Jdi na obsah Jdi na menu
 


4 - Asijský komunismus: mezi "převýchovou" a masakrem IV

article preview

2/ Severní Korea, Vietnam, Laos: Dračí sémě

 

 

ZLOČINY, TEROR A STÁTNÍ TAJEMSTVÍ V SEVERNÍ KOREI

Pierre Rigoulot

 

   Korejská lidově demokratická republika (KLDR) vznikla 9. září 1948 v části země, rozkládající se na sever od 38. rovnoběžky. Na základě dohody, podepsané s Američany v srpnu 1945, byl SSSR pověřen "dočasnou" správou této zóny, zatímco Spojené státy měly spravovat Jižní Koreu, ležící na jih od téže 38. rovnoběžky.

   Velice záhy se ukázalo, že Severní Korea je nejuzavřenějším komunistickým státem na světě. Sovětské úřady totiž brzy zakázaly jakémukoli představiteli mezinárodního společenství vstup do severní části země.

   Tato izolace se v průběhu prvních dvou let existence KLDR ještě prohloubila. Válka, kterou Severní Korea rozpoutala 25. června 1950 a která zatím formálně neskončila, protože s jednotkami OSN bylo 27. července 1953 podepsáno pouze příměří, jen znásobila množství lží, dezinformací a propagandy a rozšířila pole působnosti státního tajemství.

   Nicméně vinna není pouze válka; již sama podstata severokorejského komunistického režimu, uzavřeného do sebe i v lůně komunistického světa (v době čínsko-sovětského konfliktu bude neustále lavírovat, aniž se cele a trvale připojí k jednomu či druhému táboru), a jeho obavy, tak trochu připomínající chování albánských nebo kambodžských komunistů, že vnější vlivy naruší "ideologickou jednotu lidu a strany", ukazují, že severokorejský stát si plně zaslouží přízvisko "poustevnické království", jímž je občas častován. Toto stažení se do sebe má dokonce svůj teoretický základ v podobě ideologie tzv. čučche, tedy sebeovládání, nezávislosti až soběstačnosti, ideologie, kterou na svém 5. sjezdu v listopadu roku 1970 Korejská strana práce oficiálně zakotvila ve svých stanovách.

   Za těchto okolností a právě v tomto případě nelze doufat, že by se podařilo získat globální a podrobné informace o skutečné represi v Severní Korei, a to tím méně, že se ani uvnitř, ani vně země nevytvořila aktivní opozice, která by, jak tomu bylo v případě SSSR a východoevropských zemí, dokázala tyto informace shromáždit a uveřejnit. Je třeba se spokojit s oficiálními stanovisky a pokusit se je interpretovat či rozluštit, se svědectvími uprchlíků, jichž je sice v posledních letech větší počet, kteří ovšem dlouho byli pouze ojedinělí, nebo s údaji, které nashromáždily zpravodajské služby sousedních států, zejména Jižní Koreje. S těmito údaji je pochopitelně třeba nakládat velice obezřetně.

 

Před vznikem komunistického státu

   Otcem korejského komunismu není Kim Ir-sen, jak se o tom životopisci snaží násilně přesvědčit severokorejské obyvatelstvo již od nejútlejšího věku. Má totiž své kořeny v dávnější minulosti, neboť již od roku 1919 existují v zemi dvě skupiny, hlásící se k bolševismu. Jelikož Moskva nedala okamžitě zelenou žádné z nich, zuřil mezi nimi neúprosný boj. Prvními oběťmi korejského komunismu jsou tedy komunisté. Členové protijaponských bojůvek Korejské všeruské komunistické strany, řečené irkutská skupina, se se zbraní v ruce střetávali s partyzány druhé skupiny, která v červnu 1921 založila Korejskou komunistickou stranu. Celá záležitost si vyžádala několik stovek mrtvých a donutila Kominternu, aby upustila od zdrženlivého postoje a pokusila se prosadit jednotu korejského komunistického hnutí.

   Korejští komunisté zaujímali často přední pozice v boji proti Japoncům (připomeňme, že od roku 1910 byla Korea de facto japonskou kolonií) a zuřivá koloniální represe si vyžádala četné oběti v řadách komunistů. Jen stěží lze však tvrdit, že korejští komunisté sami nenesou část viny na své vlastní porážce: neznalost země projevující se u kádrů vyškolených v zahraničí, možná hrdinské, leč ve svých důsledcích katastrofální odhodlání manifestovat ve význačné dny, jako třeba na 1. máje, to vše sehrálo svou úlohu.

   A v průběhu bojů mezi jednotlivými politickými skupinami v době rozdělení země na dvě zóny, které následovalo po porážce Japonska, padnou ještě další komunisté. Kim Ir-sen, pouhý velitel jedné protijaponské gerily kdesi v Mandžusku, je dosazen Sověty na úkor komunistů aktivně působících v zemi již dlouhá léta. Od září 1945 dochází v Pchjongjangu k jistému počtu vražd komunistických předáků, kteří jsou v opozici vůči Kim Ir-senovi, jako například Hjon Čun-Hjok. Bylo jich několik desítek? Několik set? To prozatím nikdo neví.

   Také nacionalisté, kteří ještě během zimy 1945 - 1946 v Pchjongjangu působili, byli pronásledováni a zatýkáni. V čele se svým vůdcem Čo Man Sikem kritizovali rozhodnutí konference ministrů zahraničních věcí hlavních mocností, která se konala v Moskvě v prosinci 1945, umístit Koreu na dobu nejméně 5 let pod poručenskou správu. Čo byl zatčen 5. ledna 1946 a popraven o 4 roky později, v říjnu 1950, při evakuaci Pchjongjangu před postupujícími vojsky OSN. Netřeba dodávat, že mnoho jeho blízkých politických spojenců stihl stejný osud...

   Represe postihují i obyvatelstvo. V severní části země budují Sověti prakticky zcela od základu stát k obrazu svému: pozemková reforma otevírá cestu kolektivizaci, vzniká jednotná strana, obyvatelstvo je ideologicky sdružováno do masových organizací atd. Režim nenechává na pokoji žádného politického oponenta, žádného pozemkového vlastníka, žádného odpůrce pozemkové reformy, žádného občana podezřelého z toho, že kolaboroval s Japonci. Navzdory tomu je těžké přičíst oběti této čistky, která by byla možná prováděna se stejnou neústupností i nacionalistickými předáky, na vrub komunismu. Ostatně formující se režim není ve svých počátcích poznamenán ani tak krvavou lázní jako hromadným útěkem do jižní zóny, k němuž se po statisicích uchylují představitelé výše zmíněných společenských skupin a v širším měřítku všichni, kteří se obávají o svůj život a majetek. Uzavírá-li se Severní Korea velmi rychle oficiálním mezinárodním organizacím stejně jako těm, které působí na jihu země, přejít ze severu na jih je až do roku 1948 víceméně snadné.

 

Oběti ozbrojeného boje

   Tyto útěky, uskutečnitelné během prvních tří let existence komunistické moci, která ještě nevystupuje jako státní zřízení, však neznamenají, že by komunističtí vůdci upustili od globálního "pokomunističťování" obyvatel celého poloostrova. Domnívali se totiž, že velmi pravděpodobně brzy dojde ke sjednocení Koree v jejich prospěch. Nedávno zpřístupněné archivy v Moskvě odhalují, jak netrpělivě Kim Ir-sen čekal na chvíli, kdy svrhne ty, které již tehdy nazýval loutkami Američanů: zmíněné loutky disponují mnohem slabší armádou než má sever (Američané se totiž obávají, že by se mohly samy pustit do dobrodružství na severu), jejich autoritářská koncepce moci je zpochybňována formou stávek, dokonce i atentátů a gerilových bojů řízených komunisty v různých částech země; obyvatelstvo jihu - jak se Kim Ir-sen domnívá, nebo to alespoň tvrdí - má v jeho osobu a jeho armádu důvěru. Kim Ir-sen tedy naléhá na Stalina, který posléze koncem zimy 1949 - 1950 dává zelenou. Dne 25. června 1950 dochází k zamýšlené invazi: severokorejské jednotky překvapivě vtrhnou do jižní zóny. Je to začátek příšerné války, která si vyžádá více než 500 000 mrtvých z řad obyvatelstva obou částí Koree, asi 400 000 mrtvých a o něco vyšší počet zraněných Číňanů, kteří přispěchali na pomoc Severokorejcům ve chvíli, kdy jim hrozila totální porážka ze strany vojsk OSN vedených generálem McArthurem, dále smrt nejméně 200 000 severokorejských vojáků, 50 000 jihokorejských vojáků, více než 50 000 Američanů, zatímco miliony lidí se ocitnou bez přístřeší. Francouzský prapor působící v rámci jednotek OSN ztratí něco kolem 300 mužů a přibližně 800 dalších bude zraněno.

   Historie nezná mnoho válek, jejichž příčina by byla tak očividně spjata s vůlí komunistů rozšířit - pro blaho lidu - svou oblast vlivu... V té době se mnoho levicových francouzských intelektuálů - kupříkladu Jean-Paul Startre - postaví na stranu komunistů a Jižní Korei přiřkne roli agresora vůči mírumilovné zemi. Dnes, zejména díky studiu dostupných archivních materiálů, však již nelze pochybovat: veškeré utrpení včetně toho, jež zakusili zajatci (6 000 amerických vojáků a téměř stejný počet příslušníků jiných národů, zejména Jihokorejců, zemřelo v zajetí), či kalvárie, která čekala zaměstnance francouzské a anglické diplomatické mise, kteří setrvali v Soulu a byli posléze zatčeni a deportováni severokorejskými vojsky, stejně jako misionáře, kteří působili v Jižní Korei a byli též deportováni, je nutno přičíst na vrub komunismu.

   Je známo, že po třech letech války bylo v červenci 1953 podepsáno příměří, které určovalo demilitarizovanou zónu oddělující obě části Koree a probíhající víceméně po původní linii, tedy podél 38. rovnoběžky. Příměří, nikoli však mír. Pokračující nájezdy a útoky Severní Koree na jižní zónu měly za následek velký počet obětí. Mezi ranami, které Severní Korea tehdy zasadila jak civilnímu obyvatelstvu, tak vojenským jednotkám, připomeňme útok, při němž komando o 31 mužích napadlo v roce 1968 jihokorejský prezidentský palác (pouze jeden útočník přežil), atentát na členy soulské vlády, k němuž došlo 9. října 1983 v Rangúnu v Barmě - 16 mrtvých, z toho 4 jihokorejští ministři -, nebo výbuch letadla korejských aerolinií Korea Air Line se 115 osobami na palubě 29. listopadu 1987.

