Jdi na obsah Jdi na menu
 


2 - Asijský komunismus: mezi "převýchovou" a masakrem II

article preview

Největší hladomor v dějinách (1959 - 1961)

   Západem obíhal dlouho jeden mýtus: samozřejmě není Čína zrovna vzorem demokracie, ale "Maovi se alespoň podařilo dát misku rýže každému Číňanovi". Bohužel, asi není falešnějšího mýtu: na jedné straně, jak uvidíme, ony velmi skromné potravinové zdroje na hlavu pravděpodobně nijak významně nevzrostly v době mezi počátkem a koncem jeho vlády, a to i navzdory úsilí, jaké kdy bylo vnuceno rolnictvu v celých dějinách; na druhé straně to byl především Mao a systém, který vytvořil, kdo nesl odpovědnost za to, co bylo doufejme posledním nejvražednějším hladomorem všech dob, napříč všemi zeměmi a v absolutní hodnotě.

   Lze připustit, že nebylo Maovým cílem masově zabíjet své spoluobčany. Lze však přinejmenším říci, že skutečnost, kdy miliony lidí zemřely hladem, ho vůbec neznepokojovala; jeho hlavní starostí v těchto černých letech zřejmě bylo popřít co nejvíce realitu, o níž věděl, že by za ni mohl být obviněn. Je značně obtížné v katastrofě rozdělit míru odpovědnosti za projekt sám nebo za stálé posuny při jeho uplatnění. To všechno v každém případě vrhá ostré světlo na ekonomickou nekompetentnost, neznalost země, život v hmotném dostatku bez kontaktu s realitou a voluntaristický utopismus vedení KS, zvláště pak jejího předsedy. Kolektivizaci v letech 1955 - 1956 přijala většina rolníků spíše příznivě: sdružovala je na základě příslušnosti k vesnici a právo vystoupit z družstva nebylo jen prázdnou literou - v Kuang-dongu to využilo v letech 1956 - 1957 na 70 000 rodin a mnohé družstevní jednotky byly rozpuštěny. Tento zdánlivý úspěch a dobré výsledky sklizně r. 1957 vedly Maa k tomu, aby navrhl, a to v srpnu 1958, a vnutil váhavcům jak cíle Velkého skoku (byly oznámeny v prosinci 1957 a upřesněny v květnu 1958), tak i předpokládaný prostředek jejich dosažení, totiž lidovou komunu.

   To znamená, že současně a ve velmi krátké době ("tři roky úsilí a odříkání a tisíc let štěstí", ujišťuje modní heslo) bude převrácen způsob života vesničanů, kteří jsou nuceni sdružovat se do gigantických jednotek, čítajících tisíce, ba desítky tisíc rodin, které budou mít vše společné, počínaje jídlem; znamená to rozvinout zemědělskou výrobu v obrovských rozměrech díky faraonsky založeným zavlažovacím pracím a novým metodám pěstování; a konečně to znamená potlačování rozdílu mezi prací v zemědělství a v průmyslu všude uskutečňovanou výstavbou průmyslových jednotek, zvláště malých vysokých pecí (tady se již přibližujeme Chruščovovu "agroměstu"). Cílem je zároveň zabezpečit soběstačnost každé místní komunitě a umožnit urychlení růstu průmyslu, a to jak prostřednictvím nových zemědělských podniků, tak i prostřednictvím značných zemědělských přebytků, jichž by měly komuny dosahovat ve prospěch státu a jím kontrolovaného velkoprůmyslu: v tomto hezkém snu, v němž, jak se praví, je komunismus na dosah ruky, může postupovat zároveň akumulace kapitálu i rychle zlepšování životní úrovně. Postačí jen naplnit cíle stanovené shora...

   Několik měsíců se zdá, že se všechno skvěle daří. Pracuje se dnem a nocí pod rudými vlajkami, jež bičují větry, vyrábí se "více, rychleji a hospodárněji", místní funkcionáři hlásí rekord za rekordem a v důsledku toho se i cíle šplhají neustále výše: až do 375 milionů tun zrna v r. 1958, což je dvojnásobek oněch 195 milionů tun (je to slušné číslo) z předchozího roku; a v prosinci se oznámí, že výsledku bylo dosaženo, pravda, sice až poté, co do polí vyslali personál Ústředního statistického úřadu, zcela jistě "pravičáckého", vždyť vyslovil své pochybnosti... Velká Británie, která měla být díky Velkému skoku předstižena za patnáct let, bude dohnána již za dva roky, to je nepochybné. Protože, jak ujišťuje předseda, "situace je skvělá", výrobní normy se zvedají, zvyšují se povinné dodávky, nařizuje se uvolňovat pole ve prospěch dílen. Jedna ze vzorových provincií, jako je Che-nan, velkoryse postoupí dvě stě tisíc svých pracovníků těm provinciím, jež vykazují horší výsledky. "Socialistické soutěžení" nutí stále více postupovat vpřed: zcela se ruší soukromé záhumenky a trhy, zruší se právo vystoupit z kolektivu, veškeré kovové nástroje se sbírají, aby se přetavily na ocel, a někdy dokonce i dřevěné dveře jako palivo pro vysoké pece. Jako kompenzace jsou všechny společné zásoby potravin projedeny během památných banketů. "Jíst maso se považovalo za revoluční," vzpomínají si v Šan-si: žádný problém, úroda měla být fantastická... "Vůle vládne nad věcmi," uváděly titulky v chenanském tisku během provinčního kongresu o vodě v říjnu 1957.

