byl někdo ze soupisu dodatečně vyřazen. Známe jen několik takových případů. Jeden se týká St. Swianiewicze, který 29. dubna vyjel s transportem z Kozelska a 30. dubna už čekal na nádraží v Gnězdově na převoz do Katyňského lesa. V Moskvě však zjistili, že je podezřelý ze špionáže a že musí být znovu vyslechnut. Už 27. dubna vyslal zástupce náčelníka 1. zvláštního oddělení NKVD Gercovskij jménem Berijova náměstka Merkulova příkaz k "neprodlenému zadržení transportu" Swianiewicze do Smolenska a příštího dne příkaz opakoval, tentokrát už Berijovým jménem. Rozkaz byl předán na nádraží v Gnězdovu a prof. Swianiewicz se až z nedávno nalezených dopisů mohl dovědět, co jeho zázračné zachránění umožnilo. Druhý případ je podobný a týkal se zadržení transportu Michaila Romma z tábora v Ostaškově.

   Třetí případ se týkal A. Kamińského a jeho otce. Oba byli internováni v Kozelsku, každý však byl zařazen do jiného transportu. Podporučík Kamiński poprosil velitele NKVD v táboře, aby mohl jet společně s otcem. Bylo mu vyhověno a tak vlastně otci zachránil život, protože jeho původní transport směřoval do Katyně. Podobný příklad uvádí Henryk Gorzechowski, rovněž z tábora v Kozelsku. Byl tu v zajetí se svým otcem, oba měli stejné jméno i příjmení. Když bylo při nástupu předposledního transportu vyneseno, zeptal se: Otec nebo syn? Chvíli bylo ticho a pak strážný odvětil: Vsjo ravnó. Davaj - otěc! Prosil a žadonil, aby mohl jet s ním, ale nedovolili to. Jeho transport se zachránil, otec byl zavražděn v Katyni. Pan Gorzechowski věří, že mu zachránila život památka, kterou mu otec krátce před tím daroval k jeho devatenáctým narozeninám - dřevořezba Matky Boží Ostrobramské na kousku dřeva z táborové pryčny.

   Z transportní listiny byl těsně před odjezdem transportu vyřazen ještě generál Wolkowicki, účastník bitvy u Cušimy. Další podobné případy nejsou známy. Naopak víme, že i rodiny se při transportech zásadně rozdělovaly, jak o tom svědčí třeba marné pokusy o společný transport bratrů Machleydových a Jaroszyńských z tábora Starobělsk.

   Transporty zpočátku vyprovázela táborová hudba, zajatci se těšili na blízkou svobodu. Dostali na cestu trochu lepší stravu a sotva by někdo z nich uvěřil, že je může potkat něco zlého. Nedávno prošli dvojím očkováním proti tyfu a choleře, očkovací průkazy měli všichni v kapsách. Copak mělo smysl plýtvat léky, kdyby měli být utraceni?

   K transportům se používaly pořád jedny a tytéž vagóny, takže si zajatci, které vezli do dalších táborů, mohli přečíst vzkazy svých nezvěstných kolegů, data a místa stanic, ve kterých vystupovali. Některé z nich začala svírat temná předtucha.

   Příkaz k likvidaci tábora v Kozelsku byl vydán 1. dubna 1940, první transport do stanice Gnězdovo odejel 3. dubna, poslední 11. května. Popravy v Katyňském lese, kam odváželi vězně z nádraží v krytých autech, se konaly vždy den po odjezdu z tábora. Prvních 14 zajatců bylo z tábora odvezeno do budovy NKVD ve Smolensku už 8. března, přežil jediný. Celkem bylo předáno k dispozici správě NKVD ve Smolensku a tedy k likvidaci 4 404 nebo 4 420 zajatců (máme k dispozici dvě různá hlášení) z tohoto tábora.

   Tábor ve Starobělsku byl zlikvidován v době od 5. dubna do 12. května 1940. Zajatce odváželi vlakem do Charkova, vraždili je většinou v budově NKVD v Charkově. Jejich hroby se hledaly v obcích Děrgače a Bezludovka u Charkova nebo v okolí Starobělska či Vorošilovgradu a teprve nedávno byly nalezeny v lesoparku na předměstí Charkova. Celkem bylo předáno k dispozici správě NKVD v Charkově 3 891 nebo 4 031 zajatců z tohoto tábora.

   Ostaškovský tábor byl zlikvidován v době od 4. dubna do 19. května 1940. Dlouho se předpokládalo, že zajatci byli odváženi vlakem do stanice Bologoje a zavražděni poblíž ní, nebo převezeni k Bílému moři a utopeni v lodích s otevíracím dnem, nebo že byli utopeni přímo v Seligerském jezeře. Teprve zcela nedávno se zjistilo, že jejich hroby se nacházejí u obce Mednoje asi 32 km od tehdejšího Kalininu (dnes opět Tver). Celkem bylo předáno k dispozici správě NKVD kalininské oblasti 6 342 nebo 6 287 zajatců z tohoto tábora.

   Podle Sopruněnkovy závěrečné zprávy bylo k dispozici správám NKVD předáno celkem 14 587 polských zajatců, podle transportních listin nedávno předaných do Polska to bylo 14 793 zajatců a podle Denisovovy zprávy z roku 1943 to bylo celkem 15 131 osob. I když se údaje v detailech liší, předpokládaný počet zhruba 15 tisíc obětí NKVD z řad polských důstojníků, policistů a příslušníků státních služeb se plně potvrdil.

   Hroby obětí zločinu, ať už se nacházejí u Smolenska, u Charkova nebo u Tveru, spojuje jeden zvláštní rys. Všechny jsou na pozemcích bývalé NKVD obehnaných ploty, u všech byly postaveny chatky a rekreační zařízení dnešní KGB. Trpký žert se zotavovnou Gorkého v Kozelsku se v totalitním systému sovětské moci proměnil v děsivou skutečnost.

 

VRAŽDY V KATYŇSKÉM LESE

   Podporučík Jakubowicz měl oné noci zlý sen. Příštího večera otevřel svůj notýsek potažený červeným plátnem a zapsal si tam:

   "20. 10. - Dnes v noci se mi, Maryš, zdálo o tobě, a Boženka mě objímala kolem krku a něco mi povídala, potom jsem ji vozil na vozíku od uhlí. Dál bylo nějaké bití a střílení, čert ví, co to mělo znamenat".

   Byla to předtucha, která se měla za půl roku vyplnit. Zápisník patřil k těm dvaadvaceti, které byly nalezeny v katyňských hrobech. Poznámky, psané pravidelně každý den, svědčí o lásce k Maryšce, stejně jako o nepokoji, který od prvních dnů dubna 1940 stále silněji zachvacoval zajatce Kozelska i dalších táborů. Ze zápisníku ještě vybíráme:

   "01. 04. - Čas letí, máme už osmý měsíc války - kdy se to skončí, Maryšenko."

   "02. 04. - Něco visí v povětří, Maryš milovaná."

   "03. 04. - . . . odvezeno. Od nás vzali Wojciechowského. Oj, Maryšečko".

   "04. 04. - . . . nevím se kam - kde. Miluji tě, Maryšenko."

   "05. 04. - Zase odvážejí. Včera . . . milá, nic se neví, kam nás zas berou. V každém případě pořád blíž k Tobě."

   "07. 04. - Dnes zase odvážejí. Měl jsem špatný sen, Maryšenko. Ráno jsme tu měli mši."

   "09. 04 - Odvážejí. Odjelo už celkem 1 287. Jsem zvědav, kdy přijdu na řadu a kam pojedu, Maryšečko."

   "14. 04. - Přestávka. Chandra mě mučí, Maryšenko milovaná, a bídně se cítím."

   "16. 04. - Odvážejí. Odjel kpt. Trojanowski. Trápí mě stesk po Tobě, Maryšenko, je mi smutno, tak bych Tě, milá, chtěl uvidět."

   "21. 04. - Dnes odpoledne mě vzali - po prohlídce - autem na železniční vlečku - do vězeňských vagónů -  kupé 15 lidí za mřížemi."

   "22. 04. - V 1 hod. 30. min. vlak vyjel, ve 12 hod. Smolensk."

   Zápisky, místy nečitelné, končí ve Smolensku. Jen o kousek dál se posledním zápisem ve svém zápisníku dostal Wlodzimierz Wajda:

   "12. 4. - 11.00 hod. Jsme ještě ve vlaku. Dorazili jsme teprve (zdá se) do Smolenska. Ještě nejsme ve stanici. Noc byla hrozná. Místa velmi málo. Jíst nám samozřejmě dosud nedali. Jako obvykle, předpokládal jsem to. Prevíti. Z nalezených vzkazů víme, že máme vystupovat asi 10 km za Smolenskem. No uvidíme."