   Na Severní Koreu nepadá pouze podezření, její vina je prokázaná. Zajatá teroristka, která pro ni pracovala, uvedla, že touto operací chtěl Pchjongjang dokázat, že Jižní Korea není schopna zaručit bezpečnost olympijských her, které se měly o několik měsíců později konat v Soulu, a zároveň poškodit její prestiž.

   Jelikož se tu jedná o válku vedenou proti celému kapitalistickému světu, dodejme, že v 60. a 70. letech přijala Severní Korea na svém území nejrůznější teroristické skupiny, jmenovitě japonskou Rudou armádu, neblaze proslulou atentáty v Izraeli, skupiny palestinských fedajínů, filipínské partyzány apod.

 

Komunistické oběti severokorejské státostrany

   Je všeobecně známo, že Chruščovova "tajná zpráva" byla především obžalobou Stalinových zločinů spáchaných na komunistech. I v případě Severní Koree by bylo možné sestavit dlouhý seznam obětí čistek uvnitř Korejské strany práce. Bylo například spočítáno, že z 22 členů první severokorejské vlády bylo 17 osob zavražděno, popraveno či smeteno čistkami!

   Ještě ani nestačil oschnout inkoust na smlouvě o příměří podepsané v Pchanmundžomu, když se svět dozvídá, že uvnitř Korejské strany práce probíhá čistka namířená proti některým vysoce postaveným funkcionářům. "Velký proces", který se konal 3. srpna 1953, je příležitostí, jak se vypořádat zevnitř komunisty souzenými za špionáž ve prospěch Američanů a za pokus o svržení režimu. Tibor Meray, maďarský novinář a spisovatel, se tohoto procesu zúčastnil. Znal se s jedním z obviněných, jímž byl Sol Jang Sik, druhý tlumočník severokorejské delegace na jednání v Kesongu v červenci a srpnu 1951, básník a překladatel Shakespeara do korejštiny.

 

Číslo 14

   Každý vězeň měl na zádech svého oděvu vyšito velké číslo. Hlavní obžalovaný měl číslo 1, a tak to šlo dál podle závažnosti až k číslu 14.

   Číslo 14 byl Sol Jang Sik.

   Sotva jsem ho poznal. Jeho krásná, kdysi tak oduševnělá tvář byla zasmušilá a prozrazovala únavu a rezignaci. Tmavé, jen nepatrně šikmé oči byly vyhaslé. Pohyboval se jako robot. Jak jsem se dozvěděl mnohem později, obžalovaní byli několik týdnů před tím, než se měli objevit na veřejnosti, velmi dobře živeni, aby se alespoň částečně setřely stopy po přestálém utrpení a mučení. Pokud byl proces veřejný, úřady se snažily u posluchačstva, a zejména u zástupců západního tisku, vzbudit dojem, že vězni se těší dobrému zdraví, dostává se jim vydatné stravy a jsou celkově fyzicky i psychicky ve formě. Ovšem tady, v Korei, žádní západní zpravodajové nebyli, pouze zástupci sovětského tisku a dalších komunistických novin; cílem bylo zjevně prokázat vinu těchto lidí, ponížit ty, kteří kdysi zastávali více či méně důležitá místa a nyní se ocitli na lavici obžalovaných.

   Jinak se proces příliš nelišil od jiných politických procesů v Maďarsku, Československu či Bulharsku. Byl jsem tak rozrušen tím, jak Sol vypadá, a překlad byl natolik sumární, že si sotva pamatuji jednotlivé body obžaloby (stále jsem jen doufal, že mě Sol neuvidí, což se myslím skutečně podařilo, protože místnost byla dosti nabitá). Vzpomínám si jen, že byla řeč o spiknutí proti korejskému lidově demokratickému zřízení, majícím za cíl zavraždit Kim Ir-sena, milovaného vůdce národa. Obžalovaní si přáli návrat starých feudálních pořádků... Severní Koreu chtěli předat do rukou Li Syn-mana a co víc, prováděli špionáž ve prospěch amerických imperialistů a jimi placených agentů...

 

   Mezi obžalovanými bylo nemálo vysoce postavených funkcionářů, mimo jiné Li Sung Jop, jeden z tajemníků ústředního výboru komunistické strany, Paik Hjung Bok, pracovník ministerstva vnitra, a Čo Il Mjung, náměstek ministra kultury a propagandy. Sol představoval ve skupině spíš malou rybu. Mnoho obviněných pocházelo z jihu Koree.

   Sám Pak Hon Jong, ministr zahraničních věcí, dlouholetý militantní komunista, byl 15. prosince 1955 odsouzen k smrti a o tři dny později popraven jako "tajný americký agent". A v roce 1956 následovali další, odstraněn byl například Mu Čong, představitel tzv. jenanské skupiny, bývalý generál 8. čínské pozemní armády, velitel severokorejského dělostřelectva a posléze náčelník hlavního štábu spojených čínsko-severokorejských sil v době války proti Jižní Korei a OSN. Jiná čistka postihla kádry propojené se Sověty, jako byl například Ho Kai, další v březnu 1958 znovu příslušníky jenanské skupiny spolupracující s Číňany, jako Kim Du Bonga, a ve stejné době i jiné činitele pozitivně se stavějící ke chruščovovským reformám. Další vlny čistek následovaly v roce 1960, v roce 1967 (Kim Kuang Hjup, tajemník sekretariátu strany, je poslán do trestaneckého tábora), v roce 1969 (nejznámější obětí je Hu Hak-bong, pověřený vedením tajných operací proti Jižní Korei, ovšem na místě je též připomenout zmizení 80 studentů Revolučního institutu cizích jazyků v Pchjongjangu), v roce 1972 (Pak Kum Čul, bývalý místopředseda vlády a člen politického byra, se ocitá v trestaneckém táboře), dále v roce 1977 (Li Jong Mu, bývalý člen politického byra, je též deportován do tábora, a znovu je tu zmizení jistého počtu studentů, synů inkriminovaných funkcionářů), následně v letech 1978, 1980 atd.

   Tyto čistky jsou popravdě řečeno organizovány strukturálně, nikoli jen co do počtu či konjunkturálně. A zdá se, že jedna čistka proběhla i v nedávné minulosti. Bylo to v září 1997. So Huan Hi, jeden z tajemníků ústředního výboru strany, pověřený zemědělskými otázkami, měl být veřejně popraven spolu se 17 dalšími funkcionáři, aby tak posloužili jako obětní beránci za těžkosti v zásobování, se kterými se v současnosti země potýká. Uprchlíci potvrzují, že jakmile vznikne napětí vyvolané dalšími materiálními potížemi, jimiž trpí obyvatelstvo, zodpovědnost padá automaticky na komunistické funkcionáře, kteří jsou uvězněni a posláni do trestaneckého tábora nebo popraveni.

 

Popravy

   Jejich počet nikdo přesně nezná, do jisté míry se však lze opřít o severokorejský trestní zákoník: ten stanovuje celkem 47 zločinů, za které je možno být odsouzen k trestu smrti a které lze souhrnně klasifikovat takto:

- zločiny proti suverenitě státu;

- zločiny proti státní správě, zločiny proti státnímu majetku;

- zločiny na osobách;

- zločiny na majetku občanů;

- zločiny vojenské.

   O odhad počtu poprav, které byly vykonány jen v důsledku čistek uvnitř strany v období nejkrutější represe v letech 1958 - 1960, se pokusil Kang Koo Čin, na slovo vzatý odborník v oblasti zákonodárství v Severní Korei v letech 60. a 70. Podle něho bylo v té době vyloučeno ze strany, postaveno před soud a odsouzeno k smrti něco kolem 9 000 osob! Zevšeobecníme-li tento seriozní odhad a vezmeme-li v úvahu počet známých masivních čistek (kolem deseti), dojdeme k úctyhodnému číslu 90 000 poprav. Znovu se však jedná pouze o řádový odhad: pchjongjangské archivy stále ještě nepromluvily.

   Také uprchlíci poskytli jisté informace o veřejných popravách postihujících civilní obyvatelstvo a trestajících zločiny jako prostituce, zrada, vražda, znásilnění, vzpoura... Dav je přitom vybízen ke spolupráci a výkon trestu je doprovázen křikem, nadávkami, dokonce i házením kamenů. Občas dochází ke skutečnému lynčování a v tom případě je odsouzený ubit k smrti, zatímco dav vyvolává hesla. Velkou úlohu zde hraje příslušnost k té které společenské třídě. Dva svědci vypověděli před vyšetřovateli asijské skupiny pro dohled nad dodržováním lidských práv, že znásilnění je trestáno smrtí pouze v případě občanů náležících k "nejspodnějším kategoriím".

   Straně podřízení soudci, od nichž se od počátku vyžaduje, aby jednali v přísném souladu s platnou marxisticko-leninskou doktrínou, i procesy pokrývající pouze malou část celkového počtu rozsudků o uvěznění či trestu smrti, neboť jsou možné i jiné, rychlejší procedury, straně poplatní advokáti, z toho všeho si lze udělat představu o charakteru severokorejského soudnictví.

 

Vězení a tábory

   Paní Li Sun Ok byla členkou Korejské strany práce a spravovala zásobovací středisko vyhrazené vysokým státním úředníkům. Jako oběť jedné z pravidelných čistek byla zatčena spolu s dalšími soudruhy. Poté, co byla dlouho mučena vodou a elektrickým proudem, bita a zbavena možnosti spánku, přiznala nakonec vše, co se od ní chtělo, zejména že si přivlastnila státní majetek; v důsledku toho byla odsouzena ke 13 letům vězení. Neboť se jedná skutečně o vězení, i když se tento termín oficiálně neužívá. 6 000 lidí, z toho 2 000 žen, dřelo v tomto kázeňském komplexu jako zvířata od půl šesté ráno do půlnoci při výrobě pantoflí, pouzder na revolvery, kabelek, pásků, roznětek pro výbušniny a umělých květin. Každé dítě, které se ve vězení narodilo, bylo bez milosti zardoušeno či podřezáno.