   Vedoucí představitelé, kteří alespoň občas vycházejí ze Zakázaného města (což již tehdy vůbec neplatí o Maovi), si však brzy musí uvědomit to, co je zcela zřejmé: upadli do své vlastní pasti, pasti optimismu na povel, povinného úspěchu a předpokládané všemocnosti mytických vedoucích představitelů, které zrodil Dlouhý pochod, zvyklých řídit hospodářství a pracující jako armády v polním tažení. Pro funkcionáře je totiž méně nebezpečné manipulovat čísly ve své statistice s rizikem, že nesnesitelně vyždímá své podřízené jen proto, aby splnil plánované dodávky, než aby přiznal, že nebyly splněny svatosvaté cíle: za Maa byla "levá úchylka" (neboť voluntarismus, dogmatismus a násilí jsou považovány za levé) vždy méně nebezpečná než pravičácká prostřednost. V letech 1958 - 1959 platilo, že čím byla lež větší, tím rychleji následovalo povýšení jejího autora: útěk vpřed je totální, všechny "teploměry" se rozbily a potencionální kritikové jsou ve vězení nebo na zavlažovacích stavbách.

   Důvody dramatu jsou i technického rázu. Některé agronomické metody, založené na voluntaristické negaci genetiky, převzaté přímo od sovětského akademika Lysenka, platí v Číně za dogma, právě tak jako v zemi Velkého bratra. Jakmile byly vnuceny zemědělcům, ukázalo se, nakolik jsou hrůzné: zatímco Mao věřil, že se lze domnívat, že "zrno ve společnosti dalších zrn roste snadněji, když rostou pohromadě, roste se jim lépe" - tvůrčí uplatnění třídní solidarity v přírodě -, ultra směstnaná semena (pětkrát až desetkrát více, než je obvyklá hustota) hubí mladé rostliny, hluboká orba vysušuje půdu a způsobuje vylučování soli na povrch, obilí a kukuřice se na stejném poli příliš dobře nesnášejí a nahrazení tradičního ječmene žitem ve vysoce položených studených půdách Tibetu je prostě katastrofální. Jiné "omyly" vznikají z národní iniciativy: vyhlazení vrabců, požírajících zrno, vedlo k rozmnožení parazitů; ukazuje se, že velký počet vodních staveb, odbytých a navzájem špatně koordinovaných, je neužitečný a dokonce nebezpečný (zrychlení eroze, riziko náhlého protržení při prvních povodních) a jejich výstavba stojí mnoho lidských životů (na jedné stavbě v Che-nanu to činí 10 000 ze 60 000 pracovníků); vůle vsadit budoucnost na obrovskou sklizeň obilí (jako na ocel v průmyslu: "big is beautiful"), ruinuje "drobné" přidružené zemědělské aktivity, včetně chovu, často nezbytného pro potravní rovnováhu; ve Fu-ťienu se promění čajové plantáže o velmi silné přidané hodnotě v rýžová pole.

   Jako devastující se na úrovni hospodářského plánu ukazuje alokace zdrojů: míra akumulace kapitálu dosáhne nebývalé úrovně (43,4 % HNP v r. 1959), ale je způsobena výstavbou velkých zavlažovacích staveb, často odbytých nebo nedostavěných, ale především je to důsledek masivního rozvoje průmyslu ve velkých městských centrech (Čína "kráčí po dvou nohách", praví slavné maoistické heslo, avšak veškerá krev ze zemědělské nohy se má přelít do nohy průmyslové). Tato úchylná alokace kapitálu určuje stejně úchylnou alokaci pracovní síly: státní podniky zaměstnají v r. 1958 bezvýznamných jedenadvacet milionů nových dělníků, což je nárůst v tomto sektoru o 85 % za jeden jediný rok! Výsledek: mezi lety 1957 - 1960 nezemědělská populace vzrostla z 15 na 20 % celkového počtu obyvatel - a uživit ji má stát. Zároveň s tím se pracující na venkově vyčerpávají vším možným (velké stavby, miniocelárny, jejichž veškerá výroba je obecně zmetková, ničení bývalých vesnic ve prospěch výstavby nových bytů atd.) jen ne pěstováním; vzhledem k "podivuhodným" úrodám r. 1958 vznikl dokonce dojem, že lze nařídit snížení osevních ploch obilnin o 13 %. Výsledkem této kombinace "hospodářského deliria a politické lži" je úroda r. 1960, kterou zemědělci nemají ani sílu sklidit. Che-nan, první provincie, jež je prohlášena za "zavlaženou na 100 %" (veškeré možné zavlažovací práce a hráze byly v zásadě provedeny), se stane jednou z nejvíce hladem postižených provincií (odhady uvádějí 2 až 8 milionů mrtvých). Státní odvod dosahuje své nejvyšší úrovně: 48 milionů tun obilí je dodáno v r. 1957 (17 % zásob), 67 milionů v r. 1959 (28 %) a ještě 51 milionů v r. 1960. Past se zavírá nad lháři nebo bohužel spíše nad jejich podřízenými: v pověstně vzorovém okresu Feng-jang (An-chuej) oznámili 199 000 tun zrna v r. 1959, pěkný pokrok oproti 178 000 minulého roku; ve skutečnosti činila výroba 54 000 tun oproti 89 000 v r. 1958; ale stát požadoval svou tolik reálnou část z přízračné sklizně: 29 000 tun! Takže následující rok představuje dietu o čistém rýžovém vývaru pro (téměř) všechny a módním se stane přímo surrealistické heslo, publikované Žen-minž´-pao z konce r. 1959: "Střídmý život v roce hojnosti!" Celostátní tisk začne vychvalovat příznivé působení siesty a profesoři lékařství zdůrazňují zvláštní fyziologii Číňanů, která nevyžaduje tuky a proteiny.