   Poručík Waclaw Kruk si do deníčku začal psát až v den odjezdu z Kozelska, 8. dubna 1940. Dosud prý nebylo nic tak důležitého, aby to stálo za zapsání. Až teď, když se řeči o odjezdu z tábora staly skutečností, začal najednou pochybovat: "Tak jako jsem předtím byl optimistou, tak teď si myslím, že ta cesta, to nebude nic dobrého." Vlak projížděl zasněženou krajinou, na polích bylo sněhu jako v lednu. Poslední věty zápisu z 9. dubna nás posunou ještě blíže k cíli cesty:

   "Je večer, minuli jsme Smolensk a dojeli do stanice Gnězdovo. Vypadá to, jako bychom tu měli vystupovat, motá se tu moc lidí v uniformách. . ."

   Podobně to na nádraží v Gnězdově vypadalo i o tři týdny později, kdy tu, už v hřejivém jarním počasí, čekal na odvoz do věznice NKVD ve Smolensku prof. Swianiewicz. Byl jediným ze zajatců, který se dostal až do těchto míst a přežil. Než ho přesadili do krytého auta, díval se tajně ven otvorem vysoko u stropu střeženého kupé vězeňského vlaku:

   "Celé okolí bylo hustě obklíčeno kordónem vojsk NKVD s bajonety na puškách. To bylo vzhledem k našim dosavadním zkušenostem něco nového. Ani na frontě, bezprostředně poté, co nás vzali do zajetí, nenasazovala eskorta bajonety. . . Vyvstávala otázka, proč se eskortování bezbranných zajatců, kterým byly odebrány dokonce i kapesní nože, stalo najednou tak důležité a nebezpečné.

   Z cesty sem vjel obyčejný osobní autobus, spíš malých rozměrů v porovnání s autobusy, na jaké jsme zvyklí v západních městech. Okna měl zabílená vápnem. Vešlo se do něj asi 30 osob, vchod pro cestující byl vzadu. . . Autobus zacouval k sousednímu vagónu, takže zajatci mohli nastupovat rovnou ze schůdků, aniž by se dotkli nohama země. Po obou stranách vchodu do autobusu stáli strážní vojsk NKVD s bajonety na puškách. . . Po půlhodině se autobus vracel, aby vzal další skupinu. Vyplývalo z toho, že místo, kam vězně odváželi, nebylo daleko. . . Přiznám se, že mi tehdy v tom krásném jarním dnu vůbec nenapadlo, že by to mohla být poprava."

   Kam zajatce odváželi, to už nemohl prof. Swianiewicz zahlédnout. Do Katyňského lesa je to od nádraží v Gnězdově asi čtyři kilometry. V zápisnících, které se později našly u mrtvých při exhumaci, bylo jen výjimečně dopsáno několik posledních řádků chvatným a skoro nečitelným rukopisem. Nejznámější je poslední záznam majora Adama Solského z 9. dubna 1940:

   "Je pět ráno. Už od úsvitu začal den nějak divně. Odjezd vězeňským autem v malých celách (strašné!). Přivezli nás někam do lesa; něco na způsob letoviska. Tady podrobná prohlídka. Vzali mi hodinky, na kterých bylo 6.30 (8.30). Řekli si o prstýnek, který. . . Sebrali ruble, důstojnický pás, nožík. . ."

   U jednoho z neidentifikovaných těl byl nalezen lístek s děrovaným okrajem vytržený z bloku fonogramů, kam si onen důstojník už od 3. dubna 1940 zapisoval stručné, opravdu telegrafické poznámky. Poslední věta zápisu ze 17. dubna zněla: "17 hod., za Smolenskem 5 km je letovisko, 127 lidí, připravili nám pohřeb. . ."

   Zmínky o dalších zápiscích z lesa smrti známe jen z dobového okupačního tisku. Dr. A. Birkle, člen mezinárodní lékařské komise, citoval v časopise Curentul záznam, který našel u jednoho neidentifikovaného majora: "Myslím, že už přišel konec. . ." A v časopise Das Reich byl otištěn úryvek z posledního zápisu v deníku kapitána Lemańského: "Svět je pohroužen do poklidného spánku a vůbec nic neví o tom. . . Budu-li zastřelen, posílám pozdravy své matce a zdravím Tebe, Země - řekni mým blízkým, že po nich moc teskním. . ."

   Zdá se, že tento záznam viděl i Fr. Kožík, protože ve své reportáži z Katyně uvedl: "Ale ještě se k nám sladkost smrti jednou vrátí v domku u cesty, kde jsou sebrány všechny zachovalé písemnosti, dopisy důstojníků, jejich poznámky. Procházíme mezi zasklenými stoly a čteme řádky dávno napsané. Mrtvý číslo 19, jehož jméno zjištěno nebylo, zapsal si v dubnové noci 1940: ´Celý svět spí a neví nic o tom že. . .´ Zbytek je nečitelný."

   Donedávna se vědělo jen o 15 z celkem 22 zápisníků, okopírovaných podle originálů polskými odbojáři v krakovském Ústavu soudní medicíny, kam Němci sváželi památky z Katyně. Oněch prvních 15 textů bylo totiž ještě za války, v květnu 1944, dopraveno v průběhu operace "Most" polské emigrační vládě do Londýna. Až v roce 1989 se našlo dalších 5 textů, které přes nebezpečí osobního ohrožení uchovávali po celá poválečná léta manželé Anna a Tadeusz Lutoborští. Polský historik Jerzy Tucholski věří, že se naleznou ještě další texty, neboť podle jeho informací bylo ze souboru katyňských památek vyčleněno nejméně 39 zápisníků a památníků. Je to pravděpodobné, protože Němci prováděli selekci nalezených dokumentů ještě v Katyni a zástupci Polského červeného kříže ji nemohli nijak ovlivnit či alespoň kontrolovat. Podle svědectví L. Rojkiewicze byl takto vyřazen památník plukovníka Zielińského kvůli sdělení, že jej německý teror vůči bezbrannému polskému obyvatelstvu přiměl k tomu, aby i se svým oddílem raději přešel do sovětského zajetí.

   V hrobech byly nalezeny tisíce nejrůznějších předmětů ukrytých po kapsách uniforem, zašitých v záhybech šatů a v podešvích bot obětí. Polský novinář J. Mackiewicz popisuje, jak u otevřených katyňských hrobů poletovaly ve větru předválečné polské bankovky a všude se povalovaly části uniforem, knoflíky, kapesníky. . . "Je toho strašně moc, co nosí každý člověk s sebou a čím si zaživa vycpává kapsy, protože to pokládá za důležité. Ale po smrti jsou důležité jenom některé věci. Pro komisi především všechno, co slouží k identifikaci mrtvých jako legitimace, dopisy, památníčky atd. Také všechny kovové předměty, nepodléhající zkáze, které se po očištění mohou stát drahou relikvií po pozůstalé. Všechno ostatní, bezcenné, zpola prohnilé, nasáklé už navěky jedem rozkladu, se odkládá stranou. A leží to. Leží to jako svědectví, strašlivé, ponuré svědectví v chaoticky poházených cárech mezi stromky Katyňského lesa."

   K dalšímu zkoumání bylo z hrobů vyzvednuto asi 3 300 dokladů s vyšší vypovídací hodnotou, které si Němci chtěli ponechat jako "předměty doličné" pro důkaz sovětské viny. Osudy těchto dokumentů byly mimořádně dramatické a dodnes jsou zahaleny tajemstvím.

   Osobní věci a doklady zavražděných byly v číslovaných obálkách uloženy do devíti velikých skříní z borového dřeva, malá desátá skříňka shromáždila deníky a památníky. Převezli je do Ústavu soudní medicíny v Krakově a dovolili polským specialistům, aby prováděli jejich podrobnou analýzu. Stíral se tak hrot sovětské námitky, že dokumenty byly zfalšovány. Některé doklady stačili Poláci ofotografovat a okopírovat, podle plánů polského odboje se však chtěli zmocnit celé sbírky. Byly vyrobeny naprosto stejné skříně, zevnitř ale pobité plechem a hermeticky uzavřené, které měly postupně nahradit německé skříně a zmizet i s dokumenty na dně blízkého jezera a vyčkat tam konce války. Falešné skříně už odbojáři dopravili do ústavu, stály tam prý ještě počátkem padesátých let. Spiknutí bylo totiž nacisty odhaleno a materiál byl převezen do nových, asi patnácti beden, které i s cenným nákladem putovaly do Vratislavi.

   To už na město dotírala Sovětská armáda a v patách za ní šla sovětská rozvědka, hledající dokumenty stejně usilovně jako Poláci. Před pádem Vratislavi bedny zachránil oddíl SS provázený dr. Beckem, bývalým německým ředitelem krakovského Ústavu soudní medicíny. Po přeložení nákladu v Drážďanech uvízl nový náklaďák u obce Radebeul mezi Drážďany a Míšní. Kolem už šla fronta. Dr. Beck vydal doprovodu rozkaz spálit v případě nutnosti dokumenty, aby nepadly do rukou Rusům, a odjel do Prahy vyjednávat s Američany. Už v Plzni se však dověděl o obsazení Drážďan a okolí Rudou armádou. Zdá se, že doprovod stačil splnit rozkaz a dokumenty zničit. Vedoucí doprovodu byl údajně zatčen sovětskou bezpečností a i se svou rodinou zmizel beze stop, dr. Beck však unikl na Západ a později svědčil před americkým Kongresem. Dohady o tom, že se bedny objevily až u Terezína a že mohou být ukryty na našem území, nebyly prokázány. Zrovna tak nebyla dosud nalezena jedna z oněch tajemných beden, jíž se podle svědectví bývalého premiéra polské emigrační vlády St. Mikolajczyka měli přece jenom zmocnit Američané.