   Již jiná svědectví staršího data osvětlila krutost životních podmínek ve vězení. Neobyčejnou výpověď o tom, co se dělo v severokorejských věznicích v 60. a 70. letech, podal Ali Lameda, venezuelský komunistický básník a přívrženec režimu, který přišel do Pchjongjangu pracovat jako překladatel textů oficiální propagandy. Když Lameda vyjádřil určité pochybnosti o účinnosti řečené propagandy, byl v roce 1967 zatčen. I když on sám nebyl během ročního věznění podroben mučení, vypověděl, že slýchal řev mučených spoluvězňů. Za svého pobytu ve vězení zhubl o dvacet kilo a jeho tělo se pokrylo boláky a ranami.

   V brožuře, kterou vydala Amnesty International, vzpomíná na parodii na soudní proces, na jehož základě byl odsouzen ke 20 letům nucených prací za "pokus o sabotáž, špionáž a propašování cizích agentů do Severní Koree", na podmínky ve vězení a posléze na své osvobození po 6 letech díky opakovaným intervencím venezuelských úřadů.

   Jiná svědectví hovoří o hladovění, které sloužilo jako zbraň mající za cíl zlomit odpor vězňů. Množství potravy bylo nejenom nedostatečné, ale navíc se dělalo všechno pro to, aby byly přidělované porce nějak znehodnoceny. Vězni byli často nemocní: průjmy, kožní onemocnění, zápal plic, žloutenka a kurděje nebyly žádnou zvláštností.

 

   Vězení a tábory patří k rozsáhlému komplexu represivních institucí. Jsou mezi nimi:

- "stanice prvního zajištění", jakási tranzitní vězení, kde vězni čekají na soud za drobné politické delikty a delikty a zločiny nemající politický charakter;

- "střediska nápravy" prací, ve kterých bývá uvězněno 100 až 200 osob kvalifikovaných jako asociální, zahálčivé, tedy líné. Existují prakticky v každém městě. Vězeň v nich tráví měsíce až rok, často bez soudu a přesného obvinění;

- tábory nucených prací. V zemi jich existuje nejméně tucet a v každém je vězněno 500 až 2 500 lidí. Jsou určeny pro zločiny spadající do oblasti obecného práva, tedy pro krádeže, pokusy o vraždu, znásilnění, avšak najdeme v nich i děti politických vězňů, lidi zadržené při pokusu opustit zemi atd.;

- "deportační zóny", kam jsou umisťováni jedinci pokládáni za nespolehlivé (rodinní příslušníci osob, které přeběhly na jih, rodiny bývalých majitelů pozemků atd.). Tato vykázaná bydliště se nacházejí v odlehlých částech země a takto postižených by mělo být několik desítek tisíc lidí;

- "zóny zvláštního režimu", což jsou skutečné koncentrační tábory, kde je možno najít politické vězně. Existuje jich asi tucet a je v nich shromážděno mezi 150 000 až 200 000 osob. Připomeňme, že toto číslo představuje sotva 1 % z celkového počtu obyvatelstva, je tedy výrazně nižší, než tomu bylo v případě sovětského gulagu na počátku 50. let. Tento "výkon" je ovšem nutno posuzovat nikoli jako výsledek nějaké obzvláštní shovívavosti, ale spíš jako výraz nesmírně důsledné kontroly a dohledu nad obyvatelstvem.

   Tyto zóny zvláštního režimu se nacházejí zejména na severu země, v horských, často těžko přístupných oblastech. Největší z nich je pravděpodobně zóna Jodok, ve které by se mělo nacházet asi 50 000 osob. Zahrnuje tábory v Jongpjangu a Pjonjonu, velice izolované, ve kterých jsou shromážděny přibližně dvě třetiny všech vězňů z této zóny, a dále tábory Kou-oup, Ibsok a Däsuk, kde jsou drženi, ovšem odděleně, příbuzní bývalých trvale usazených Korejců v Japonsku a neženatí muži. Další zóny zvláštního režimu se nacházejí v Kächonu, Hvasunu, Hoirjungu, Chöngjinu.

   Tyto tábory vznikly na konci 50. let pro "politické zločince" a stranické odpůrce Kim Ir-sena... Počet uvězněných vzrostl zejména v roce 1980 v důsledku velké čistky, ke které došlo po porážce odpůrců myšlenky institucionalizace dynastického komunismu na V. sjezdu Korejské strany práce. Některé z nich, jako například tábor č. 15 v zóně Jodok, jsou rozděleny na "revolucionizační oddělení", určené pro vězně, kteří mohou doufat, že jednoho dne znovu spatří svět venku, a na "oddělení nejvyšší ostrahy", odkud není pro nikoho úniku.

   V revolucionizačním oddělení jsou drženi zejména vězni rekrutující se mezi politickou elitou, dále pak repatrianti z Japonska mající osobní styky s vedoucími činiteli japonských spolků příznivě nakloněných Severní Korei.

   To, jak tábory popisuje hrstka uprchlíků, kteří jimi prošli, je otřesné: vysoké ostnaté dráty, němečtí ovčáci, ozbrojené hlídky, všude kolem minová pole. Strava je zcela nedostačující, izolovanost od okolního světa totální, práce namáhavá (doly, lomy, hloubení zavodňovacích kanálů, řezání dřeva po přibližně dvanáct hodin denně, k čemuž přistupují dvě hodiny politického školení). Nicméně asi nejtrýznivější je hlad a vězni se všemožně snaží chytit žáby, krysy nebo červy, které pak pojídají.

   K tomuto obrazu, jenž je ve své hrůznosti koneckonců klasický, dlužno přidat zmínku o postupném tělesném úpadku vězňů, jejich využívání pro "speciální práce", jako například hloubení tajných tunelů či pro obzvlášť nebezpečnou činnost v nukleárních střediscích, navíc čas od času poslouží vězni i jako živé terče při cvičných střelbách dozorců. Mučení a sexuální násilí patří mezi některé další mimořádně šokující aspekty života severokorejských vězňů.

   Za zmínku stojí i to, že režim vyznává rodinnou odpovědnost: mnoho rodin se ocitá v táborech jen proto, že některý z jejich členů byl odsouzen; jestliže však v období velké čistky, která postihla odpůrce Kim Ir-sena v roce 1958, se trest vztahoval často na celé tři generace, dnes je tento režim poněkud mírnější. Nicméně relativně nedávná svědectví stále ilustrují tuto podivnou koncepci uplatňování práva. Kang Čul Huan, mladý utečenec, se dostal do tábora ve věku devíti let. Bylo to v roce 1977. Byl internován spolu se svým otcem, jedním z bratrů a dvěma prarodiči za to, že v roce 1977 byl jeho dědeček, bývalý vedoucí činitel spolku Korejců v Kjótu v Japonsku, uvězněn za několik příliš lichotivých poznámek o životě v kapitalistické zemi.

   Až do svých 15 let byl Kang Čul Huan v táboře podroben režimu vyhrazenému dětem: zatímco ráno chodil do školy, kde byl hlavním vyučovacím předmětem život národního génia Kim Ir-sena, odpoledne pracoval (pletí, sběr kamení atd.). Máme se opřít o svědectví francouzských diplomatů, kteří padli do severokorejského zajetí v červenci 1950, na počátku války? Či o svědectví Američanů z lodi Pueblo, která hlídkovala poblíž korejského pobřeží a byla zadržena v roce 1968? Ač se v obou případech jedná o okolnosti spíše výjimečné, výpovědi jedněch i druhých shodně hovoří o nelidskosti výslechů, naprosté lhostejnosti k lidskému životu a o systematicky špatných podmínkách věznění.

   V roce 1992 poskytli dva uprchlíci další informace o životě v největším severokorejském táboře v Jodoku. Oba například tvrdili, že podmínky věznění jsou natolik kruté, že navzdory drátům s probíhajícím elektrickým proudem, strážním věžím na každém kilometru a tomu, že v případě nezdaru čeká vězně veřejný soudní proces a poprava před zraky spoluvězňů, se jich každoročně asi 15 pokusí o útěk. Rozšiřují tak seznam obětí, které komunismus připravil o život, neboť podle těchto dvou mužů se ještě nikdy žádný útěk nezdařil.

   Zastavme se však u výjimečného svědectví, které poskytl nedávno jeden bývalý dozorce tábora v zóně Hoirjung. Tento muž, který v roce 1994 uprchl do Číny a poté do Soulu, značně přispěl k prohloubení znalostí týkajících se světa korejských koncentračních táborů. Podle tohoto svědka, jehož jméno je An Mjung Čul, jsou "neposlušní jedinci" určeni k likvidaci: "Patří k nim rebelové, podněcovatelé vzpour, vrazi, těhotné ženy (vězňům je přísně zakázáno mít jakýkoli pohlavní styk), zabíječi dobytka, ničitelé výrobního zařízení. V cele je jim mezi ohnuté nohy a zadní část těla upevněn velký kus dřeva, a tak jsou v kleče ponecháni. Nedostatečný krevní oběh udělá po určité době své, a i kdyby byli nakrásně rozvázáni, nemohli by již chodit a po několika měsících by zemřeli."

   V tomto táboře již nejsou popravy veřejné. To se praktikovalo dřív, ale zabíjení se stalo tak běžnou záležitostí, že nakonec místo aby vzbuzovalo hrůzu, podněcovalo spíš ke vzpourám. Po zuby ozbrojené hlídky musely střežit místo popravy, a tak se od roku 1984 popravuje tajně.

 

Ranami lopatou

   Kdo vykonává popravy? Výběr je ponechán na libovůli agentů bezpečnosti, kteří střílejí, pokud si nechtějí ušpinit ruce, nebo zabíjejí pomalu, chtějí-li být přítomni agonii. Tak jsem se dozvěděl, že je možno zabít ranami hole, ukamenováním nebo ranami lopatou. Stalo se, že vězni přišli o život jako by při hře, kdy se dozorci předháněli v přesné střelbě a pokoušeli se zasáhnout oko. A došlo i k tomu, že odsouzení byli donuceni bít se mezi sebou a navzájem se doslova roztrhat (. . .). Na vlastní oči jsem viděl několik příšerně znetvořených mrtvol: ženám je zřídkakdy dáno zemřít v klidu. Viděl jsem nožem rozpáraná prsa, genitálie, do nichž byla vražena rukojeť lopaty, části týlu rozdrcené ranami kladivem (. . .). V táboře je smrt něco naprosto banálního. A "političtí zločinci" bojují za přežití, jak nejlépe umějí. Dělají všechno možné, aby získali větší množství kukuřice a vepřového sádla. Navzdory tomuto jejich zápasu v táboře každodenně umírá v průměru 4 až 5 lidí hladem, při nehodách nebo . . . popravách.