   Možná že byl ještě čas otočit kormidlem a první opatření v tomto smyslu se činí v prosinci 1958. Ale začátek napjatých vztahů se SSSR a především útok vedený v červenci 1959 na politické byro KS uznávaným maršálem Pcheng Te-chuajem proti strategii, zamýšlené samotným Maem, způsobují, že Mao z čistě politicko-taktických důvodů odmítá uznat i ty nejmenší obtíže, jen aby nemusel přiznat sebemenší omyl. Příliš jasnozřivý ministr obrany je nahrazen Lin Piaem, který se projeví jako servilní stvůra Kormidelníka. Pcheng je sice odstaven, ale nikoli zatčen, v r. 1967 bude vyhnán ze strany, odsouzen k doživotnímu vězení, kde zemře v r. 1974: Maova nenávist byla urputná. Pokouší se proměnit svou výhodu, v srpnu si vynucuje oživení a prohloubení velkého skoku, lidové komuny budou nyní předurčeny k tomu, aby se rozšířily na města (což se nakonec neuskuteční). Čína tedy bude mít svůj velký hladomor - ale Mao přežije. Asi proto, jak se dále bude domnívat Lin Piao, že dějiny tvoří géniové...

   Hladomor postihne celou zemi: tak se basketbalové hřiště v Pekingu promění v zelinářskou zahradu a dva miliony slepic zaplaví balkony hlavního města; žádná z provincií není ušetřena, a to i přes obrovskou rozlohu země a velkou rozmanitost přírodních podmínek a rostlinných kultur. To by stačilo jako důkaz prokázání marnosti oficiálního obviňování z "nejhorších přírodních katastrof za století". A skutečně v období 1954 - 1980 byly roky, kdy se vyskytovalo daleko více meteorologických poruch; v r. 1960 hlásilo jen osm ze sto dvaceti čínských meteorologických stanic extrémní sucho a méně než třetina sucho jako takové. A tak je úroda r. 1960 se 143 miliony tun zrna o 26 % nižší než úroda v r. 1957 (úroda z r. 1958 ji sotva překročila); došlo k poklesu na úroveň roku 1950 - se sto miliony Číňanů navíc. Města, zvýhodněná přidělováním zásob a blízkosti mocenských orgánů, pociťují tento dopad méně tvrdě (tak v roce 1961, v nejhorších dobách, dostávalo obyvatelstvo měst v průměru 181 kilogramů zrna, zatímco venkovské obyvatelstvo v průměru v průměru jen 153; příděl pro venkovské obyvatelstvo se snížil o 25 % proti 8 % v případě městského obyvatelstva). Mao, v souladu s tradicí čínských vládců, ale v rozporu s lichotivou legendou, jíž byl opředen, projevuje tehdy málo obav o pouhé přežití těchto hrubých a primitivních bytostí, jako jsou venkované. Na druhé straně existují silné regionální, ba i místní rozdíly: nejslabší jsou provincie na severu a severovýchodě, jež jako jediné byly postiženy hladomorem během minulého století, logicky tedy patří mezi nejvíce postižené. Naopak Chej-lung-ťiang, ležící nejdále na severu, je málo dotčen a do značné míry nezasažen, zaznamenává náhlý vzestup počtu obyvatel ze 14 na 20 milionů: stává se pro vyhladovělé útočištěm. Podle dobře známého procesu z období hladomoru v minulosti v Evropě, regiony specializované na průmyslově zpracovávané kultury (cukrová třtina, olejniny, řepa a především bavlna), jejichž vyhladovělí obyvatelé nemají prostředky na to, aby je kupovali, zaznamenávají pokles své výroby (někdy o dvě třetiny), avšak hlad zde udeří mimořádně silně: cena rýže se na volných trzích (nebo na černém trhu) znásobila patnáctkrát až třicetkrát. Maoistické dogma katastrofu ještě znásobuje: jelikož mají být lidové komuny soběstačné, jsou transfery potravin mezi provinciemi drasticky omezeny. Ty kromě toho trpí ještě nedostatkem uhlí (vyhladovělí horníci totiž odešli, aby někde sehnali něco k jídlu, nebo pěstují zeleninu) a také obecnou tendencí k apatii a rozkladu, vyvolaným hladem. V industrializované provincii, jakou je Laoning, se oba účinky kumulují: zemědělská výroba r. 1960 poklesla na polovinu výroby dosažené v r. 1958, a zatímco tam bylo v padesátých letech každoročně dodáváno 1,66 milionu tun potravinářských výrobků, poklesl transfer pro celý kraj od r. 1958 na 1,5 milionu tun.