   Ještě více záhad obklopuje poválečné osudy některých svědků zločinu. Jde většinou o svědky nepřímé, o obyvatele obcí z okolí Katyňského lesa, kteří podali svědectví vyšetřovatelům německé tajné polní policie. Prvním byl patrně Ivan Krivozercev z Nových Batoků. Byl členem místní pořádkové služby a ohlásil na policii, co se o hrobech Poláků mezi lidmi proslýchalo. Jeho sestra viděla překládání Poláků na nádraží v Gnězdově, on sám viděl odjíždět z lesa nákladní auta se šatstvem a zavazadly. Po nějakém čase rozhodli policisté oznámení prověřit. Krivozercev spolu s Grigorijem Vasilkovem a Ivanem Andrejevem, který rovněž viděl odvážení Poláků do lesa, odkryli na pokyn úřadů největší hrob. Ukázal jim ho nedaleko bydlící Krivozercův strýc Parfeon Kiselev. Ten viděl zajíždět kryté vozy do lesa, slyšel střílení a výkřiky vražděných. On také později ukázal hroby polským dělníkům, kteří tam vztyčili dřevěné kříže, odstraněné před začátkem exhumačních prací.

   K dalším svědkům patřil Grigorij Silvestrov. Bydlel poblíž nádraží v Gnězdově a podrobně popsal odjíždění zajatců do lesa i nakládání jejich zavazadel, přesně také odhadl počet transportů na asi dvě desítky. Místní lidé se nevyznali v uniformách a někteří se domnívali, že jde o finské vojáky. Rovněž Ivan Andrejev viděl převážení zajatců a znal se i s jedním ze šoférů, kteří zajatce vozili. Železničář Matvej Zacharov jako posunovač zajišťoval odstavení vlaků a od průvodčích věděl, že zajatce přivážejí z Kozelska. Zcela přesně určil počet i dobu trvání transportů. Vyslechnuti byli též Michail Šigulov, Fjodor Kuftikov, Kuzma Godunov a další místní obyvatelé. Jejich výpovědi se shodovaly. Přihlásil se i bývalý nadporučík polské armády Glaeser, který v táboře v Kozelsku udal německou národnost a na zákrok německého velvyslance se dostal mezi těch pár zajatců ponechaných naživu a předaných později do Německa. Jeho údaje o transportech z tábora souhlasily s výpověďmi svědků.

   Všechny své výpovědi svědkové mnohokrát opakovali novinářům, členům lékařských komisí a delegacím, přijíždějícím do Katyně. Jak si všiml např. M. Wodziński, který v Katyni pobýval delší dobu, nevypovídali svědkové příliš ochotně. Měli strach. Zvykli si za léta sovětské moci, že je lepší mlčet a nijak na sebe neupozorňovat. Nevěřili moc Němcům. Kladli v ně naděje, že je osvobodí od bolševické tyranie, a oni se k nim nechovali lépe, spíš ještě mnohem hůře než sovětské úřady. Báli se také partyzánů, kterých bylo v okolních lesích stále víc, a s obavami očekávali návrat sovětské moci.

   Jejich obavy byly odůvodněné. Nedlouho po příchodu Sovětské armády vypověděl Kiselev, tehdy už 74letý stařec, že byl nacisty bitím a výhrůžkami donucen podepsat protokol a naučit se zpaměti své vystupování před cizími delegacemi. Kdo ale měl možnost vidět jeho vystoupení v sovětském propagandistickém filmu, musel nabýt právě opačného dojmu. Odvolal rovněž M. Zacharov a sovětské úřady neprodleně dodaly několik nových svědků, kteří potvrzovali vinu nacistů.

   Ivan Krivozercev věděl, co ho čeká, tak raději odešel s Němci. V květnu 1945 ho Američané málem vydali zpět do Sovětského svazu, ale s pomocí Poláků se dostal do Itálie, kde složil obšírnou výpověď. Žil pak ve Velké Británii pod pseudonymem Michail Loboda. Obával se pomsty sovětské rozvědky. Dne 30. října 1947 byl nalezen oběšený v sadu u přesídleneckého tábora v Easton-in-Gordano v Somersetu. Jeho přítel a společník Jan Chomiuk beze stopy zmizel.

   Trvalo to skoro půl století, než lidé z okolí Katyně zase promluvili. Náčelník oblastní správy KGB ve Smolensku generál Anatolij Šiverskich sice ještě nedávno tvrdil, že nelze najít vůbec žádné archivní materiály ani svědky ke katyňskému případu, ale redaktor Moskovských novostí Gennadij Žavoronkov jich už v roce 1989 našel hned několik a další postupně přibývají.

   Objevují se mezi nimi známá jména, potomci a příbuzní místních rodů. Michail Krivozercev z Gnězdova hovořil zpočátku jen váhavě, ale nakonec se rozpovídal i o hrobech polských důstojníků. Ivan Kiselev z Gnězdova si vzpomněl na nákladní auta plná lidí převážených do Katyňského lesa i na pořád čerstvé nové hroby. Alexandr Kosinskij ze Sofijevky viděl přijíždět transporty vězeňských vlaků i "černé havrany", kryté vězeňské automobily, v nichž odváželi zajatce k lesu.

   Pořád ale chyběl přímý svědek vraždění. Ozvalo se jich sice několik, ale žádný nevzbudil důvěru. Počátkem února 1952 vystoupil před vyšetřovací komisí amerického Kongresu člověk s hlavou ukrytou v kápi a v blescích fotoaparátů sdělil zkoprnělým divákům, že je očitým svědkem zločinu. Říkal si John Doe a tvrdil, že je bývalým polským zajatcem a že už v listopadu 1939 utekl s jistým kaplanem z tábora. Po cestě náhodou trefili do Katyně, vylezli na strom a viděli popravy, dokonce se navzájem střídali v počítání mrtvol. Diváci v sále omdlévali, ale celá tato maškaráda spravedlivou věc objasnění Katyně spíše poškodila, neboť to byla voda na mlýn sovětské propagandě, znevažující mnohem nespornější důkazy sovětské viny.

   Ostatní očití svědkové byli až z druhé ruky. Už v roce 1943 ohlásil jistý Francouz, sloužící za války v německé armádě, že potkal v jedné vesničce u Katyně místního občana, který byl spolu se svými sousedy přinucen zasypávat hroby. Viděl, jak příslušníci NKVD ve dvojicích systematicky vraždili Poláky ležící u vykopaných hrobů; zatím co jeden střílel, druhý nabíjel. "Daily Telegraph" zveřejnil v roce 1971 rozhovor s Izraelčanem Abrahamem Widrou, kterému za války v jednom sovětském lágru prozradili dva bývalí funkcionáři NKVD, že v roce 1940 stříleli Poláky v Katyni a na dalších dvou místech. Polský historik Jacek Trznadel zná jednoho svědka, který si zatím nepřeje být jmenován, jehož rodina bydlela v okolí Smolenska. Svědkův otec byl v roce 1940 v Katyni a viděl čerstvé hroby Poláků, on sám tam byl v prosinci 1941 a dověděl se od místních lidí o střílení. Už tenkrát podal zprávu polské emigrační vládě, ale dodnes nebyla zveřejněna.

   Velkou záhadou zůstává svědectví dnes šedesátiletého Jerzyho Klapuckého. Prohlašuje se za jediného žijícího svědka katyňského zločinu. Bylo mu deset let, když začala válka. Dostal se údajně do zajetí se svým otcem kapitánem Zygmuntem Feliksem Winiarczykem a pobýval v Ostaškově u Seligerského jezera, v pobočném táboře č. 7. V lednu 1940 odjeli s transportem přes Gnězdovo do "Kozelského lesa", kde prošli špalírem vojáků k vykopaným hrobům. Viděl jak zastřelili otce, a jeho v poslední chvíli někdo strhnul stranou s výkřikem, že chlapce mají vrátit. Když se v roce 1943 dověděl o objevu hrobů, odjel v doprovodu německého vojáka do Katyně. Mezi exhumovanými důstojníky otce nenašel, ani okolí vůbec nepoznával. Zdejší terén byl jinak zformovaný a také les, na který si pamatoval, byl mnohem větší a starší. Vozili ho z Gnězdova po různých trasách k lesu, ale místo poprav nenašel.

   Víme o tom, že v lednu 1940 skutečně odváželi důstojníky z Ostaškova do tábora v Kozelsku. Mohli některé z nich postřílet v lese poblíž Kozelska? Není to zdaleka vyloučeno. Zrovna tak se hovořilo o tom, že Ostaškovské vozili k popravám i do Katyně. Katyňský les je široký a Kosogory jsou jen jednou jeho částí. Mnoho lidí věří, že se v něm ještě najde "Katyň II". Pan Klapucki ve svůj "Kozelský les" pevně věří. Ať tak či onak, musíme přiznat, že jeho líčení exekucí je skutečně sugestivní:

   "Kdosi plakal, jedni se modlili, jiní kleli. Byl to takový křik a tahanice, jako by se tisíce koček hryzlo navzájem. Nevěřte, že voják jde klidně na smrt. . ."