   Uprchnout z tábora je stěží myslitelné. Dozorce, který chytí uprchlíka, může doufat, že se stane členem strany a později se dostane na univerzitu. Někteří dozorci nutí vězně šplhat na ostnaté dráty. Pak střílejí a předstírají, že jim zabránili v útěku. Kromě dozorců hlídají politické vězně i psi. Tato hrozivá, dokonale vycvičená zvířata jsou něco jako stroje na zabíjení. V červenci 1988 byli v táboře č. 13 dva vězni napadeni psy. Z jejich těl zbyly jen kosti. Také v roce 1991 byli dva 15letí chlapci roztrháni psy.

 

   An tvrdí, že jednoho dne zaslechl rozhovor mezi velitelem dozorců a dvěma členy vězeňského personálu tábora č. 13, během něhož byla řeč o praktikách , o nichž se dosud předpokládalo, že byly uplatňovány pouze v nacistických vyhlazovacích táborech. "Soudruhu," říká jeden, zástupce velitele čety, "včera jsem viděl, jak z komína Třetího oddělení stoupá kouř. Je pravda, že se těla lisují, aby se z nich získal tuk?"

   Velitel dozorců odpověděl, že se jednou dostal do tunelu Třetího oddělení, vyhloubeného v kopci.

   "Cítil jsem prach krve a na stěnách jsem viděl přilepené vlasy... Nemohl jsem z toho tenkrát usnout. Kouř, který jsi zahlédl, pochází ze spalování kostí zločinců. Ale nemluv o tom, nebo budeš litovat. Kdoví, jestli by sis nevykoledoval černou fazoli (kulku) do hlavy?"

   Druzí dozorci zase mluvili o pokusech, které se v táboře provádějí, jako třeba nechat vězně umírat hladem, aby bylo možno studovat jejich odolnost:

   "Ti, kteří tyto popravy a pokusy provádějí, pijí před zabíjením alkohol. Už se z nich stali opravdoví experti; občas uhodí vězně kladivem vzadu do hlavy. Nešťastníci tak ztratí paměť; napůl mrtví pak poslouží jako živý terč při cvičné střelbě. Když nemá Třetí oddělení dost materiálu, pošle černý kamion, kterému se přezdívá havran, pro další vězně, což mezi osazenstvem vyvolává vlnu hrůzy. Havran jezdí do tábora jednou měsíčně a pokaždé odveze 40 až 50 lidí, nikdo neví kam..."

   Zatýkání probíhá v každém případě v tichosti, bez zákonných procedur, takže dokonce ani příbuzní a sousedi nic netuší. Když si všimnou, že nějaká osoba zmizela, z obavy, aby neměli sami nepříjemnosti, se raději na nic nevyptávají.

   Po podobných hrůzách se téměř neodvažujeme připomenout existenci táborů severokorejských dřevorubců fungujících od roku 1967 na Sibiři, jakkoli i tam jsou těžké pracovní podmínky, nedostatek jídla, ozbrojení dozorci, kobky, které čekají na každého, kdo se nepodrobí disciplíně podle severokorejských norem atd.

   Po rozpadu SSSR se díky svědectví několika uprchlých dřevorubců a úsilí, které vynaložil Sergej Kovaljov, jehož Boris Jelcin pověřil vedením komise pro lidská práva, pracovní podmínky těchto dělníků imigrantů zvláštního ražení zlepšily a nepodléhají již výhradní kontrole severokorejských úřadů.

   Tady se však zastavme. Stejně jako v případě čistek ve stranických řadách, i zde se pokoušíme pouze o řádové stanovení počtu. Vezmeme-li v úvahu, že v táboře č. 22 bylo podle odhadu jednoho svědka uvězněno asi 10 000 lidí, z nichž denně 5 umíralo, a že celkový počet zajatců v severokorejských koncentračních táborech představuje řádově 200 000 lidí, dojdeme k souhrnnému číslu stovky mrtvých denně a 36 500 ročně. Pakliže je znásobíme 45 lety (období 1953 - 1998), dospějeme k číslu přibližně 1,5 milionu mrtvých, za něž nese přímou odpovědnost korejský komunismus.

 

Kontrola obyvatelstva

   Představují-li tábory hrůzu v koncentrované podobě, svoboda neexistuje ani mimo ně. Severní Korea je zemí totální negace individuální volby a osobní autonomie. "Celá společnost musí představovat pevnou jednotnou politickou sílu, jež dýchá a spěje vpřed ovládána jedinou myšlenkou, jedinou vůlí pod vedením svého nejvyššího představitele," hlásal rozhlasový úvodník vysílaný 3. ledna 1986. A jedno z běžných hesel v Severní Koreji nařizuje: "Myslete, mluvte a jednejte jako Kim Ir-sen a Kim Čong-il..."

   Státostrana, její masové organizace a její policie kontrolují občany na všech stupních společenského žebříčku ve jménu toho, čemu se říká deset principů strany k dosažení jednoty. Právě tímto textem, a nikoli ústavou, se řídí ještě dnes každodenní život severokorejských občanů. K tomu, abychom pronikli do jeho ducha, postačí ocitovat článek 3: "Autoritu našeho vůdce budeme prosazovat za všech okolností."

   Již v roce 1945 vzniklo Oddělení společenské bezpečnosti (rozumějme tím oddělení pověřené kontrolou obyvatelstva ve společenské oblasti), v roce 1975 Národní výbor pro cenzuru, která pochopitelně existovala již dávno předtím, a v roce 1977 Právní výbor socialistického života.

   Co se týče politické policie, ta vytvořila v roce 1973 ministerstvo národní politické ochrany, dnes přejmenované na agenturu pro národní bezpečnost, rozdělenou na jednotlivá oddělení (oddělení č. 2 se zabývá cizinci, č. 3 ochranou hranic, č. 7 tábory atd.).

   Jednou týdně je každý občan vyzván k účasti na kursu politické výchovy a taktéž jednou týdně se každý zúčastňuje hodin kritiky a sebekritiky, kterým se v Severní Koreji říká "životní bilancování". Každý je povinen sám sebe obvinit alespoň z jedné politické chyby a formulovat nejméně dvě výtky na adresu těch, se kterými se pravidelně stýká.

   Severokorejští státní úředníci jsou bezpochyby privilegovaní po stránce materiálních statků a potravin, ovšem o to přísnější je kontrola, jíž jsou podrobeni: žijí ve zvláštní čtvrti, odposlouchávají se jejich telefonické a jiné rozhovory, pod záminkou oprav či kontrol, zda neuniká plyn, jsou prověřovány jejich audiokazety a videokazety. Díky systému zablokování tlačítek umožňují rozhlasové a televizní stanice veškerému severokorejskému obyvatelstvu sledovat pouze státní stanice; změna pobytu vyžaduje předběžný souhlas místních úřadů a pracovních jednotek; stálé bydliště v Pchjongjangu, hlavním městě a výkladní skříni severokorejského komunismu, podléhá stejně jako v mnoha jiných socialistických státech striktní kontrole.

 

Pokus o intelektuální genocidu?

   Represe a teror nepředstavují pouze tělesnou, nýbrž i duchovní újmu. I vězení může být duchovního rázu a představuje bezesporu nezanedbatelnou degradaci osobnosti. V úvodu naší přehledné studie jsme hovořili o uzavřenosti země jakožto metodologickém ustanovení; v případě tohoto státu nebylo možné získat tak přesné a spolehlivé informace, jak bychom si byli přáli. Uzavřenost před vnějším světem, doprovázená permanentní ideologickou agresí nejhrubšího zrna, je bezesporu jedním ze zločinů severokorejského komunismu. Je ovšem pravda, že uprchlíci, kterým se podařilo proklouznout oky sítě, podávají zároveň svědectví o neobyčejné odolnosti lidské bytosti. V tomto smyslu také odpůrci pojmu totality hovoří o tom, že vždy se jedná o jakousi hru, o schopnost odolávat, takže totalita tak, jak se o ni snaží Velký bratr, ve skutečnosti nikdy neexistuje.

   Co se týče Severní Koreje, tok propagandy sleduje dvě osy. První z nich je klasický marxismus-leninismus: revoluční socialistický stát nabízí spokojeným občanům nejlepší možný život. V ostražitosti vůči imperialistickému nepříteli však nelze ochabovat (tím spíš, mohli bychom dodat dnes, že mnoho soudruhů venku kapitulovalo). Druhá osa je národního a archaického typu: severokorejská moc, daleka dialektického materialismu, využívá mytologii snažící se poddaným dynastie Kim namluvit, že nebe i země jsou spolčeny s jejich pány. Tak například oficiální severokorejská agentura tvrdila, že 24. listopadu 1996 (a to je jen pár příkladů z tisíce), když Kim Čong-il prováděl inspekci jednotek severokorejské armády v Pchanmundžomu, celou oblast zcela nečekaně zahalila hustá mlha. Muž číslo jedna se tedy mohl volně pohybovat z místa na místo a pozorovat nepřátelské pozice, aniž ho kdo spatřil. A nastojte, mlha se zvedla a vyčasilo se právě ve chvíli, kdy pózoval se skupinou vojáků pro oficiální fotografii... Podobný jev bylo možno pozorovat i na jednom z ostrovů ve Žlutém moři. Když zaujal vůdce místo na předsunutém pozorovacím stanovišti, jal se studovat mapu vojenských operací. A tu déšť i vítr ustaly, mračna zmizela a vysvitlo slunce... Zprávy téže oficiální agentury se zmiňovaly i o "sérii tajemných úkazů, ke kterým došlo v celé Koreji v předvečer třetího výročí úmrtí Velkého vůdce (...). Potemnělá obloha v kantonu Kymchon se náhle rozjasnila (...) a tři skupiny rudých oblaků pluly směrem k Pchjongjangu... 4. července, ve 20 hodin 10 minut, déšť, padající od rána, náhle ustal a nad sochou presidenta se rozprostřela dvojitá duha (...) a posléze se na nebi nad ní oslnivě rozzářila hvězda" atd.

 

Přísná hierarchie

   V tomto státě hlásícím se k socialismu je obyvatelstvo nejen neustále hlídáno a kontrolováno, ale i rozškatulkováno podle kritérií vycházejících ze sociálního původu, geografického původu (jste z rodiny pocházející z jihu či ze severu země?), politické minulosti a nedávných projevů loajality vůči režimu. V 50. letech tak bylo vypracováno "vědecké" rozdělení veškeré populace. S nemalým přispěním byrokracie bylo ustanoveno celkem 51 kategorií, do značné míry předurčujících hmotnou, společenskou a politickou budoucnost občanů. Tento systém, pravděpodobně přece jen poněkud těžkopádný, byl v 80. letech zjednodušen a 51 sociálních kategorií se smrsklo na 3. Ovšem registrace je stále ještě složitá, protože kromě těchto tříd tajné služby ostře sledují některé kategorie osob, zastoupené v té či oné třídě, zejména osoby, které přišly ze zahraničí, ať už tam pobývaly trvale, nebo tam byly pouze na návštěvě.