   To, že zdroj hladomoru je politického rázu, dokládá koncentrace vysoké části úmrtnosti v provinciích řízených radikálními maoisty, ačkoli se jedná o provincie, jež jsou za normálních podmínek spíše vývozci zrna: S´-čchuan, Che-nan, An-chuej. Posledně jmenovaná provincie je nepochybně nejvíce zasažena: úmrtnost prudce stoupla v r. 1960 na 68 % (vzhledem k 15 % v běžném období), avšak porodnost poklesne na 11 % (dříve činila kolem 30 %). Výsledek: počet obyvatel tam klesne o dva miliony osob (o 6 % z celkového počtu) za jeden jediný rok. Aktivisté z Che-nanu jsou tak jako Mao přesvědčeni, že všechny obtíže pocházejí z toho, že zrno schovali vesničané: podle tajemníka sinťjangské prefektury (10 milionů obyvatel), kde byla zavedena první lidová komuna v zemi, "problém není v tom, že chybějí potraviny. Zrna je dost, ale 90 % obyvatelstva má ideologické problémy." Proti venkovskému obyvatelstvu jako celku (na pořadí tříd se momentálně zapomene) se na podzim 1959 rozpoutá ofenzíva ve vojenském stylu, pro niž odpovědní činitelé oživují metody protijaponské gerily. Nejméně deset tisíc venkovanů je uvězněno a mnoho jich zahyne hladem. Je dán rozkaz zničit všechny kuchyňské nástroje (ty, které nebyly přetaveny do použitelné oceli) soukromníků, tak aby jim bylo znemožněno vyživovat se sami a aby jim zašla chuť krást z majetku družstva. Dokonce je zakázáno zapalovat jakýkoliv oheň, byť se blíží tuhá zima! Úchylky represe jsou hrůzné: systematické mučení tisíců vězňů, zabíjejí se děti, jež se pak uvaří a posléze použijí jako hnojivo - v té době zároveň probíhá celonárodní kampaň vyzývající k "učení se od Che-nanu". V An-chueji je vyhlášen záměr "udržet Rudý prapor i při 99 % úmrtnosti", a stranické kádry se uchylují ke starým dobrým tradicím pohřbívání za živa a k mučení rozpáleným železem. Pohřby jsou zakázány z obavy, aby jejich počet nerozrušil pozůstalé a aby se neproměnily ve skutečné demonstrace. Je zakázáno ujímat se velkého počtu opuštěných dětí: "Čím většího počtu dětí se ujmete, o to více jich bude opuštěno." Zoufalé vesničany, kteří se pokoušejí dostat do měst, tam vítají střelbou z kulometu. Okres Fenyang uvádí více než 800 mrtvých a 12,5 % jeho venkovského obyvatelstva, tj. 28 000 osob, je potrestáno nejrůznějším způsobem. Události dostávají rozměr skutečné války proti venkovskému obyvatelstvu. Jak řekl Jean-Luc Domenach, "pronikání utopie do politiky se velmi přesně shodovalo s pronikáním policejního teroru do společnosti". Úmrtnost v důsledku hladomoru překročí v některých vesnicích 50%; někdy jsou to jen funkcionáři, kteří jsou zneužíváním své moci schopni přežít. A tak jako v Che-nanu se vyskytují četné případy kanibalismu (63 oficiálně přiznaných), zvláště prostřednictvím "renty na přežití (tontiny)", kdy se vyměňují děti, aby byly snědeny.

   V době, kdy Gagarin vzlétá do vesmíru, se v zemi čítající více než třicet tisíc kilometrů železnic, vybavené telefonem a rozhlasem, setkáváme s pustošením jako za velkých existenčních krizí za starého režimu (před revolucí 1789) v Evropě, které postihuje populaci řádově se rovnající populaci celého světa v 18. století: nesčetné množství hladových lidí, snažících se nasytit kaší z bylin, z kůry stromů, z listů topolů ve městech, lidí bloudících po cestách při hledání potravy, pokoušejících se vyplenit konvoje s potravinami. Příležitostně se zoufale vrhají do selských povstání (okres Sien-jang a Lan Kao v Che-nanu) - nebude jim poskytnuto nic k jídlu, ale občas jsou zastřeleni "odpovědní" místní pracovníci; lidé se stávají náchylnější k nemocem a infekcím, jež znásobují úmrtnost; u vyčerpaných žen dochází téměř k zaniknutí schopnosti počít a porodit děti. Vězňové lao-kaj nejsou jediní, kdo umírají hlady, i když jejich situace nemusí být nutně horší než situace vesničanů žijících v sousedství a občas docházejících k branám tábora, aby zde vyžebrali trochu jídla: z pracovní čety Jeana Pasqualiniho v srpnu 1960 jsou do roka tři čtvrtiny mužů po smrti nebo umírají a ti, kdo přežili, byli odkázáni na to, aby v kobylincích vyhledávali nestrávená zrníčka kukuřice a červy v kravincích. Stávají se pokusnými králíky pro vyzkoušení hladových náhražek, jakou je směs mouky s 30 % papírovinou nebo planktonu z bažin s rýžovou kaší; první náhražka způsobí celému táboru strašlivou zácpu, na niž mnozí zahynou; i po druhé náhražce mnozí vězni onemocní a ti nejslabší zemřou. Nakonec se vězni spokojí s mletými holými kukuřičnými palicemi, což se rozšíří po celé zemi.

   V Číně se vyhoupne úmrtnost z 11 % v r. 1957 na 15 % v r. 1959 a 1961, ale především na 29 % v r. 1960. Porodnost poklesne z 33 % v r. 1957 na 18 % v r. 1961. Bez ohledu na deficit porodů (snad 33 milionů, ale některé byly zjištěny později) lze ztráty spojené s vysokou úmrtností v důsledku hladomoru odhadnout od r. 1959 do r. 1961 mezi 20 miliony (takřka oficiální údaj v Číně od r. 1988) a 43 miliony osob. Pravděpodobně se jedná o největší hladomor (přinejmenším v absolutních číslech) v celých dějinách Číny (druhý největší by byl hladomor z let 1877 - 1878 na severu země, jehož oběťmi se stalo 9 - 13 milionů lidí) a nepochybně i v dějinách světa. Hladomor, který postihl SSSR v letech 1932 až 1934 zhruba ve stejném politicko-ekonomickém kontextu, způsobil smrt asi 5 milionů lidí, což je spíše méně než v Číně v období Velkého skoku. Úmrtnost na venkově byla o 30 - 60 % vyšší než ve městech za normálních časů; zdvojnásobila se (29 % proti 14 %) v r. 1960. Na vesnici se poněkud zpomalily důsledky hladu tím, že obyvatelstvo konzumovalo produktivní kapitál, tedy dobytek: v letech 1957 až 1961 bylo poraženo 48 % vepřů, ale především 30 % tažných zvířat. Pokud nejde o kultury vysloveně potravinové (jako je bavlna, základ hlavního průmyslového odvětví země), snižuje se v letech 1959 - 1962 rozloha půdy, na níž se pěstují, o více než jednu třetinu: pokles průmyslové výroby se tak přenáší do oblasti manufakturní výroby. Jestliže se koncem r. 1959 volným venkovským trhům povolí, aby znovu podpořily výrobu, jsou prodejní ceny jejich nabídky - vzhledem k nízkému množství - tak vysoké, že jen málo hladovějících zde může najít prostředek k přežití: v r. 1961 jsou na těchto trzích ceny za vepřové 14krát vyšší než ve státních obchodech. Ceny chovných produktů stoupají na pasteveckém severovýchodě mnohem pomaleji než ceny obilí, kterého se této oblasti již chronicky nedostává: v Kan-su se umírá hlady ještě v r. 1962, neboť příděl obilí se zde rovná polovině limitu v době "polovičního hladomoru".