   Novinář Józef Mackiewicz už v červnu 1943 napsal: "Co očekávali naši důstojníci, když jeli ty čtyři kilometry, co cítili a tušili, o čem mezi sebou mluvili, to se můžeme jen dohadovat. . . Možná, že to nejstrašnější, co se odehrálo později, k čemu došlo hned po příchodu do lesíka, bude odhaleno v budoucnosti. Možná přizná někdo z agentů NKVD, někdo ze strážných, ze sovětských vojáků tehdy přítomných, jak hynuli naši důstojníci, bezbranné oběti, váleční zajatci bez války."

   Sotva kdo už čekal, že se po tolika letech předpověď pana Mackiewicze vyplní. Nejprve se v roce 1989 přihlásil Ivan Titkov, bývalý osobní řidič postupně devíti náčelníků NKVD ze Smolenska, a bývalý pracovník ekonomického a analytického oddělení a pozdější archivář správy NKVD ve Smolensku Ivan Nozdrev. Nebyli sice očitými svědky vražd, ale poskytli o jejich průběhu množství dosud neznámých informací.

   A v létě 1990 konečně promluvil první přímý svědek zločinu, bývalý pracovník smolenské oblastní správy NKVD Pjotr Klimov, který byl v roce 1940 dozorcem vězení NKVD ve Smolensku:

   "Pamatuji se, že polští důstojníci byli stříleni v roce 1940. Exekuce v Katyňském lese prováděla Stelmachova skupina. Jednou jsem se náhodou ocitl na místě poprav. Viděl jsem dlouhý úvoz. Byl asi 100 metrů dlouhý a 2-3 metry hluboký. Poláci v něm leželi v řadách, částečně přikrytí hlínou. Viděl jsem je na vlastní oči. O popravách mi vyprávěl též Ustinov, jeden z řidičů. Polské důstojníky stříleli těsně nad jámou. Některé dobíjeli bajonety. Celé území bylo ohrazeno dvojitým ostnatým drátem."

   Zároveň se objevila zpráva, že dosud je naživu asi dvacet bývalých funkcionářů NKVD, kteří byli svědky katyňského zločinu a v té či oné míře se na něm podíleli.

   Nová svědectví přispěla k objasnění způsobu a průběhu poprav zajatců, což bylo až dosud předmětem sporů, hypotetických předpokladů a domněnek. Ukázalo se, že bylo několik možností. Především se plně potvrdilo, že nejvíce zajatců bylo přepraveno vlakem z Kozelska a zlikvidováno přímo v Katyňském lese, jak to uvedl P. Klimov. Dodal ještě: "Vím též, že Poláky přiváželi na železniční stanici v Gnězdově a že místo poprav hlídal pluk strážních vojsk NKVD."

   Plně to potvrdil I. Titkov: "Polští důstojníci, které přiváželi na železniční stanici Gnězdovo, neměli žádné podezření. Byli oblečeni do zimních stejnokrojů a dlouhých plášťů, které nám připadaly velmi elegantní. Jeden z pracovníků NKVD jim řekl, že budou odesláni do Polska. Těšili se, že se vrátí domů po mnoha měsících zajetí. Nevzbudilo v nich podezření ani to, že jim odebrali zavazadla, a že je pak vsadili do speciálně upravených nákladních automobilů, nazývaných ´černými havrany.´ Ty automobily byly uzpůsobeny k transportu vězňů. Přivezli je z Německa pár let před válkou."

   Podivuhodný důkaz sovětsko-německé spolupráce, aspoň v něčem se NKVD ještě mohla přiučit od gestapa. Smolenská správa NKVD prý vlastnila čtyři takové vozy, tři z nich jezdily pravidelně do Katyně.

   Druhým místem, kde byli zajatci vražděni, bylo sklepení vily NKVD v Katyňském lese. Stála v malebném zákoutí na kraji lesa na břehu Dněpru, který v těch místech zvolna obchází les širokou zátočinou. Postavili ji v roce 1934 jako zotavovnu pracovníků NKVD, ale jak vidět, byla to víceúčelová stavba. Už v té době se totiž Katyňský les povážlivě plnil hroby údajných protisovětských živlů. I. Titkov doplňuje, že během exekucí spouštěli za stěnou motor traktoru, aby přehlušil výstřely.

   Třetí možností byly sklepy sídla NKVD ve Smolensku. Tady popravili o Vánocích v roce 1939 duchovní dovezené z Kozelska a zřejmě i část zajatců, která vystupovala z transportu už ve Smolensku. Končily tu patrně i všechny dřívější dílčí dodávky zajatců před dubnem 1940. Informace z první ruky poskytl P. Klimov, který tam tenkrát pracoval:

   "Sklep, ve kterém se odbývaly exekuce, se nacházel pod budovou, v níž je dnes Úřad pro vnitřní věci smolenského obvodu, na ulici Dzeržinského č. 13, třetí okno. V nevelké sklepní místnosti byl kanalizační průlez. Po přivedení oběti byl průlez otevřen a odsouzeného do něj vstrčili. Hlavu mu položili na okraj průlezu. Střílelo se do týla. Viděl jsem kdysi, že jedna z obětí měla rozpárané břicho.

   V letech 1933 - 1940 se střílelo skoro každý den. Těla se odvážela do Katyňského lesa. Pracovníci NKVD se odtamtud vraceli v noci. Těla se na náklaďácích rovnala na hromadu, po 30-40 na každý vůz. Pak se to přikrylo plátnem a odvezlo do lesa. Kromě šoféra jezdily obvykle tři osoby plus velitel."

   Je skoro k nevíře, s jakou důkladností byla katovská práce zorganizována a jak fungoval tento odporný systém, před nímž v mnohém blednou i známé praktiky gestapa:

   "K mým povinnostem patřilo mytí náklaďáků od krve postřílených. Dělal jsem to na rozkaz Grigorjeva, šéfa garáží. Myl jsem náklaďáky 1,5 tunové a třítunové. Těla obětí na ně nakládali pomocí speciálního běžícího pásu, zkonstruovaného Alchimovičem, pracovníkem garáží, který měl opravdu ´zlaté ruce´. Předtím se těla zastřelených vynášela ze sklepa na nosítkách. Dělali to obvykle řidiči.

   Za umytí náklaďáku od krve mi platili 5 rublů. V přepočtu na ´nové´ ruble to bylo 50 kopejek, což tenkrát stačilo na tři šálky žitné kávy s mlékem a dva pirožky s masem. Ti, co stříleli a odváželi těla, také dostávali dodatečnou odměnu. Všichni jsme dostávali též alkohol a něco k zakousnutí. Rovněž po umytí náklaďáků jsem si oplachoval ruce lihem. Byl uskladněný u mne ve sklepě. Jídlo - salám, jesetera a jiné potraviny - jsme brali z jídelny."

   Pokud vám to připadá příliš nadsazené, přečtěte si Klimovovo závěrečné prohlášení: "Všechno, co jsem dříve uvedl, jsem učinil dobrovolně. Všechno, co jsem řekl, je pravda. Jsem si vědom své odpovědnosti v případě křivého svědectví."

   Částečně se objasnila rovněž otázka, kdo vlastně vykopal katyňské hroby. Zajatci sami to rozhodně nebyli, vozili je sem buď mrtvé, nebo je stříleli u připravených hrobů. Místní obyvatelstvo se k tomu účelu také nehodilo. Některé prameny se zmiňují o používání sovětských občanů, vězňů NKVD ze Smolenska. Z Klimovova svědectví známe další vysvětlení: "V lese byl umístěn speciální oddíl, z něhož si vzpomínám na Bělkina a Ustinova. To oni vykopávali jámy a pohřbívali zavražděné. Bydleli přímo na místě." K výkopu většinou zřejmě stačilo vhodně upravit místní terén, rozšířit a prohloubit prolákliny a úvozy, kterých je dodnes v Katyňském lese dostatek. Horší to bylo s pohřbíváním. V době velkého střílení Poláků pomáhalo podle Titkova s pohřbíváním důstojníků 16 sovětských odvedenců, které po skončení prací rovněž postříleli a uložili jako vrchní vrstvu v největším masovém hrobě. Při exhumacích tam civilní osoby skutečně našli.