   Režim tedy rozeznává ústřední třídu, jádro společnosti, třídu nerozhodných a konečně třídu nepřátelskou, do níž spadá asi čtvrtina severokorejské populace. Tímto dělením ospravedlňuje severokorejský komunistický systém jakousi formu apartheidu: mladý muž dobrého původu, jehož rodina má například ve svých řadách bývalé členy protijaponských geril, se nikdy neožení s dívkou špatného původu, třeba z rodiny, pocházející z jihu země. Koh Jung Huan, bývalý severokorejský diplomat, který v 80. letech zastával na velvyslanectví Severní Koreje v Zairu místo prvního tajemníka, říká: "V Severní Koreji vládne tužší systém, než jakým je kastovnictví."

   I kdybychom připustili, že tato diskriminace podle původu má jistý smysl z hlediska marxisticko-leninské teorie, diskriminaci biologickou lze z téhož hlediska obhájit ještě obtížněji. Nicméně fakta hovoří jasně: severokorejští tělesně či jinak postižení občané jsou oběťmi přísného ostrakismu. Nepřipadá v úvahu, že by mohli žít v hlavním městě Pchjongjangu. Až donedávna byli pouze přemisťováni do jeho periferních čtvrtí, aby je zdraví členové jejich rodin mohli navštěvovat. Dnes jsou deportováni do odlehlých oblastí, do hor nebo na některý z ostrovů ve Žlutém moři. S jistotou byla zjištěna dvě místa jejich exilu: Bužun a Eudžio na severu země, nedaleko čínských hranic. Tato diskriminace postihující zdravotně postižené osoby nedávno ještě zesílila, když začala být vyhošťovací politika uplatňována i v jiných velkých městech, než je Pchjongjang: Nampo, Kesong, Chöngjin.

   Spolu s tělesně postiženými jsou systematicky pronásledovány, zatýkány  a deportovány do táborů také osoby trpasličího vzrůstu; žijí tam nejen v naprosté izolaci, ale navíc je jim i zakazováno mít děti. "Trpasličí rasa musí zmizet," nařídil sám Kim Čong-il...

 

Útěk

   Navzdory ostražitosti pohraničníků se určitému počtu Severokorejců podařilo uprchnout; od konce války se do jižní zóny dostalo přibližně 700 lidí, lze se ovšem domnívat, že několik tisíc jich přešlo také čínskou hranici. Severokorejští občané, nemající nejmenší ponětí o tom, co se děje venku a podléhající přísné kontrole, překračují ilegálně hranici stále ještě v malém počtu. Odhaduje se, že v roce 1997 jich na jih přešla asi stovka, což je číslo značně vyšší v porovnání s průměrem 90. let a zejména s předcházejícím desetiletími. Od roku 1993 se počet každoročních přechodů hranic zpětinásobil a vykazuje stále vzestupnou tendenci. Kandidáti na ilegální přechod hranic obvykle prchají před hrozícími sankcemi nebo měli možnost vycestovat do zahraničí. Tak se mezi nimi objevuje jistý počet diplomatů či vysoce postavených státních úředníků. V únoru 1997 se stranický ideolog Huang Jang Jop uchýlil na velvyslanectví Jižní Koreje v Pekingu a posléze se dostal do Soulu. Velvyslanec v Egyptě, který přijel do Spojených států koncem srpna 1997, mohl mít opodstatněné obavy o svou politickou budoucnost: v předešlém roce totiž zmizel jeho vlastní syn. Koh Jung Huan, pracovník severokorejského velvyslanectví v Zairu, o němž již byla řeč, se obával zatčení: během televizního přenosu procesu s manželi Ceauseskovými se neopatrně prořekl, že "doufá, že v jeho zemi k ničemu podobnému nedojde" - čímž dal jasně najevo svou nedůvěru k vedení. Jakmile se o několik dní později dozvěděl, že se na velvyslanectví dostavili agenti státní bezpečnosti, uprchl. Podle jeho názoru jakýkoli pokus o útěk odhalený před jeho realizací znamená pro dotyčnou osobu okamžité zatčení a deportaci do tábora. A co víc: jak se o tom mohl přesvědčit v Ammánu v Jordánsku, je-li diplomat podezřelý z toho, že pomýšlí na útěk, obvykle následuje neutralizace viníka v podobě znehybnění v sádrovém lůžku a okamžitý transport do Pchjongjangu. Na letišti se předstírá, že jde o automobilovou či jinou nehodu!

   Prostí občané, jimž nevyjde pokus o útěk, nedopadnou o nic lépe. Jak o tom nedávno informoval francouzský tisk, viníci jsou pravděpodobně popraveni a ještě před tím je s nimi naloženo obzvlášť ponižujícím způsobem: "Svědectví nashromážděná v okolí řeky (Amnok) hovoří jednoznačně. Když policisté takové utečence chytí, propíchnou železným drátem tváře či nos zrádců národa, kteří se odvážili opustit rodnou zemi. Jakmile se vrátí domů, jsou popraveni. Jejich rodiny jsou deportovány do pracovních táborů."

 

Činnost v zahraničí

   Severokorejskému vedení nestačí, že brutálně znemožní každý pokus o útěk, ale vysílá své agenty také do zahraničí, aby tam patřičně potrestali nepřátele režimu. V září 1996 byl například zavražděn jihokorejský kulturní atašé ve Vladivostoku. Japonsko také podezřívá Severní Koreu z únosu asi 20 japonských žen, které byly poté donuceny ke spolupráci při výcviku špionů nebo teroristů. Další spor mezi Japonskem a Severní Koreou se týká stovek japonských žen, které od roku 1959 následovaly své manžely do Severní Koreje. Navzdory slibům, které tehdy severokorejská vláda dala, nebylo žádné z nich umožněno, aby se, byť jen na čas, vrátila do rodné země. Svědectví malého počtu uprchlíků, kteří prošli tábory, potvrzují, že některé z těchto žen byly uvězněny a že úmrtnost v jejich řadách je velmi vysoká. Ze čtrnácti Japonek, které byly koncem 70. let uvězněny v táboře Jodok, byly o 15 let později naživu pouze dvě. Severokorejské vládě slouží tyto ženy, jejichž odchod neustále slibuje, jako výměnný artikl za japonskou potravinovou pomoc. Agenturní zprávy neuvádějí, na kolik kilogramů rýže je ceněno v očích severokorejských vedoucích činitelů propuštění jedné japonské ženy. Kromě jiných organizací vzbudily tyto případy obavy i u Amnesty International a Mezinárodní společnosti pro lidská práva. Mimo to dochází i k únosům jihokorejských rybářů.

   V letech 1955 - 1995 docházelo k těmto incidentům neustále. Jihokorejská vláda tvrdí, že je stále ještě pohřešováno více než 400 rybářů. Několik cestujících a členů posádky letadla uneseného v roce 1969, kteří nebyli nikdy navráceni jihokorejským úřadům, jeden jihokorejský diplomat unesený v Norsku v dubnu 1979, pastor reverend Ahn Sung Un, unesený v Číně a dopravený v červenci 1995 do Severní Koreje, to všechno jsou další příklady jihokorejských občanů, kteří se stali oběťmi násilných činů, jichž se Severní Korea dopustila na cizím území.

 

Hlad a bída

   Nedávno se objevil další vážný důvod pro kritiku severokorejského režimu: potravinová situace v zemi. Ta je bídná již delší dobu, avšak v posledních letech se zhoršila natolik, že severokorejské úřady se i navzdory posvátnému principu soběstačnosti nedávno obrátily o pomoc k mezinárodnímu společenství. V roce 1996 dosáhla sklizeň obilí 3,7 milionu tun, tedy o tři miliony méně než na počátku 90. let. Výsledky dosažené v roce 1997 se bezpochyby nebudou příliš lišit. Jako vysvětlení zejména na adresu Světového potravinového programu OSN, ale též Spojených států či Evropského společenství uvádí Severní Korea nejrůznější živelní pohromy (záplavy v letech 1994 a 1995, sucho a prudkou ničivou vlnu v roce 1997). Příčiny nedostatku potravin jsou ve skutečnosti spojené se strukturálními potížemi, postihujícími každé plánované a centralizované socialistické zemědělství. Hrubé chyby, jako odlesňování celých kopcovitých oblastí, zbrklá terasovitá úprava osévaných ploch ne vždy dostatečně kompetentními týmy pracovníků, prováděná na příkaz nejvyšších stranických instancí, sehrály při katastrofálních povodních též svou úlohu. Pád sovětského komunismu a nový kurs, který nastoupila Čína, mají za následek podstatné snížení pomoci, kterou tyto země poskytují Koreji. Rusko a Čína navíc hodlají od nynějška obchodovat v souladu se zákony mezinárodního trhu. Na severokorejskou vládu tedy doléhá nedostatek tvrdých deviz a je pro ni stále obtížnější opatřit si zemědělské stroje, hnojiva a topné oleje.

   Jak vážná je ale skutečně potravinová situace? To nevíme navzdory katastrofickým tvrzením některých humanitárních organizací, jako například organizace World Vision, uvádějící možný počet 2 000 000 obětí, či Německého červeného kříže, který uvádí 10 000 úmrtí mezi dětmi každý měsíc.

   Existují jasné údaje o vážných potížích: zprávy expertů OSN potvrzují zvěsti, kolující mezi čínskými obyvateli pohraničí; v zemi je skutečně nouze, ba místy i hlad. Nicméně to, jak jsou využívány mise dobré vůle nejrůznějších osobností neváhajících hovořit o budoucích milionech mrtvých, pakliže nepřijde urychleně pomoc, v zahraničí kolující fotografie vyhublých dětí či videonahrávky rad vysílaných v televizi a nabádajících obyvatelstvo, aby si jako potravu uzpůsobilo bylinky, dávají tušit dobře organizovanou kampaň, jejímž cílem je ještě více očernit obraz, který je tak jako tak dostatečně žalostný. Dnes nejde o to přimět předsedu parlamentu Herriota tvrdit, že Ukrajina se má dobře, zatímco právě prochází obdobím hladomoru, nýbrž naopak varovat, že Severní Korea stojí tváří v tvář hladomoru a že jakékoliv přerušení pomoci by mohlo mít za následek neuvážené akce vážně ohrožující stabilitu na poloostrově a mír na Dálném východě. Obrovská severokorejská armáda je nicméně živena dobře a konstruuje stále dokonalejší rakety.