 

Vzpomínka na Velký skok v An-chueji aneb jak Wej ťing-šeng skoncoval s maoismem

   Od svého příchodu jsem často slýchával vesničany vyprávět o Velkém skoku vpřed, jako by se jednalo o nějakou apokalypsu, před níž se jim naštěstí podařilo uniknout. Protože mě to téma hluboce zaujalo, vyptával jsem se jich často na podrobnosti, nakonec jsem sám sebe přesvědčil, že ony "tři roky přírodních katastrof" nebyly natolik přírodními katastrofami, ale že byly daleko spíše výsledkem pomýlené politiky. Vesničané například vyprávěli, že v roce 1959 - 1960, během "komunistického větru", byli tak vyhladovělí, že neměli ani sílu sklidit dozrálou rýži, a přitom to byl dobrý rok. Mnoho z nich umíralo hlady a přitom se dívali na to, jak upadává uzrálá rýže do polí, když vanul vítr. V některých vesnicích prostě nebyl nikdo, kdo by mohl jít sklízet. Jednou, když jsem šel v doprovodu svého příbuzného na návštěvu do jiné vesnice, vzdálené několik li od nás, cestou jsme procházeli kolem opuštěné vesnice, kde ani jeden dům neměl střechu. Zbývaly z nich jen hliněné stěny.

   V přesvědčení, že se jednalo o vesnici opuštěnou za "Velkého skoku vpřed" v době sdružování vesnic, jsem se překvapeně zeptal:

"Proč nestrhnou tyhle zdi a nezaloží zde pole?"

   Můj příbuzný mi odpověděl:

"Je to proto, že tyto domy patří lidem a není možné je strhnout bez jejich svolení."

   Při pohledu na ty zříceniny jsem odmítal uvěřit, že by byly obydlené.

"Jistě, jsou neobydlené! Tady kolem všichni zemřeli hladem v době ´komunistického větru´! A nikdo se nikdy nevrátil. A tak se půda rozdělila sousedním výrobním skupinám. Jelikož se ale lidé domnívali, že by se snad někdo mohl vrátit, nerozdělovaly se pozemky, na nichž stála obydlí. Ale již nějakou dobu se obávám, že se opravdu nikdo nevrátí."

   Právě jsme procházeli kolem vesnice. Prudké sluneční paprsky osvětlovaly plevel, rostoucí mezi hliněnými stěnami v barvě jadeitu, a tak zdůrazňovaly kontrast mezi obdělanými rýžovými poli kolem a zničenou krajinou. Před mýma očima se mezi plevelem náhle vynořila scéna, která se vztahovala k jednomu banketu (sic!): týkala se rodin, které si navzájem vyměnily děti, aby je snědly. Jasně jsem rozlišoval ztrápený obličej rodičů, žvýkajících maso dětí, za něž vyměnili děti svoje. Chlapci, lovící motýli na polích blízko vesnice, se mi jevili jako převtělené děti, pozřené svými rodiči. Cítil jsem k nim soucit. Avšak ještě větší soucit jsem měl s jejich rodiči. Kdo je přinutil v slzách a bolesti druhých rodičů polykat toto lidské maso, vždyť nikdy, ani v nejtíživějším snu by je nenapadlo, že je budou muset ochutnat? Tehdy jsem pochopil, kdo je tím katem, "ten, kdo byl plodem lidstva, za několik století a v Číně za několik tisíciletí jako jediný": Mao Ce-tung. Mao Ce-tung a jeho sektáři, kteří svým systémem a svou zločinnou politikou donutili rodiče šílené hlady vydat druhým lidem tělo svého těla, aby ulevili jejich hladu, a přijmout tělo těl druhých rodičů pro utišení svého hladu. Ten Mao Ce-tung, který aby smyl zločin, který spáchal zavražděním demokracie, zavedl "Velký skok vpřed" a donutil tisíce a tisíce vesničanů, otupělých hladem, aby motykou ubili své někdejší druhy, a zachránili si tak vlastní život díky tělu a krvi svých druhů z dětství. Ně, těmi katy nebyli oni, katy byli Mao Ce-tung a společníci. Konečně jsem chápal, odkud čerpal Pcheng Te-chuaj sílu, aby napadl ústřední výbor strany, vedený Mao Ce-tungem; konečně jsem pochopil, proč vesničané tolik nenáviděli "komunismus" a proč nepřipustili, aby byla napadena politika "tří svobod a jedné záruky" Liu Šao-čchiho. Z toho jednoduchého a dobrého důvodu, že již nehodlali v budoucnosti nechat sežvýkat druhými lidmi tělo svého těla ani ubíjet své druhy, aby je snědli v sebezáchovném záchvatu šílenství. Tento důvod byl mnohem důležitější než jakákoli ideologie.