   Některé z obětí byly zabity vleže, některé patrně až po vložení do hrobu. Necelých dvacet procent obětí mělo svázané ruce takovým způsobem, že to přesahuje fantazii i vyjadřovací schopnosti autora. Nahlédněme proto raději do vědecky strohé a přesné exhumační zprávy, sestavené soudním lékařem M. Wodzińským. Týká se hrobu číslo 5, zpola zatopeného spodní vodou:

   "Charakteristickým znakem mrtvol, vydobytých z tohoto hrobu, tedy 5 mrtvol vylovených na počátku z vody i těch ostatních dobytých ze dna hrobu bylo, že měly všechny vzadu svázané ruce typicky dvojitým propouštěcím uzlem na bílé šňůře z pletené příze. Přes hlavy obětí byly přehozeny pláště. Tyto pláště byly převázány šňůrou téhož druhu ve výšce krku (zatímco druhý uzel byl udělán nad hlavou oběti), přičemž na šíji se nacházel jednotlivý uzel a část šňůry od něho vedoucí přecházela dolů, obepínala smyčkou obě ruce svázané na zádech, a přecházeje nahoru byla svázána s druhým koncem šňůry několikanásobným uzlem. Tím byly svázané ruce oběti povytaženy na zádech vzhůru, dosahujíce okolí lopatek. Oběti svázané tímto způsobem byly zcela neschopné klást jakýkoliv odpor, neboť každý pohyb rukou působil utažení smyčky na krku, což mohlo vést k udušení. Navíc byly oběti zbaveny možnosti vydávat hlas v důsledku ovázání hlavy pláštěm. Z hlediska soudní medicíny a kriminalistiky je takovýto způsob vázání obětí před popravou třeba pokládat za užití obzvláště rafinovaného předsmrtného mučení."

   Svázání rukou stejně jako stopy po ranách bajonetem nasvědčují, že zajatci se dobrovolně nevzdávali svého života. Vždyť to byli z valné části mladí, silní chlapi. Pracovník NKVD Nozdrev si v této souvislosti vzpomněl na jednu zajímavou příhodu:

   "Často se teď lidé dohadují, proč se při takovém hromadném střílení, jako v Katyňském lese nebo ve sklepech NKVD, nikdo nepostavil na odpor. Ale proč si myslíte, že se nikdo nepostavil? Prostě se o tom nesmělo mluvit ani potichu. Já ale dobře vím, že zdaleka ne všechno probíhalo hladce.

   Jednou ráno jsem přišel na správu a vypadalo to tam jako v obležení. Ukázalo se, že během nočních poprav vytrhl jeden odsouzený vykonavateli rozsudku pušku a začal sám ostřelovat okolí. Nikdo z hrdinů Stelmachovy party se k němu neodvážil ani přiblížit. Přemohli ho až poté, když vhodili do sklepa plynovou nálož."

   P. Klimov si vzpomíná na zcela podobnou příhodu (nebo šlo o tutéž?) a připisuje ji dokonce polskému zajatci: "Jezdil s námi též Levčenkov, kterého zabil jeden vězeň. Pokud si pamatuju, ten vězeň byl Polák, který nějakým způsobem přežil popravu. Dostal se do skladu zbraní a začal pak střílet. Poranil též několik osob, ale už nevím, koho. Toho vězně nemohli tři dny dostat. Polévali ho vodou z hasičského vozu. Nakonec ho otrávili plynem."

   Sotva se můžeme vcítit do posledních myšlenek vražděných zajatců, ale ještě nesnadnější je pochopit myšlení vrahů. Nedokázal to ani vedoucí polské lékařské komise J. Wodzinowski, jehož rukama prošly stovky a stovky exhumovaných obětí: "Mezi zavražděnými jsem našel spoustu známých. Když jsem přes dva měsíce hleděl na to množství obětí, bylo mi zatěžko uvěřit, že ti lidé byli zbaveni života s takovou důsledností. Těžké bylo též uvěřit, že mohou žít na světě lidé, kteří tak den co den, skoro po dva měsíce, vykonávali tu hroznou práci."

   Co to bylo za lidi? Podle vzpomínky I. Nozdreva se zdá, že ne všichni byli stejní: "S takovou prací, jako je střílení, si neuměl poradit každý. Vybírali sem ´zvláště nadané´. Jeden ze Stelmachovy skupiny nevydržel a podřezal si krk břitvou na půdě správy." Naopak vzpomínka I. Titkova skoro žádné iluze neponechává: "Popravami se zabývala vybraná skupina několika desítek pracovníků. Vyvinula se mezi nimi svérázná rivalita. Vychloubali se, kdo rychleji a kdo zručněji zabíjí polské důstojníky; tak, jak to dělali Hitlerovi ´nadlidé´". Zdá se, že se od nich příliš nelišili.

   Bude možné zjistit jména vrahů? V Polsku byl sestaven seznam 42 pracovníků NKVD, "kteří se na jaře roku 1940 účastnili exekucí nebo organizovali masakr 15 tisíc polských zajatců v SSSR". Jsou na něm především jména důstojníků NKVD ze zajateckých táborů, která si zajatci, jimž se podařilo přežít, vryli do paměti. Nemohli však jménem znát ty osoby, které stály v pozadí likvidační akce a rozhodovaly o ní, stejně jako konkrétní vrahy, které ani nespatřili. Soupis proto vyšel ze zpráv německého okupačního tisku, podle nichž se Němcům podařilo ukořistit archív smolenské správy NKVD. Torzovité a nepřesné dokumenty však dokazují, že k tomu nedošlo. Potvrdil to ostatně ve svých vzpomínkách i bývalý pracovník NKVD "Romanov", který emigroval do USA, a také archivář smolenské správy NKVD Nozdrev, podle jehož sdělení byl bohatý archív NKVD včas evakuován do města Čkalova a po válce vrácen do Smolenska. Proto jsou jména pracovníků minského gestapa, kteří měli údajně provádět exekuce v Katyni, buď fiktivní nebo vypůjčená z kartotéky minského NKVD.

   Z podobných důvodů je zřejmě falzifikátem zpráva náčelníka NKVD Tartakova, v níž se uvádějí místa exekucí zajatců ze všech tří táborů a jména odpovědných osob. Byla v roce 1957 zveřejněna v německém listě "7 Tage" a někteří historikové dodnes věří v její pravost. I když i svědek Krivozercev hovořil o účasti minského NKVD na vraždách v Katyni, nebyla spolehlivě doložena.

   Nelze se Polákům divit, že tak úporně trvali na pravosti zmíněných dokladů, vždyť to až donedávna byla jediná možnost, jak určit alespoň takovým způsobem některá jména vrahů. Po nedávném zpřístupnění některých archívních materiálů v SSSR a po výpovědích některých bývalých příslušníků NKVD se však situace změnila. Známe již některá jména skutečných viníků.

   K těm, kteří o osudu zajatců rozhodovali, patří především nejvyšší sovětské vedení - Stalin, Berija, Vorošilov. Zasedáním Zvláštní porady (Osso, Osoboje Sověščanije), což byl politický tribunál revoluční "trojky" jednající v nepřítomnosti obžalovaného, předsedal Berijův náměstek V. N. Merkulov (oba byli v roce 1953 popraveni) a jedním ze členů byl prokurátor Ulrich. Jméno třetího neznáme. Listiny obětí sestavovalo 1. zvláštní oddělení NKVD - náčelník Baštakov, náměstek Gercovskij. Listiny odesílala Správa NKVD pro záležitosti válečných zajatců vedená P. K. Sopruněnkem, který projevoval mimořádnou služební horlivost. V březnu 1941 např. navrhoval "zopakovat" vyřízení dalších polských zajatců, kteří do uprázdněných táborů byli přivezeni z pobaltských republik. K organizátorům patří dále Sopruněnkovi spolupracovníci I. I. Karasev, F. S. Timoško, M. S. Pismennoj, A. M. Frolov. Ostrahu místa činu a střežení zajatců dovážených do Katyně zajišťoval velitel 136. eskortního praporu kapitán Miežov. Nedávno byl v Sovětském svazu nalezen jeho příkaz z 21. května 1940, v němž svým vojákům děkuje za splnění úkolu v souvislosti s Katyní:

   "V době od 23. března do 13. května 2. rota a 1. četa 1. roty plnily jeden z odpovědných úkolů, stanovených Hlavní správou strážních vojsk a velením brigády ohledně vyprázdnění Kozelského tábora NKVD pro válečné zajatce. Nehledě na všechnu namáhavost a složitost prováděné práce jak v eskortování, tak při ochraně samotného tábora, byl stanovený úkol vyprázdnit tábor a nepřipustit ani jeden útěk válečných zajatců a narušení služebních předpisů splněn. Představitel Hlavní správy strážních vojsk NKVD SSSR plukovník Stěpanov provedenou práci vysoce ocenil."

   Skupinu přímých vrahů, kteří vykonávali rozsudky smrti, vedl Ivan Stelmach. Patřili k ní Gribov, Gvozdovskij, Estrin, Borodenko. K řidičům NKVD patřili Komarovskij, Kostjučenko, Kulešov, Nikolajev, Grigorjev, Titkov.

   Pracovníci NKVD, kteří byli zasvěceni do katyňského případu, museli ještě v roce 1940 složit slib mlčenlivosti, který v mnoha ohledech platí dosud. Část pracovníků NKVD se sama stala obětí zrůdného systému, další byli přestěhováni do odlehlých končin SSSR. Ti, kteří jsou dosud naživu, mají dnes většinou přes osmdesátku. Ze jmenovaných např. v Moskvě bydlí Estrin nebo Sopruněnko, který po nedávném zveřejnění svého případu dostal infarkt.