   Nemáme k dispozici prakticky žádné jiné číselné údaje o počtu obětí nedostatku potravin než ty, které poskytli sami Severokorejci a které hovoří o nezanedbatelném procentu dětí nesoucích známky podvýživy: odborníci na výživu ze Světového potravinového programu OSN například uskutečnili studii 4 200 severokorejských dětí ze vzorku, který určila sama severokorejská vláda: 17 % z nich trpělo podvýživou, což se zdá potvrzovat, že v zemi existuje všeobecná bída a že se tam se vší pravděpodobností nacházejí lokální či regionální ohniska hladomoru. Nouzi a hlad, které velmi úzce souvisí s politickou orientací severokorejského režimu, se však daří potírat a redukovat díky společnému úsilí "imperialistického" světa, který dodává obilí po milionech tun. Kdyby bylo severokorejské obyvatelstvo odkázáno pouze na komunistický režim, poznalo by totiž skutečný hladomor, jehož následky by byly otřesné. Je třeba též poznamenat, že důsledky bídy v podobě obětí na životech skutečně existují, ale především nepřímo, formou zvýšené náchylnosti k nejrůznějším chorobám.

   Shrňme tedy, že lze hovořit o několika stech tisících přímých a nepřímých obětí nedostatku potravin s tím, že nesmíme ztrácet ze zřetele snahy severokorejské vlády "očernit" situaci stůj co stůj, po vzoru Sovětů, kteří v červenci 1921 ustavili Všeruský výbor pro pomoc hladovějícím, který se o pomoc obrátil k blahovůli buržoazního světa.

 

Závěrečné počty

   V Severní Koreji je více než kde jinde komunistické neštěstí těžko vyjádřitelné v číslech. Důvodem jsou nepostačující statistické údaje, nemožnost provádět šetření na místě, nedostupnost archívních materiálů. K nim v neposlední řadě přistupuje i uzavřenost země. Jak jen číselně vyjádřit příval hloupé propagandy, který permanentně dopadá na hlavu obyvatelstva? Jak vyčíslit neexistující základní svobody člověka (svobodu shromažďování, slova, pohybu atd.)? Jak ohodnotit zničený život dítěte poslaného do tábora jen proto, že jeho dědeček byl odsouzen, či uvězněné ženy donucené potratit v hrůzných podmínkách? Jak vtěsnat do statistik šeď života neustále se potýkajícího s nedostatkem potravin, topiva, pohodlného a slušivého oblečení atd.? Co v porovnání s tím váží amerikanizace jihokorejské společnosti, kterou připomínají kritici ultraliberalismu, aby mohli hodit do jednoho koše očividně nedokonalou demokracii na jihu a organizovanou noční můru na severu?

   Někdo by mohl namítnout, že severokorejský komunismus je pouhou karikaturou komunismu, stejně jako byl komunismus Rudých Khmerů. Jakousi pra-stalinskou výjimkou. Možná, nicméně toto muzeum komunismu, toto asijské muzeum Madame Tussaudové stále ještě existuje...

   Odhlédneme-li od podobných výhrad, ke 100 000 mrtvých, které za sebou zanechaly čistky uvnitř Korejské strany práce, můžeme přičíst 1,5 milionu mrtvých v důsledku věznění v koncentračních táborech a 1,3 milionu mrtvých, které přinesla komunisty úmyslně rozpoutaná a organizovaná válka, válka nedokončená, přinášející s úděsnou pravidelností další oběti v důsledku sice omezených, zato krvavých operací (útoky severokorejských komand proti jihu, teroristické akce atd.). Tuto bilanci je třeba doplnit o přímé a zejména nepřímé oběti podvýživy. Právě tady nám dnes údaje chybějí nejvíce, ale zároveň právě tady existuje i nebezpečí, že zhoršující se situace bude mít velmi brzy za následek jejich dramatický vzrůst. I když se počínaje rokem 1953 omezíme na počet 500 000 úmrtí v důsledku zvýšené náchylnosti k nemocem či přímo v důsledku nedostatku potravin (právě teď se šíří pochopitelně neověřitelné zvěsti o kanibalismu!), v zemi s 23 000 000 obyvatel, kde již půl století vládne komunistický režim, dospějeme k celkovému výsledku více než 3 000 000 obětí.

 

VIETNAM: SLEPÉ ULIČKY VÁLEČNÉHO KOMUNISMU

Jean-Louis Margolin

 

Vězení přeměníme na školy!

Le Duan, generální tajemník Vietnamské komunistické strany

 

   Připustit zlořády vietnamského komunismu představuje ještě dnes nesnadnou zkoušku pro mnoho Zápaďanů, kteří se tím, že své síly zmobilizovali k boji proti jiným zlořádům - napáchaným francouzským kolonialismem či americkým imperialismem -, objektivně zařadili do stejného tábora jako Vietnamská komunistická strana. Od toho byl již jen krůček k přesvědčení, že tento komunismus vyjadřoval touhy lidu, že směřoval k vybudování bratrské a rovnoprávné společnosti. Navenek přijatelné vystupování Ho Či Mina, jeho zakladatele a až do roku 1969 vedoucího činitele, neuvěřitelná houževnatost jeho bojovníků a obratně vedená pacifistická a demokratická zahraniční propaganda se postaraly o zbytek. Stejně jako bylo těžké pociťovat jakékoli sympatie ke Kim Ir-senovi a jeho železobetonovému režimu, tak se naopak zdálo snadné dát před prohnilostí saigonského režimu Nguyena Van Thieua (1965 - 1975) přednost usměvavé střídmosti rudých mandarínů z Hanoje. Chtělo se uvěřit, že Vietnamská komunistická strana není další stranou stalinského typu: tato hlavně a především nacionalistická strana měla využít svou komunistickou etiketu zejména k tomu, aby získala pomoc Číňanů a Sovětů.

   Naším cílem jistě není zpochybnit upřímné vlastenectví vietnamských komunistů, kteří po půl století s bezpříkladným odhodláním bojovali proti Francouzům, Američanům a Číňanům: obvinění ze zrady nebo kolaborantství hrálo ve Vietnamu často stejnou úlohu jako obvinění z "kontrarevoluce" v Číně. Ovšem komunismus nebyl nikde neslučitelný s nacionalismem či dokonce xenofobií, o to méně pak v Asii. A pokud si nebudeme za každou cenu chtít něco zastírat, právě pod rouškou sympatické národní jednomyslnosti snadno odhalíme stalino-maoismus vyznačující se velkou servilností vůči svým prototypům.

 

   Mladá Komunistická strana Indočíny odstartovala dosti špatně. Sotva byla v roce 1930 založena, musela v halasném procesu čelit následkům děsivých přehmatů některých svých již od roku 1928 působících saigonských aktivistů ovlivněných tradicemi tajných spolků a nacionalistického terorismu, kteří s naprostým klidem odsoudili a popravili jednoho ze soudruhů a pak jeho tělo spálili; provinil se pouze tím, že svedl jednu aktivistku. V roce 1931, když začala strana poněkud bezhlavě vytvářet rolnické sověty v oblasti Nhe Tinh (po vzoru Ťiang-si, ovšem Vietnam nedisponuje tak obrovskými rozlohami jako Čína...), okamžitě se jala po stovkách likvidovat pozemkové vlastníky; část obyvatelstva prchá a to má za následek rychlý návrat koloniálních vojsk. Když se KSI, skrývající se pod hlavičkou sjednocené fronty Ligy pro nezávislost Vietnamu, zvané Viet Minh, konečně na jaře 1945 odváží zahájit ozbrojený boj ve velkém měřítku, zaměřuje se daleko více na "zrádce" a "reakcionáře" (jimiž jsou občas všichni vysocí státní úředníci) než na japonské okupanty, kteří jsou, pravda, lépe vyzbrojeni; jeden z jejích vedoucích činitelů navrhuje zahájit kampaň vražd, aby se "hnutí rychleji pohnulo vpřed". Také statkáři a venkovští mandaríni jsou vítaným terčem; jsou ustaveny lidové tribunály, které mají za úkol je odsoudit a zkonfiskovat jejich majetek. Teror se ale obrací i proti politickým odpůrcům slabé KSI, která má zatím jen asi 5 000 členů: je třeba urychleně vyčistit stůl, aby se strana ocitla jako jediná v čele národního hnutí. Dai Viet, nacionalistická strana a spojenec Japonců, je zuřivě pronásledován: Viet Minh, vedený Son Tayem, požaduje na Hanoji elektrický generátor a specialistu na mučení zrádců ve velkém.