 

   Snad pro naprostou nevědomost anebo, a to je pravděpodobnější, pro absolutní lhostejnost k těm několika milionům, které je třeba v zárodku zničit a přiblížit se tak ke komunismu, reaguje stát na krizi - pokud to lze vůbec říci - za těchto vysloveně zločinných okolností následujícími opatřeními. Čistý vývoz zrna, na prvním místě do SSSR, vzrůstá z 2,7 milionu tun v r. 1958 na 4,2 milionu v roce 1959 a v r. 1960 klesá pouze na úroveň roku 1958; dováží se 5,8 milionu tun v r. 1961 oproti 66 000 v r. 1960, ale to je stále příliš málo. Svět, který by se byl mohl mobilizovat, se i nadále nesmí nic dovědět o neštěstích socialismu na čínský způsob. Konečně pomoc potřebným, obětem kampaní, představuje méně než 450 milionů jüanů ročně, tj. 0,8 jüanu na osobu - když kilogram rýže dosahuje na volných trzích ceny 2 až 4 jüany... Čínský komunismus, jak se sám chlubí, byl schopen "hory přenášet" a zkrotit přírodu. Ale nechal kvůli tomu zemřít hlady budovatele ideálu.

   Mezi oživením v srpnu 1959 a 1961 se vše odehrává tak, jako kdyby otupělá strana sledovala divadlo zkázy a přitom nebyla schopna reagovat. Bylo příliš nebezpečné kritizovat "Velký skok", který Mao prosazoval celou svou vahou. Situace se však zhoršovala natolik, že se Liu Šao-čchimu, "druhému muži" režimu, podařilo přimět předsedu strany k defenzivě a vnutit mu téměř návrat k "mírné" kolektivizaci před vytvářením lidových komun: soukromé záhumenky, vesnické trhy, živnostenské podniky, dekoncentrace na úrovni pracovních brigád (odpovídajících bývalým vesnicím), řízení rolnických aktivit. To umožnilo rychle se vymanit z hladomoru. Nikoli však z bídy: všechno to probíhalo, jako kdyby zemědělská výroba, která rostla dost značně v době mezi r. 1952 a 1958, byla připravena o své nadšení na dvě desetiletí: důvěra se nemohla vrátit, dokud "bylo ještě horké lůno" (Mao, lidové komuny), z něhož vytryskla gigantická pohroma let 1959 - 1961. Hrubá hodnota zemědělské výroby se sice v letech 1952 - 1978 zdvojnásobila, ale zároveň stoupl počet obyvatel z 574 milionů na 959 milionů a podstatná část z malého nárůstu na jednoho obyvatele musela jít na účet skvělých padesátých let. Pro většinu výroby platilo, že musela počkat nejméně do r. 1965 (1968 - 1969 v Che-nanu), aby v té době dosáhla úrovně z r. 1957 (v hrubé hodnotě). Konečná zemědělská produktivita byla postižena daleko více: Velký skok vpřed a jeho nestoudné plýtvání vstupy způsobily její pokles téměř o jednu čtvrtinu. Bylo třeba počkat do r. 1983, kdy bylo globálně dosaženo úrovně efektivity z r. 1952. Všechna svědectví z doby kulturní revoluce potvrzují velkou bídu venkova, který byl neustále na prahu podvýživy, bez jakéhokoli nadbytku (pokladem rodiny mohla být pouhá láhev oleje), a který se stal v důsledku traumatu, způsobeného Velkým skokem, mimořádně skeptický vůči propagandě režimu. Nepřekvapí tudíž, že to jsou právě drobní rolníci, kteří nadšeně odpovědí na liberální reformy Teng Siao-pchinga a stanou se hlavním nositelem snah o znovuzavedení tržního hospodářství v Číně, a to přesně dvacet let po zavádění lidových komun.

   Avšak katastrofa let 1959 - 1961, ono "velké tajemství režimu", k jehož zapírání přispělo tehdy mnoho zahraničních návštěvníků Číny, však nebyla jako taková nikdy uznána. Liu zašel hodně daleko v lednu 1962, když před omezeným počtem účastníků konference stranických kádrů prohlásil, že hladomor byl ze 70 % dílem lidských omylů. Tehdy nebylo možné zajít ještě dále a obžalovat přímo Maa. Nicméně po jeho smrti a po vydání "konečného verdiktu" KS Číny v r. 1981 o jejím bývalém šéfovi uniká "Velký skok" nadále jakémukoli, především veřejnému odsouzení.