   Oběti Katyně nežádají pomstu, ale přiznání odpovědnosti před vlastním svědomím.

 

HRA S FALEŠNOU KARTOU

   Záhadné zmizení polských důstojníků trápilo nejen jejich příbuzné a známé, ale po obnovení diplomatických styků mezi SSSR a polskou vládou v emigraci v létě 1941 se stalo i předmětem více než padesáti oficiálních nót adresovaných Poláky sovětským úřadům. Žádná z odpovědí nedávala ani jen přibližné vysvětlení. Zmizelí důstojníci tvořili 45 procent celého důstojnického sboru polských pozemních sil a byli tudíž velmi potřební pro tvořící se Andersovu armádu v SSSR, k níž se po amnestii začali hlásit Poláci dosud věznění v nejrůznějších táborech.

   Polský velvyslanec v SSSR profesor Stanislaw Kot začal organizovat pátrání po nezvěstných. Zpočátku věřil, že mohou být ještě naživu, ale naděje se pořád zmenšovala. Ve svých pamětech o tomto období napsal: "... nikdo z vězněných Poláků mi nepřipadal tak bezbranný jako oni, nikdo jako oni neměl takové právo na to, abychom na ně pořád mysleli; z každého lágru a z každého vězení se někdo objevil, o nepropuštěných jsme měli nějakou zprávu a mohli jsme se o ně upomínat, ale odtamtud ani zmínka. Hlavně ve chvílích, kdy mě trápila nespavost, neodcházely z mých představ hrůzné vize jejich osudů - tu jsem je viděl utopené, tu zmrzlé, tu hromadně vražděné katy."

   Sovětské úřady stále tvrdily, že všichni zajatci byli po amnestii propuštěni. Nezbývalo, než se obrátit přímo na Stalina. Prof. Kot se dostavil na audienci k předsedovi Rady lidových komisařů 14. listopadu 1941 a její průběh podrobně vylíčil v pamětech. Scéna jako vystřižená z absurdního dramatu:

 

"Stalin: Existují přesné soupisy?

Kot: Všechna jména jsou v evidenci u ruských velitelů táborů, každý den svolávali zajatce ke kontrole při nástupu. Navíc NKVD provádělo o každém osobní šetření. Nebyl vydán ani jeden důstojník ze štábu armády generála Anderse, které velel v Polsku.

Stalin (před pár minutami vstal a pomalu se procházel kolem stolu, kouřil cigaretu, zároveň pozorně poslouchal a odpovídal na otázky. Náhle přichází rychlým krokem k telefonu na stole Molotova a pokouší se spojit se s NKVD).

Molotov (vstává a přichází rovněž k telefonu): Tak se nespojuje! (Přesunuje kolík spínače, pak si opět sedá ke konferenčnímu stolu).

Stalin (do telefonu): Tady Stalin. Byli všichni Poláci propuštěni z vězení? (Chvíle ticha, vyčkává odpovědi). Protože tu mám polského velvyslance, který mi říká, že ne všichni. (Znovu poslouchá odpověď, potom pokládá sluchátko)."

 

   Následuje delší rozhovor o tom, kdy a kde nasadit polské vojsko na frontu. Pak se ozve telefon.

 

"Stalin (vstává a jde k telefonu, poslouchá odpovědi na před několika minutami vznesené otázky ohledně propuštění Poláků. Odkládá sluchátko a vrací se, mumlá si polohlasně jakoby sám pro sebe): Říkají, že všechny propustili."

 

   Další dějství absurdního kusu na známé téma se konalo na stejném místě, v moskevském Kremlu 3. prosince 1941, jen obsazení vedlejších rolí bylo širší - přibyli premiér polské vlády Sikorski a generál Anders. Úryvek z klíčové scény:

 

"Sikorski: Není naší věcí předkládat sovětské vládě přesné soupisy našich lidí, úplné seznamy mají velitelé táborů. Mám s sebou soupis asi 4 tisíc důstojníků, kteří byli násilím odvezeni a kteří se nacházejí ještě teď ve vězeních a pracovních táborech, dokonce ani ten soupis není úplný, zahrnuje jen jména, která šlo sestavit zpaměti. Nařídil jsem ověřit, zda nejsou ve vlasti, s níž máme stálé spojení. Ukázalo se, že tam není nikdo z nich, stejně jako v táborech pro naše válečné zajatce v Německu. Ti lidé musí být tady. Nikdo z nich se nevrátil.

Stalin: To je nemožné. Oni utekli.

Anders: Kam by mohli utéct?

Stalin: No, třeba do Mandžuska."

 

   Absurdnost této dějové zápletky není třeba rozvádět, stačí pohled na mapu. Přesto se všichni pořád ještě zdráhají uvěřit nejhoršímu. Měsíc po poslední audienci, 5. ledna 1942, píše prof. Kot polskému ministru zahraničních věcí z Kujbyševa: "O válečných i civilních zajatcích vyvezených v roce 1940 ze Starobělska a z Kozelska, soupis jejichž 4 tisíc jmen předal gen. Sikorski Stalinovi, se bohužel pořád mlčí. Pravděpodobně se nacházejí na ta dalekém severu, že v zimním období nepřipadají v úvahu žádné transporty. Velvyslanec Cripps intervenoval o několik Angličanů, na jejichž věznění v táborech upozornili Poláci; dostal odpověď, že jejich propuštění není do léta možné, neboť se nacházejí v takových končinách, kam telegram nedojde."

   Třetí scénku s absurdním obsahem sehrál Stalin pro generála Anderse a šéfa štábu plukovníka Okulického 18. března 1942:

 

"Anders: Dodnes se neobjevili důstojníci z Kozelska, Starobělska a Ostaškova. Musí být určitě u vás. Shromáždili jsme o nich dodatečné údaje (předává dva seznamy, které přebírá Molotov). Kam se mohli ztratit? Máme stopy jejich pobytu na Kolymě.

Stalin: Už jsem vydal potřebné rozkazy, aby je propustili. Říká se, že jsou dokonce v Zemi Františka Josefa, ale tam přece nikdo není. Proč bych je měl držet? Možná, že jsou v táborech na území, které zabrali Němci, že se rozutekli."

 

   Teprve po objevu katyňských hrobů si mnozí vzpomněli na historku, tradovanou o rozmluvě několika polských důstojníků, mezi nimiž byl i tehdejší plukovník Berling, s nejvyššími šéfy NKVD Berijou a Merkulovem. Mělo k ní dojít na podzim 1940 a Merkulov nebo sám Berija se ohledně zmizelých zajatců podřekli v tom smyslu, že s těmi už nelze počítat, protože se s nimi stala "velká chyba". Je zajímavé, že se o této historce v trochu pozměněné podobě zmiňuje i České slovo z 24. dubna 1943, ale datuje ji do ledna 1943.

   Sovětská propaganda odpověděla na zprávu o objevení hrobů ve vysílání moskevského rozhlasu 15. dubna 1943:

 

   "Během uplynulých dvou či tří dnů rozšiřovali Goebbelsovi pomlouvači podlé výmysly, v nichž tvrdí, že sovětské orgány provedly na jaře roku 1940 v okolí Smolenska hromadné zastřelení polských důstojníků. Německo-fašističtí ničemové, kteří vymysleli tuto zvrhlost, nezaváhali ani před těmi nejnestydatějšími a nejhanebnějšími lžemi ve snaze zakrýt zločiny, které, jak je nyní zřejmé, sami spáchali. Německo-fašistická sdělení v této věci nenechávají nikoho na pochybách o tragickém osudu bývalých polských válečných zajatců, kteří byli zaměstnáni na stavebních pracích západně od Smolenska v roce 1941, bydleli v okolí Smolenska a padli do rukou německo-fašistických katanů v létě 1941 po ústupu sovětských vojsk z oblasti Smolenska."

 

   V prvním návalu vzteku sovětská propaganda dokonce tvrdila, že Němci odkryli archeologické vykopávky staré "gnězdovské kultury". Taková archeologická lokalita se v Katyňském lese skutečně nachází, ale mnohem blíže ke Smolensku.

   Události dostaly rychlý spád. Polská vláda se na uzavřeném zasedání 15. dubna rozhodla obrátit se na Mezinárodní červený kříž v Ženevě s žádostí o nestranné vyšetření případu. Když 17. dubna zástupce Polského červeného kříže žádost v Ženevě předával, s překvapením zjistil, že totéž před necelou hodinou učinil německý delegát. Pro Sovětský svaz to byla vhodná záminka k tomu, aby obvinil polskou emigrační vládu ze spolupráce s nacisty. Poláci odmítli veřejně obvinit ze zločinu Německo stejně jako stáhnout svou žádost, jak to požadoval Sovětský svaz. Mezinárodní červený kříž byl ochoten vyslat do Katyně své experty jen za předpokladu, že obdrží podobnou žádost i od sovětské vlády. Ta však mlčela a vůbec nestála o nějaké šetření.