   Srpnová revoluce, která po japonské kapitulaci vynese k moci Ho Či Mina, přemění KSI na ústřední článek nového státu. Strana využije několik týdnů před příchodem spojeneckých vojsk (Francouzů, Britů na jihu, Číňanů na severu) ke znásobení svého úsilí při likvidaci konkurence. Opomenuti nebudou ani umírnění konstitucionalisté (mezi nimi Bui Quang Chieu, jejich symbol) a politicko-náboženská sekta Hoa Hao (i se svým vůdcem Huyn Phu Soaem, který je sám zákulisním původcem vražedných akcí), stejně jako významný intelektuál a pravicový politik Pham Quynh. Nicméně předmětem skutečné likvidace se stávají trockisté, kteří jsou - byť v malém počtu - stále ještě aktivní v saigonské oblasti: jejich hlavní představitel Ta Thu Tau je v září zatčen a zabit ve městě Quang Ngai, obzvlášť postiženém čistkami, a saigonský komunistický předák, vyškolený v Moskvě, k tomu dává své požehnání, byť se později bude zříkat jakékoli odpovědnosti za tyto vraždy. 2. září prohlašuje: "Někteří zrádci vlasti se pokoušejí rozmnožit své řady, aby sloužili nepříteli (...), je třeba potrestat bandy, které vyvolávají nepokoje ve Vietnamské demokratické republice (VDR) a poskytují tak nepříteli příležitost, aby nás obsadil." Článek, publikovaný v hanojském stranickém tisku 29. srpna, vybízí k vytváření výborů pro odstranění zrádců ve všech městských čtvrtích a na vesnicích. Desítky, možná stovky trockistů jsou pronásledovány a zabíjeny; dalším, kteří se v říjnu účastní obrany Saigonu proti francouzsko-britským jednotkám, je zabavena munice a přerušeno zásobování: většina z nich přijde o život. Počínaje 25. srpnem v Saigonu působí státní bezpečnost organizovaná po sovětském vzoru a sotva vyprázdněná vězení se znovu naplňují; Viet Minh zřizuje "úderný vražedný výbor", který defiluje v ulicích; jeho členové, rekrutující se převážně z příslušníků spodiny, stojí v čele protifrancouzského pogromu, který za sebou 25. září zanechá desítky často zohavených mrtvol. Vietnamské družky Francouzů se někdy stávají předmětem systematického vyvražďování a vina je za to přičítána osobám vydávajícím se za členy ligy Viet Minh. Jen v srpnu a září jdou vraždy, za něž je odpovědný Viet Minh, do tisíců, zatímco desítky tisíc lidí jsou neoprávněně zbavovány svobody; jedná se často o místní iniciativu, je ale nepopíratelné, že popud vychází z centrálního aparátu; KSI vyjádří později veřejně lítost, že tehdy nezlikvidovala větší počet nepřátel. Na severu, v jediné části země, kterou až do vypuknutí indočínské války v prosinci 1946 kontrolovala, fungují zajatecké tábory a politická policie a VDR je de facto řízena jedinou stranou: radikální nacionalisté z Viet-Nam Quoc Dan Dangu (VNQDD, Vietnamské národní strany, založené v roce 1927), kteří sváděli s Viet Minhem urputné boje poznamenané vzájemnými vraždami, byli fyzicky odstraněni již v červenci, když jejich strana byla koloniální mocí pronásledována stejně krutě jako KSI, zejména po tom, co v roce 1930 zorganizovala vzpouru v Yen Bai.

   Komunistické represivní násilí se bude posléze po dlouhou dobu soustřeďovat na ozbrojený boj proti Francii. Četná svědectví soustředila pozornost na zajatecké tábory vojáků francouzského expedičního sboru. Mnoho z nich v nich trpělo a zahynulo: když mohli být v důsledku ženevských dohod (červenec 1954) osvobozeni, z celkového počtu 20 000 jich bylo naživu pouze 9 000. Obávané endemické choroby řádící v indočínských horách hromadně decimovaly zajatce, kterým velení táborů poslušné lize Viet Minh neposkytovalo lékařskou péči a přijatelné hygienické podmínky a kteří často trpěli úmyslně vyvolanou podvýživou. Docházelo k bití a někdy i k mučení, ovšem francouzští vojáci byli užiteční: jelikož byli považováni za "válečné zločince", měli být donuceni se kát a posléze přijmout hodnoty svých věznitelů s cílem nakonec je za účelem propagandy postavit proti jejich vlastnímu táboru. Tato převýchova na čínský způsob (od roku 1950 přibývá v zemi poradců, které vyslal Mao), prováděná formou propagandistických lekcí vyžadujících aktivní spolupráci žáků, rozlišování mezi reakcionáři a pokrokovými vězni, nejrůznějších slibů (včetně slibů propuštění), zaznamenala několik pozoruhodných úspěchů, jež je nutno ve velké míře přičíst celkovému fyzickému i psychickému vyčerpání zajatců. Dále je tu i fakt, že s francouzskými zajatci bylo nakládáno s menší krutostí než později s domácími vězni ve VDR.

   V prosinci 1953, právě když se vítězství zdá na dosah ruky, je v osvobozených zónách zahájena pozemková reforma. Do konce roku 1954 je rozšířena na celé území ležící severně od 17. rovnoběžky, které v souladu s ženevskými dohodami připadá VDR; zakončena bude teprve v roce 1956. Její tempo i cíle jsou tytéž jako v případě čínské pozemkové reformy z let 1946 - 1952 (viz výše): utužení svazku strany - která se oficiálně znovu objevuje na scéně v roce 1951 - s chudým a středním rolnictvem, příprava ekonomického rozvoje cestou rozšíření státní kontroly a likvidace ohnisek potencionálního odporu proti komunismu. Faktem přesto je, že v mnohem větší míře než v Číně tradiční venkovská elita vedená zjitřeným národním cítěním poskytovala lize Viet Minh relativně širokou podporu. Ale kruté a s úmyslem používané vražedné metody jsou tytéž jako u velkého severního souseda: v každé vesnici funkcionáři podněcují - často obtížně - drobné a střední rolníky (někdy s přispěním divadelních souborů), načež následuje "trpký proces" s obětním beránkem či beránky, vybranými často zcela svévolně (existuje kvóta, již je třeba dodržet: 4-5 % obyvatelstva - věčných 5 % stanovených maoisty) - a posléze smrt nebo minimálně vězení a konfiskace majetku; potupa se vztahuje na celou rodinu - stejně jako v Číně. Fakt, že není brán zřetel na politické zásluhy, svědčí jak o neúprosném dogmatismu, tak o vůli komunistické strany dosáhnout totalitárního rozčlenění společnosti. O bohatou obchodnici a majitelku statku, matku dvou dlouholetých zasloužilých bojovníků ligy Viet Minh, jíž se samotné dostalo titulu "dobroditelka revoluce", se "zápasí" dvakrát, nicméně rolníci se chovají vlažně. A tak "je na místo vyslána skupina vyškolená v Číně a té se daří přítomné přesvědčit. Paní Long je obviněna, že před rokem 1945 zabila tři nájemce statku, spala s francouzským rezidentem, podlézala Francouzům a prováděla pro ně špionáž. Žena, vyčerpaná vězněním, nakonec učinila doznání a byla odsouzena k smrti. Její syn, toho času v Číně, byl dopraven zpět do země, degradován, zbaven vyznamenání a odsouzen ke 20 letům vězení." Stejně jako v Pekingu, kdo je obviněn, je také vinen, neboť strana se mýlit nemůže. Jako nejmenší zlo se tudíž jeví hrát roli, která se od vás očekává: "Lépe na tom byl koneckonců ten, kdo zabil otce a matku a přiznal se k tomu, než ten, kdo mlčel, aniž spáchal něco špatného."

   Rozpoutané násilí je ohromující. Téma nenávisti k nepříteli - ať již třídnímu nebo vnějšímu - je důrazně skandováno: jak řekl Le Duc Tho, budoucí nositel Nobelovy ceny za mír spolu s Henry Kissingerem, "chceme-li dovést rolníky k tomu, aby se chopili zbraní, je třeba v nich napřed zažehnout nenávist k nepříteli". Oficiální orgán komunistické strany Nhan-dan píše v lednu 1956: "Třída pozemkových vlastníků si nedá pokoj, dokud nebude zlikvidována." Stejně jako na sever od hranic heslo zní: "Lepších deset nevinných mrtvých než jediný živý nepřítel." Běžně se používá mučení, o čemž Ho koncem roku 1954 znepokojeně prohlásí: "Některé kádry se znovu [sic!] dopustily chyby, když se uchýlily k mučení. To je ovšem divošská metoda, jakou používají imperialisté, kapitalisté a feudálové, aby srazili na kolena masy a potřeli revoluci (...) V této fázi [opět sic!] je používání mučení přísně zakázáno."

   Oproti čínskému modelu, který evidentně sloužil za vzor, tu existuje jedna zvláštnost: k nápravě společnosti prostřednictvím pozemkové reformy přistupuje reforma strany (která v Číně přišla později); to, že probíhají současně, lze bezpochyby vysvětlit značnou váhou, kterou mají ve straně privilegované vrstvy. I zde by mělo být 5 % těch, kteří stranu infiltrovali z řad VNQDD, ztotožňované s čínským Kuomintangem; jako vzdálená ozvěna čistek v Ťiang-si (viz výše) nastává hon na fantomatické kontrarevoluční elementy AB (antibolševické). Paranoia překračuje všechny meze: hrdinové indočínské války jsou vyvražďováni nebo posíláni do táborů. Je to strašlivé trauma a ve vyprávění vietnamských komunistů rok 1956 ("chinh huan" kulminuje na začátku roku) připomíná ještě dnes hrůzu v nejryzejší podobě: "Tajemník komunistické strany klesl pod kulkami popravčí čety a volal: ´Ať žije Indočínská komunistická strana!´ Jelikož nechápal, co se mu děje, zemřel v přesvědčení, že ho zabili fašisté."

   I když lze ztráty jen těžko spočítat, jsou v každém případě katastrofální: ve venkovských oblastech došlo pravděpodobně k přibližně 50 000 poprav (mimo jakékoli boje), což představuje asi 0,3 až 0,4 % z celkového počtu obyvatelstva (nejsme daleko od průměrného počtu udávaných obětí čínské pozemkové reformy); uvězněno bylo něco mezi 50 000 a 100 000 osob; čistkami v rolnických buňkách strany bylo postiženo 86 % jejich členů a v řadách vedoucích představitelů protifrancouzského odboje dosahoval počet vyloučených někdy až 95 %. Podle osoby za čistky zodpovědné, která v červenci 1956 uznala jisté omyly, "dospělo vedení (nápravných akcí) k tendenčnímu pohledu na organizaci strany. Domnívalo se, že venkovské stranické buňky, především ty v nově osvobozené zóně, přešly všechny bez výjimky do rukou nepřítele nebo jím byly infiltrovány, a dokonce že se i vedoucí orgány krajů a provincií dostaly do silného područí pozemkových vlastníků a kontrarevolučních živlů." Je to svým způsobem předzvěst globálního odsouzení "nového lidu" ze strany Rudých Khmerů.

   Armáda byla první, kdo ve svých řadách rozpoutal v roce 1951 "chinh huan", ovšem spíše ideologického než represivního rázu. V letech 1952 až 1956 je náprava prováděna téměř permanentně. Při některých "seminářích" vládne takové napětí, že je mužům třeba odejmout břitvy a nože a v noci se nechává svítit světlo, aby se pokud možno zabránilo sebevraždám. Nicméně ukončení čistky vzejde právě z řad armády. Perzekuce postihují natolik krutě její vlastní kádry, že začínají dosti často reagovat dezercemi a přeběhnutím do Jižního Vietnamu, a armáda má obavy z vlastního oslabení, zatímco jejím úkolem je sjednotit zemi. V porovnání s Čínou nutí často nezbytné vojenské záležitosti k jistému realismu a malá rozloha země usnadňuje hrstce nespokojenců odchod: to vše nahrává určitému zmírnění svévolného násilí. Svědčí o tom i osud katolíků na severu země (1,5 milionu lidí, 10 % celkové populace): ti jsou perzekvováni od samého počátku, dobře organizovaní a nalézají východisko v masivním odchodu ze země pod ochranou posledních francouzských jednotek; na jih jich přešlo nejméně 600 000.