 

Skrytý gulag: lao-kaj

   Almary čínského komunismu jsou nepochybně plné mrtvol, ale nejúžasnější je, že se podařilo skrývat je tak dlouho před zraky světa. Obrovská lednice, jakou je souostroví koncentračních táborů, není výjimkou z pravidla. Čítá více než tisíc vězeňských středisek, o kterých není často ani zmínka v dílech věnovaných Čínské lidové republice, a to ani v dílech detailních nebo relativně nedávno vydaných. Je pravda, že se represivní aparát uměl maskovat: neodsuzoval k "věznění" nebo k "nuceným pracím" (to by příliš připomínalo starý režim), ale k "reformování" nebo k "převýchově" prací. Hlavní internační místa se dosti logicky vyskytují maskována za státní podniky: je tudíž třeba vědět, že "průmyslová barvírna v Ťing-čou" (jediné označení na dveřích) není nic jiného než vězení čís. 3 provincie Chu-pej nebo že "čajová farma Jing-te" odpovídá pracovní nápravné jednotce čís. 7 provincie Kuang-tung. Samotné rodiny píší pouze na anonymní poštovní schránku. V éře maoismu bylo pravidlem, že návštěvy byly zakázány během celého vyšetřování (běžně trvalo déle než rok). Blízcí příbuzní nebyli často ani vyrozuměni o místě věznění nebo o úmrtí vězněného, zvláště ne v době kulturní revoluce - a když ano, tak za dlouhou dobu poté: děti bývalého prezidenta republiky Liu Šao-čchiho, umístěného v jednom utajeném vězení, se dozvěděly o jeho smrti (listopad 1969) teprve v srpnu 1972; mohly tehdy navštívit svou matku, uvězněnou jako on od srpna 1967. Během svého nepříliš častého putování "po světě" se měli vězňové chovat nenápadně, měli být neviditelní. Jelikož byli zvyklí chodit s hlavou skloněnou všude mimo svou celu a mlčet, dostávají na jednom nádraží tyto podivné pokyny: Ve vlaku se chovejte normálně. Je zakázáno, opakuji, je zakázáno sklánět hlavu. Pokud už někdo musí jít na toaletu, ať se obrátí na strážného: zaťatou pěstí se vztyčeným palcem. Kouření a mluvení je dovoleno. Žertovat se nesmí. Stráže mají příkaz střílet.

   Svědectví bývalých vězňů byla po dlouhou dobu velmi vzácná: na jedné straně, jak uvidíme, bylo za Maovy vlády velmi obtížné a zřídkavé opustit vězeňský svět; na druhé straně musel na svobodu propuštěný vězeň obvykle pod hrozbou nového uvěznění slíbit, že se nebude zmiňovat o ničem, co během věznění strpěl. A právě proto to byli především cizinci - zanedbatelná část vězněných -, kdo poskytli velkou část vyprávění, jež do dneška představuje podstatnou část našich informací: právě oni, chráněni svými vládami, mohli často vyjít z vězení živí. Někteří byli výslovně pověřeni posláním podat svědectví o utrpení armády stínů, s níž se po určitou dobu stýkali. To byl případ Jeana Pasqualiniho (jehož čínské jméno bylo Bao Žuo-wang): jeden z jeho spoluvězňů mu vysvětlil, proč jeho druhové tak bděli nad jeho zdravím a bezpečností: "Všichni tito muži... a uvědomme si, že nikdo z nich, včetně mne, se nikdy nedostane ven z vězení. To je smlouva na celý život. Ty jediný, Bao, jsi jiný. Je možné, že ty jednou vyjdeš ven otevřenými dveřmi. To se může podařit cizinci, ale nikomu z nás. Ty jediný budeš schopen o tom hovořit, pokud odtud vyjdeš. A právě proto jsme tě chtěli udržet na živu Bao (...) dokud tady budeš s námi, budeš žít. To ti mohu slíbit. A jestliže tě převezou do jiných táborů, najdeš tam další vězně, kteří budou smýšlet tak jako my. Jsi vzácný náklad, bráško!"

 

Nejlidnatější vězeňský systém všech dob

   Lao-kaj znamená být nikde... V té černé díře zahrabe Maovo zářivé slunce desítky milionů jednotlivců (50 milionů celkem až do poloviny 80. let, podle Harryho Wu jde však pouze o řádový údaj). A mnoho z nich tam zahyne: pokud zkombinujeme ony dva odhady Jeana-Luca Domenacha (na deset milionů vězňů v průměrném roce - což představuje 1 až 2 % čínské populace v závislosti na jednotlivých letech - a s ohledem na 5 % roční úmrtnost), pak by na dvacet milionů Číňanů zemřelo ve vězení, z nich asi 4 miliony během hladomoru v době Velkého skoku mezi rokem 1959 a 1962 (ale návrat k "normálním" přídělům - které již byly samy o sobě minimální - nastal někdy až do r. 1964). Po mimořádném svědectví Jeana Pasqualiniho jsou to dvě nedávné studie (od Wua a Domenacha), jež od nynějška umožňují celkový pohled na nejméně známý ze tří velkých světů koncentračních táborů tohoto století.

   Jako každý svět má i on svůj rozsah, uspořádání (v každém případě až do r. 1978, roku první velké propouštěcí vlny) a také rozmanitost. Rozmanitost vězňů: 80 % tvoří "političtí vězni" kolem r. 1955 (ale mnohé delikty obecného práva lze od té doby rekvalifikovat na politické - to zpřísňuje trest), dobrá polovina jich je na začátku následujícího desetiletí, ale kolem roku 1971 tvoří asi dvě třetiny vězňů odsouzení pro "delikty obecného práva": naznačuje ochladnutí lidových vrstev vůči režimu a také nárůst kriminality v atmosféře politické nestability. Rozmanitost forem internace: centra "prevence", vězení (mezi nimi jsou některá velmi specifická zařízení pro sesazené vedoucí představitele), lao-kaj ve vlastním slova smyslu a pak "zmírněné" formy deportace, jako lao-ťiao ťiou. Vězeňská centra představují síto pro vstup na vězeňské souostroví; je jich asi 2 500, nacházejí se ve městech, obžalovaní se tam podrobují vyšetřování, jež trvá různě dlouhou dobu (může trvat i několik desetiletí!); často se zde také mohou odpykávat tresty kratší než dva roky. Vězení, kde není umístěno více než 13 % vězňů, je méně než jeden tisíc a obecně jsou přímo závislá na centrálních úřadech; mají podobnou úlohu jako u nás "vězení s nejvyšší ostrahou", kde jsou umístěni vězni se zostřeným dohledem, odpykávající si nejtěžší tresty (zvláště rozsudky smrti s dvouletým odkladem, bizarnost čínského práva, která je ve většině případů vysvětlována jako milost z důvodu "upřímné převýchovy"), a dále tzv. "citliví" vězňové (vysocí funkcionáři, cizinci, duchovní, disidenti, špioni atd.); životní podmínky jsou velmi rozdílné, mohou být ucházející (vězení č. 1 v Pekingu, kde se jí dosyta, kde se leží na kavalci a nejenom na fošně - "sen" pro ty, kdo tam přicházejí odjinud ze souostroví -, je vzorovým zařízením, které navštěvují zahraniční hosté); ale mimořádně přísná disciplína, obtížnost nucené průmyslové práce, intenzita ideologického působení vedou vězně často k tomu, že požadují své odeslání "na čerstvý vzduch", do nějakého velmi přikrášlovaného pracovního tábora.