   Po výměně dopisů s britským premiérem Churchillem a americkým prezidentem Rooseveltem ohlásil Stalin přerušení diplomatických styků mezi Sovětským svazem a polskou emigrační vládou. Nótu s tímto sdělením oznámil Molotov 26. dubna polskému velvyslanci Romerovi. Na nátlak spojenců byla polská vláda donucena odvolat svou žádost v Ženevě, ale už bylo pozdě.

   Nacisté byli spokojeni, podařilo se jim vyvolat rozpory v táboře spojenců. Spokojen byl však rovněž Stalin, který této ostudné záležitosti využil ke svým záměrům. Bývalý velvyslanec prof. Kot má asi pravdu, když ve svých pamětech připomíná, že i kdyby v dubnu 1943 nevypukla katyňská aféra, stejně by styky mezi polskou vládou v Londýně a Moskvou byly přerušeny, možná o pár týdnů později a pod jakoukoliv jinou záminkou. Nedlouho předtím byl totiž v Moskvě utvořen prosovětsky orientovaný Svaz polských vlastenců a Stalin potřeboval zdiskreditovat polskou emigrační vládu, aby mohl pod svým dohledem ustavit polskou vládu v SSSR. Jasnozřivě to předpověděl už tenkrát velvyslanec USA Standley. V telegramu své vládě upozornil, že se historie může opakovat v obrácené podobě: tak, jako západní Evropa usilovala v roce 1918 o vytvoření "sanitárního kordónu" na ochranu před vlivem bolševismu, pokusí se Stalin proti vlivům Západu "zformovat pás prosovětských států". Katyň byla vhodnou záminkou k prvnímu kroku tímto směrem.

   Už v dubnu 1943 se nad Katyní objevilo první sovětské průzkumné letadlo. Veřejně proklamovaný sovětský nezájem o šetření v Katyni byl tedy jen předstíraný, jak se ostatně brzy ukázalo. Hned druhého dne po osvobození Katyně Sovětskou armádou, 26. září 1943, přijela na místo činu speciálně k tomu účelu ustavená "Zvláštní komise pro zjištění a vyšetření okolností, za kterých byli německými fašistickými vetřelci postříleni v Katyňském lese zajatí polští důstojníci", jak zněl její předlouhý oficiální název.

   Předsedou komise byl lékař, akademik N. N. Burdenko, jejími členy byli známý spisovatel a akademik Alexej Tolstoj, metropolita pravoslavné církve Nikolaj, předseda Všeslovanského výboru generál A. S. Gundorov, předseda výkonného výboru Spolku odboček Červeného kříže a Červeného půlměsíce S. A. Kolesnikov, lidový komisař osvěty RSFSR akademik V. P. Potěmkin, šéf hlavní vojenské zdravotní správy Rudé armády generál J. I. Smirnov a předseda smolenského oblastního výkonného výboru sovětů R. J. Mělnikov. Součástí tohoto orgánu byla soudní lékařská komise znalců, složená z 5 předních odborníků v čele s hlavním soudním lékařským znalcem lidového komisariátu zdravotnictví SSSR V. J. Prozorovským a z 6 dalších spolupracovníků z vojenské lékařské služby.

   Wanda Wasilewská, polská spisovatelka žijící v SSSR, která se výrazně angažovala v prosovětské propagandě, tenkrát o komisi napsala: "Členy komise, která zkoumala případ Katyňského lesa, se stali lidé, které zná a ctí nejen Sovětský svaz, ale celý civilizovaný svět. Velký spisovatel a velký učenec, duchovní-metropolita, významní veřejní pracovníci." Celému světu však bylo spíš podezřelé, že komisi tvořili výhradně sovětští zástupci. Zahraniční experti nebyli přizváni ani k exhumacím, odmítnuti byli i zástupci polských komunistů.

   Celé čtyři měsíce trvalo "předběžné studium a vyšetření okolností všech zločinů, spáchaných Němci", aby pak ve dnech 16. - 23. ledna 1944 komise provedla exhumaci a ohledání 925 těl zavražděných polských zajatců. Podle nalezených dokumentů byla identifikována 4 těla, celkový počet mrtvol byl určen na 11 tisíc. Vyslechnuto bylo údajně přes 100 svědků, kteří "s nezvratnou jistotou" potvrdili vinu Němců. Přímý svědek se nenašel, pouze několik místních obyvatelek slyšelo výstřely, jiní svědkové viděli zajatce odváděné do lesa nebo automobily přivážející mrtvá těla. Už začátek závěrečné zprávy dává dobrou představu o jejím charakteru:

   "Z výpovědi svědků vychází najevo toto:

   Odedávna byl Katyňský les oblíbeným místem, kde obyvatelstvo Smolenska trávilo obyčejně sváteční odpočinek. Lidé z okolí pásli v Katyňském lese dobytek a opatřovali si tam palivo. Neexistovaly žádné zákazy či omezení přístupu do Katyňského lesa."

   Pachateli zločinu byli shledáni příslušníci německé jednotky, označené jako "štáb 537. stavebního praporu", jejíž velitelství v čele s plukovníkem Arnesem sídlilo v bývalé vile NKVD v Katyňském lese. Klíčovou otázkou bylo jednoznačné zjištění, že vzhledem ke stavu rozkladu těl došlo k zavraždění zajatců až na podzim roku 1941. Podle postřehu britského novináře A. Wertha názorně demonstroval tento důkaz sám předseda komise:

   "Profesor Burdenko se zelenou pohraničářskou čapkou na hlavě usilovně pitval mrtvoly a mávaje kouskem nazelenalých, zapáchajících jater na hrotu skalpelu volal: Pohleďte, jak krásně a čerstvě vypadají!"

   Werth se do Katyně dostal s asi dvacetičlennou skupinou oficiálně pozvaných zahraničních novinářů. Kromě jednoho Francouze a jednoho Poláka (Jerzy Borejsza z týdeníku Svobodné Polsko) byli všichni ostatní Američané a Britové (korespondenti BBC, Reutera, New York Times, Christian Science Monitor, Toronto Star aj.). Přijela s nimi i dcera tehdejšího velvyslance USA v Sovětském svazu Kathleen Harrimanová. Atmosféra exhumací na ni zapůsobila natolik, že uvěřila sovětským důkazům a její zpráva značně ovlivnila stanovisko americké vlády.

   Když reportér Werth později popisoval zájezd do Katyně, stavěl se k němu značně kriticky. Zahraniční zpravodaje vpustili jen na jediné zasedání vyšetřovacího výboru a zakázali jim klást svědkům otázky. "Zřejmě bylo všechno předem naaranžované", konstatoval Werth. Když na tiskové konferenci začali novináři dávat příliš dotěrné otázky, přinutili je k rychlému odjezdu. Přesto však i sám Werth v prvních článcích v Sunday Times a Daily Sketch napsal: "Je pro mne nepochybnou věcí, že vraždu Poláků spáchali Němci. Fakta nesporně dokazují, že se tak nestalo v roce 1940." Je samozřejmé, že jeho článek a podobné články dvou jeho kolegů s radostí přetiskli v propagační brožuře "Pravda o Katyni", šířené v roce 1945 po celém Polsku.

   Jak to bylo doopravdy, naznačil Werth až ve své pozdější knize Rusko za války: "Západní zpravodajové, jimž povolili navštívit Katyň, se za těchto podivných okolností dostali do krajně těžké, ve skutečnosti nemožné situace; neměli téměř žádnou jinou možnost než mluvit o tom, co jim ukázali; a dokonce i zcela mírné kritické náznaky, jakým způsobem Rusové k celé věci přistupovali, sovětská cenzura vyškrtla. A za války ani nebylo možné tvrdit, že ruský případ je zrovna tak špatný nebo ještě horší než Goebbelsův; bylo nevyhnutelné nenahrávat Němcům. Možná, že právě z takového postoje vycházela slečna Harrimanová, když v lednu 1944 prohlásila, že je ´klidná´  a že ruská verze obstojí."

   Krátce po ukončení exhumačních prací a uložení obětí do nových hrobů se v Katyňském lese uskutečnila 30. ledna 1944 přehlídka vybraných vojáků polských vojenských jednotek v SSSR. Spolu s generálem Berlingem promluvil nad hroby i major NKVD a zároveň s polskými vojáky přispěli důstojníci NKVD do sbírky na zakoupení tanků pro jednotku "Mstitelé Katyně". Poručík Tadeusz Pióro, jehož otec zahynul v Katyni, se chtěl v době mše projít po Katyňském lese, ale byl vrácen důstojníky NKVD, kteří střežili celé okolí včetně silnice do Smolenska. Věřil tenkrát ještě sovětské verzi případu, ale napadlo mu: "Proč nás tak hlídají, když pachateli zločinu jsou Němci?"