   Začíná působit i vliv XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu (únor) a ve Vietnamu se od dubna 1956 objevují nesmělé pokusy o "sto květů". V září začíná vycházet časopis Nhan Van (Humanismus), který symbolizuje touhu intelektuálů po svobodě. Někteří spisovatelé se odvažují zesměšňovat tvorbu oficiálního cenzora To Huu, autora následující básně:

 

Ať žije Ho Či Min,

Maják proletariátu!

Ať žije Stalin,

Nesmrtelný velký strom!

V jehož stínu vládne mír!

Zabíjejte, zabíjejte dál, ať vaše ruka ani na minutu neumdlí;

Aby rýžová pole a země dávaly dostatek rýže,

Aby byly rychle vybrány daně.

Za zachování strany spějme vpřed jedním srdcem.

Zbožňujme předsedu Maa

Vyznávejme věčný kult Stalina.

 

Ale běda: již v prosinci 1956 jsou kritické literární časopisy zakázány a kampaň podobná té, která byla v Číně rozpoutána proti Hu Fengovi a tvůrčí svobodě, pomalu nabírá na síle za osobní podpory Ho Či Mina. Je třeba přivést k poslušnosti hanojské intelektuály, členy nebo sympatizanty strany, často bývalé partyzány. Na počátku roku 1958 je 476 "sabotérů ideologické fronty" přinuceno k sebekritice a deportováno buď do pracovního tábora, nebo do vietnamské podoby čínského lao-kaj.

   Stejně jako v Čínské lidové republice je tedy chruščovovský pokus záhy potlačen a místo něj nastupuje nová vlna totality. Co ji na rozdíl od přehmatů severního souseda bude držet při životě a zároveň omezovat, je válka na jihu, která v roce 1957 znovu propuká proti zuřivé antikomunistické represi ze strany režimu Ngo-dinh-Diema, podporovaného Spojenými státy; v květnu 1959 se Vietnamská komunistická strana tajně rozhoduje válku rozšířit a poskytnout jí širokou podporu ve formě zbraní a lidského potenciálu za cenu nezměrného úsilí obyvatelstva Severního Vietnamu. Navzdory tomu je v únoru 1959 uskutečněn pokus o jakýsi "Velký skok" v zemědělství, jemuž předcházela v říjnu 1958 série nadšených článků z pera samotného Ho Či Mina. Zatímco obrovská zavodňovací díla jsou ještě ve stavbě, zemi postihuje katastrofální sucho, což vede podobně jako u severního souseda k poklesu výroby a velké vlně hladu, jež si vyžádá nikdy přesně nezjištěný počet obětí. Ani válečné úsilí nezabránilo v letech 1963 - 1965 a později v roce 1967 čistkám, které postihly stovky prosovětských stranických kádrů, včetně bývalého osobního tajemníka "strýčka Ho"; Vietnamská komunistická strana se tak připojila k antirevizionismu čínských komunistů. Někteří vyloučení stráví v táboře desítku let, aniž kdy byli odsouzeni.

   Americkou válku, kterou ukončily teprve pařížské dohody (leden 1973), na jejichž základě došlo k odchodu vojsk Spojených států, nebo ještě spíš zhroucení jihovietnamského režimu (30. dubna 1975), nedoprovázela, jak se mnozí obávali, krvavá lázeň, která postihla sousední Kambodžu. Nicméně vietnamští zajatci komunistických sil - včetně "zrádců" v jejich řadách - museli snášet hrůzné útrapy a během převozů byli často likvidováni; jisté je, že tento osvobozenecký boj, který byl nejméně ve stejné míře občanskou válkou, doprovázely na obou stranách četná zvěrstva a nejrůznější projevy násilí, včetně násilí na civilním obyvatelstvu vzpouzejícím se podpořit jeden či druhý tábor; je nicméně velice obtížné je vyčíslit a určit, kdo koho překonal v používání teroristických metod. Komunisté mají na svědomí nejméně jeden obzvlášť krvavý masakr: během několika týdnů, kdy kontroloval bývalé hlavní město císařství Hue v rámci ofenzivy Tet (únor 1968), povraždil Vietkong nejméně 3 000 lidí (mnohem více, než si vyžádaly nejrozsáhlejší násilné akce americké armády), včetně vietnamských kněží, francouzských řeholníků, německých lékařů a nejrůznějších úředníků ať již významných nebo ne, které se podařilo vyšťárat; někteří byli pohřbeni zaživa, jiní předvoláni na "studijní stáže", z nichž se nikdy nevrátili.

   Je těžké pochopit tyto zločiny, k nimž se jejich autoři nikdy nepřiznali a které tolik předjímají politiku Rudých Khmerů. Kdyby se byli komunisté zmocnili Saigonu již v roce 1968, počínali by si stejně?

   V každém případě si tak nepočínali v roce 1975. Po několik málo týdnů mohl zhruba milion bývalých státních úředníků a příslušníků armády saigonského režimu dokonce doufat, že ona tolik vychvalovaná shovívavá politika prezidenta Ho nezůstane jen u slov; bez obav se tedy hlásili u nových úřadů. Později, počátkem června, začali být povoláváni k převýchově na tři dny prostí vojáci, zatímco důstojníci a vysocí státní úředníci na měsíc. Tři dny se však ve skutečnosti protáhly na tři roky, měsíc na sedm či osm let; poslední "převychovaní", kteří přežili, se vrátili až v roce 1986. Pham Van Dong, tehdejší předseda vlády, přiznal v roce 1980, že na jihu bylo podrobeno převýchově celkem 200 000 lidí; seriózní odhady hovoří o 500 000 až jednoho milionu osob (z celkového počtu asi 20 milionů obyvatel), včetně mnoha studentů, příslušníků inteligence, kněží (hlavně budhistických, někdy katolických), politických aktivistů (mezi nimi i komunistů), z nichž mnozí sympatizovali s Frontou národního osvobození Jižního Vietnamu; ta se stala pouhou zástěrkou pro uchopení moci severovietnamskými komunisty, kteří téměř okamžitě porušili veškeré sliby týkající se respektování svébytnosti jihu. Stejně jako tomu bylo v letech 1954 - 1956, včerejší souputníci a soudruzi se přes noc mění na subjekty převýchovy. K vězňům, po dlouhá léta zavřeným ve specializovaných zařízeních, nutno přiřadit nezjištěný, nicméně značný počet lehkých převychovanců, držených po několik týdnů na pracovištích či ve školách. Poznamenejme, že v nejtužších dobách jižanského režimu hovořili levicoví odpůrci o dvou stech tisících uvězněných osob...

   Podmínky věznění nejsou všude stejné. Mnoho táborů ležících v blízkosti měst není obehnáno ostnatými dráty a režim v nich je spíš donucovací než skutečně tvrdý. Naproti tomu obtížné případy jsou posílány do vysoko položených odlehlých oblastí severu, kde je nezdravé podnebí; v některých z těchto táborů byli možná prvními vězni francouzští zajatci. Izolace je totální, lékařská péče minimální a vězni často přežívají jen díky balíčkům potravin, které jim posílají jejich rodiny, mnohdy se tak samy ocitající na mizině. Podvýživa dosahuje dramatických rozměrů též v káznicích (200 gramů načervenalé rýže plné kamínků na den), nejčastěji využívaných pro preventivní zadržení osob, u kterých probíhá šetření. Doan Van Toai nám zanechal strhující popis tohoto světa v mnohém připomínajícího čínská vězeňská zařízení, která však ještě spíše překonává co do přeplněnosti, hygienických podmínek, krutosti trestů, někdy smrtelných (zejména bičování), a také co do pomalého průběhu vyšetřování. Do cely pro 20 vězňů je jich vtěsnáno 70 až 80 a vycházky znemožňuje urychlená stavba nových vězeňských budov na dvoře; celý pocházející z koloniálního období skýtají v porovnání s nimi vrchol pohodlí. Tropické klima a nedostatečné větrání znesnadňují dýchání (vězni se po celý den střídají u jednoho malého otvoru), všude je nesnesitelný pach a vězni trpí prakticky neustále kožními onemocněními. I voda je přísně přidělována. Ovšem nejvíce asi vězni strádají tím, že jsou mnohdy po mnoho let drženi v naprosté tajnosti a nemají žádný kontakt se svými rodinami. Mučení je též provozováno tajně, nicméně existuje, stejně jako popravy; sebemenší přestupek proti předpisům je trestán samotkou; tam je jídla tak málo, že po několikatýdenním pobytu následuje smrt.

   K tomuto obrázku velice podivného osvobození dlužno připojit kalvárii, která čeká na stovky tisíc tzv. boat people, prchajících před represemi a bídou a nacházejících nejednou smrt ve vodách moře nebo rukou pirátů. K relativnímu uvolnění dochází teprve v roce 1986: nový generální tajemník komunistické strany Nguyen Van Linh nařizuje propustit většinu politických vězňů a v roce 1988 dává zavřít poslední tábory smrti v horských oblastech. Konečně vchází v platnost první trestní zákoník. Liberalizace je nicméně nesmělá a rozporuplná a stávající desetiletí je poznamenáno jakousi kolísající rovnováhou mezi konzervativci a reformisty. Represivní snahy smetly mnohé naděje, i když trest vězení je uplatňován pouze v určitých případech a v relativně méně masovém měřítku. Mnozí intelektuálové a řeholníci byli pronásledováni nebo uvězněni; nespokojenost venkovského obyvatelstva na severu se promítla do krutě potlačených vzpour. V dlouhodobějším výhledu se bezpochyby jako nejnadějnější možnost celkového uvolnění poměrů jeví nenásilný nástup soukromého hospodaření, které, podobně jako v Číně, umožňuje stále rostoucímu počtu obyvatelstva vymanit se ze státní a stranické kontroly. Ta má ovšem současně tendenci změnit se na pletichářskou a zkorumpovanou mafii, což má za následek vznik nové, banálnější formy útlaku postihující obyvatelstvo, které je ještě chudší než v Číně.

 
 


Poslední fotografie




Archiv

Kalendář
<< listopad / 2021 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 44344
Měsíc: 1105
Den: 16