   Polsko se díky osvobozenecké misi Sovětské armády dostalo po válce do zóny sovětského vlivu. Orgány NKVD se brzy začaly zajímat o svědky, jakkoli spojené s katyňským případem. Mnozí z nich už nežili, zahynuli ve Varšavském povstání, padli jako vojáci Armie Krajowé nebo zemřeli. Člen první polské delegace do Katyně dr. Grodzki byl už roku 1943 zavražděn v lesích u Jablonné, údajně levicovou bojůvkou. Na spisovatele F. Goetla činili nátlak, aby své svědectví odvolal; když na něj byl vydán zatykač, uprchl do emigrace. Na novináře J. Mackiewicze byl už za války vydán rozsudek smrti, který jej přinutil žít v emigraci. Podobný osud měl novinář W. Kawecki, jehož se v Itálii snažili polští rozvědčíci podplatit, aby odvolal své svědectví. Všichni žijící členové komise Polského červeného kříže byli vyslýcháni a jak potvrzuje K. Skarzyński, bylo jim vyhrožováno vězením, pokud neodvolají. Mnozí z nich se řadu měsíců ukrývali (Wodziński, Skiwski, Schebesta), někteří byli vězněni ve vazbě NKVD (prof. Robel), jiní přinuceni k emigraci (K. Skarzyński).

   Mnoho rozruchu vzbudil případ krakovského prokurátora dr. Romana Martiniho. Těsně po válce vedl vyšetřování katyňského zločinu a údajně našel v bývalých německých archivech na území SSSR dokumenty, svědčící o vině NKVD. Měla mezi nimi být i známá zpráva šéfa minského NKVD Tartakova, pokládaná dnes některými historiky za padělek. Prokurátor Martini byl 29. března 1946 zavražděn a pachatelé zločinu byli za nejasných okolností propuštěni. Jeden z nich, St. Wróblewski, pokládaný za spolupracovníka státní bezpečnosti, byl později zatčen jako člen teroristické bandy a popraven. Někteří badatelé soudí, že vražda dr. Martiniho měla spíše jen osobní motivy. Nikdy však nebylo zveřejněno, k jakým výsledkům dovedl své vyšetřování, které po jeho smrti už nepokračovalo.

   Nejmohutnější propagandistická kampaň ve věci Katyně vypukla v zemích východního bloku na jaře roku 1952 jako reakce na výsledky šetření zvláštní komise amerického Kongresu, které prokazovaly odpovědnost SSSR za spáchaný zločin. Sovětská vláda podala vládě USA 29. února protestní nótu, v níž postoj USA označila za narušování mezinárodních vztahů a připomenula, že katyňský případ byl definitivně objasněn sovětskou komisí v roce 1944 jako dílo Němců, proti čemuž USA v průběhu osmi let, která od té doby uplynula, nijak neprotestovaly, takže jejich nynější postoj má za cíl pouze pomluvit Sovětský svaz. K nótě byla přiložena známá závěrečná zpráva sovětské komise z roku 1944.

   Už 1. března se ke kampani připojilo Polsko prohlášením své vlády, v němž se pravilo: "Polský lid hledí s odporem na pokusy amerických vedoucích kruhů ohánět se otrávenou zbraní zděděnou po Goebbelsovi, pokusy směřující k zahlazení stop hitlerovských zločinů a k hanebnému štvaní proti národům Sovětského svazu, které nesly na svých bedrech hlavní břímě boje za porážku fašismu."

   Významný polský vědec prof. Leopold Infeld jako místopředseda Světové rady míru demaskoval zločinné úmysly "amerických masových vrahů a travičů" a obvinil polskou emigrační vládu z "cynické spolupráce na hitlerovské provokaci." Denní tisk se předháněl v kamenování - viz např. úryvek z článku v Životě Varšavy (Zycie Warszawy) z 1. 3. 1952: "Američtí vrazi korejských žen a dětí, američtí atomčíci a rozsévači moru obnovují starou obludnou katynskou provokaci, o níž Goebbels napsal, že Hitler s ní byl velmi spokojen." Podobně Rudé právo přineslo 8. 3. 1952 přetištěné prohlášení metropolity Nikolaje, který obhajoval svou účast v komisi, neboť "vyšetřování bylo provedeno s veškerou seriózností, s veškerou svědomitostí a s veškerou odpovědností použitím nejdokonalejších prostředků a metod." Kdoví, zda tušil, jak blízko je pravdě, když hřímal své poselství:

   "Tento zločin vejde na věčné časy do dějin jako obžaloba proti těm, kteří své činy stavěli na lži, nenávisti, nadutosti a na vypočítavém, ´vědecky zdůvodněném´ vyhlazování lidí."

   V polovině padesátých let přišlo dočasné uvolnění. Podle dekretu Nejvyššího sovětu SSSR z 22. srpna 1955 byli polským úřadům předáváni polští obyvatelé, pobývající nedobrovolně v SSSR a v roce 1957 byla podepsána smlouva o repatriaci. Vrátili se vězni mnoha táborů, z Ostaškova a Starobělska nepřišel nikdo. Proslýchalo se rovněž, že po roce 1956 nabídl N. Chruščov prezidentu Gomulkowi přiznání sovětské odpovědnosti za zločin, což tento prý s poukazem na zachování klidu v zemi odmítl.

   Až skoro do současnosti pokračují případy perzekuce v souvislosti s Katyní. Známý je osud ukrajinského publicisty Svjatoslava Karavanského, který si do svého odchodu do emigrace v roce 1980 odseděl v sovětských věznicích a táborech asi 30 let. Během svého pobytu ve věznici ve Vladimiru se údajně setkal s katyňským občanem Andrejevem, který i se svou ženou byl jako nepohodlný svědek ve vězení už od roku 1944. Objevil ještě dva další svědky zločinu v Katyni a když byly náhodou nalezeny zápisky, které si o tom pořídil, byl mu v roce 1970 zvýšen trest. V Polsku byl ještě v roce 1982 odsouzen na pět let jistý Romuald Szeremietiew za to, že zaslal do Španělska informaci, že v Polsku nechtějí označit SSSR za pachatele zločinu v Katyni.

   Na protest proti mlčení ve věci Katyně se 21. března 1980 přivázal 70letý Walenty Badylak řetězem k pumpě uprostřed Hlavního náměstí v Krakově, polil se benzínem a zapálil. Na prsou měl tabulku s nápisem "Za Katyň". K výročí jeho smrti tam kladou občané města květiny. Jiným příkladem nepřímé oběti byl Jan Gomola z Tarnowa. Spolu se svými přáteli položil 14. dubna 1985 k výročí katyňské tragédie kytičku květů ke hrobu Neznámého bojovníka, za což byli všichni později postaveni před pořádkovou komisi. Byli uznáni vinnými, ale bylo ustoupeno od jejich potrestání. Odvolali se proti výroku a při dalším stání u krajské komise 6. listopadu 1985 se znovu hájili právem za svobodu politického přesvědčení. Po slovech předsedy komise: "Neocitli jste se zde pro své politické přesvědčení, ale pro spáchaný přestupek" byl pan Gomola postižen infarktem a krátce poté zemřel.

   Za jednu z posledních obětí Katyně pokládají v Polsku kněze Stefana Niedzielaka z kostela sv. Karola Boromejského ve Varšavě, který byl 20. ledna 1989 zavražděn za nejasných okolností. Jeho smrt dávají do souvislosti s faktem, že na zdech kostela farář dovolil umísťovat mramorové destičky se jmény katyňských obětí.

   Projevem lidového odporu proti pokrytectví úřadů se stalo vztyčování pomníků katyňským obětem. Na komunálním hřbitově na Powazkach ve Varšavě byl 31. července 1981 vztyčen více než 8tunový kříž ze šedé žuly s názvy táborů smrti a letopočtem "1940". Do příštího rána byl úřady odstraněn. Zbudování nového kříže na čas přerušilo období vojenského stavu v Polsku, ale od 6. srpna 1989 tam kříž už snad definitivně stojí.

   Podobně tomu bylo v Polsku s literaturou o Katyni. Jak napsal historik Jacek Trznadel: "Slovo Katyň, jako u Orwella, vhodili do ´pecí paměti´. Ale i tehdy, kdy se nic nemluvilo, už sám fakt příslušnosti ke katyňské rodině byl podezřelý a dokonce postihovaný. . . Kdo nespálil dopisy od svého muže či otce v obavě před NKVD, ukrýval je co nejpečlivěji v obavě před StB. Západní publikace k tomuto tématu se převážely s největším strachem."

   Podle důvěrných cenzurních předpisů z roku 1975 nebylo dovoleno obviňovat SSSR ze spáchání zločinu, v popisech smrti bylo dovoleno užívat jen formulaci "zahynul v Katyni" a letopočet výhradně po červenci roku 1941, termín "váleční zajatci" musel být nahrazen termínem "internovaní" a všechny nekrology, oznámení o bohoslužbách na památku zesnulých a jiné formy uctění jejich památky musely být předloženy předem cenzurnímu úřadu. Ještě v roce 1989 se polské publikace s tematikou Katyně jen hemžily vynechanými částmi textu. Nebyla tam místo textu bílá místa, ale citace předpisu, podle nějž byl text zabaven: "Zákon ze dne 31. 07. 1981, O kontrole publikací a veřejných produkcí, čl. 2, b. 3 (Úř. d. č. 20, část 99, včetně pozdějších změn)."

   Zdaleka není dnes ještě všechno v pořádku, ale strach už zvolna mizí a proudem se valí záplava informací, které vskrytu přečkávaly nekonečného půl století, kdy určovali pravidla hry ti s falešnými kartami.