   Velké množství vězňů se tedy nachází v rozlehlých pracovních táborech, rozprostřených po celé zemi, ty největší a nejlidnatější jsou rozmístěny v oblastech polopouští severního Mandžuska, Vnitřního Mongolska, Tibetu, Sin-ťiangu a především v Čching-chaji, oné skutečné "vězeňské provincii", svým způsobem jakési čínské Kolymy se žhavým podnebím v létě a ledovým v zimě... Zdejší tábor č. 2 sice nepatří se svými nejméně 50 000 deportovanými k největším v Číně. Tábory vzdálených regionů na západě a na severovýchodě jsou pověstné svou tvrdostí, ale globálně je pracovní rytmus daleko větší zátěží ve vězeňských továrnách městských zón než na velkých trestních státních farmách. Vězni, závislí v zásadě na provinční nebo městské správě (Šanghaj a její síť, rozčleněné do četných provincií), pocházejí geograficky z téhož regionu (tibetské vězně nenajdete ve východní Číně); na rozdíl od SSSR se tábory integrují do lokální nebo regionální ekonomické strategie a pouze příležitostně se podílejí na projektech celostátního dosahu, jako byla "železnice přátelství", vedoucí směrem do sovětské Kirgizie, jejíž dokončení bylo přerušeno na dobu třiceti let v důsledku sovětsko-čínské roztržky...

   Populaci táborů je třeba rozdělit do tří skupin, jež mají značně rozdílný statut. Nejpodstatnější a neustále přítomnou masu tvoří ti, kdož jsou za Maa určeni pro lao-kaj ve vlastním slova smyslu, což lze vyjádřit jako "výchova prací". Tito vězni odsouzení ke střednědobým a dlouhodobým trestům jsou organizováni vojensky (eskadrona, prapor, rota atd.); ztratili svá občanská práva, nedostávají mzdu a návštěvy smějí přijímat pouze zřídkakdy. Ve stejných táborech, ale méně často ve speciálních zařízeních, se nacházejí ti, kdo jsou určeni "k převýchově prací" neboli lao-ťiao. Jedná se o formu administrativního věznění, vytvořenou v srpnu 1957, když vrcholila kampaň proti pravičákům; ta poněkud formálně upravuje paralegální praktiky bezpečnosti. Oběti nejsou odsouzeny (takže neexistuje stanovená doba jejich věznění), neztrácejí svá občanská práva (ale v táborech neexistují volební místnosti) a dostávají malou mzdu (její podstatná část je však strhávána na jídlo a přístřeší). Pochybení, jež se jim kladou za vinu, jsou dosti lehká a jejich pobyt v lao-ťiao v zásadě nepřekračuje několik let; velmi naléhavě se jim však připomíná, že mnohé závisí na jejich postoji... Disciplína, podmínky věznění a práce v rámci lao-ťiao jsou ve skutečnosti velmi blízké podmínkám lao-kaj, ale státní bezpečnost zachází se všemi stejně.

   Poněkud "privilegovanější" jsou "povinně umístění profesionálové" v ťue-jie, někdy nazýváni "svobodní pracující". Tato svoboda je omezená, neboť nemají právo opustit své pracoviště, nejčastěji tábor, a když, tak na propustku jednou či dvakrát do roka. Zachází se s nimi sice lépe, jsou o něco lépe placeni než v lao-ťiao, mohou si přivést rodinu nebo se oženit, avšak žijí v polovězeňských podmínkách. Ve skutečnosti se jedná o "síto snižující tlak v táborech", kde jsou umístěni "svobodní" často na zbytek svého života: až do 60. let 95 % zachráněných z lao-kaj bylo přidělováno do tüe-jie a 50 % ještě na začátku 80. let, jakož i 20 - 30 % bývalých vězňů z lao-ťiao. Jelikož byli odtrženi od svého původního prostředí, ztratili svá zaměstnání a právo bydlet ve městě, obvykle byli rozvedení (manželka je stále úřady nabádána, aby opustila "zločince"), doživotně podezřelí, protože pochybili, přičemž nejsmutnější je, že často nemají kam jít, tak obvykle rezignovaně přijímají svůj úděl... Vzhledem k tomu, že už nemají v co doufat, vzbuzují soucit dokonce i u vězňů lao-kaj: "Svobodní pracující, s nimiž jsme se začali setkávat, tvořili smutnou skupinu. Člověk by řekl, že byli ve vězení jako lidé, kteří v něm bydlí. Byli líní, nezkušení a špinaví. Zcela zřejmě usoudili, že už nic nestojí za námahu, a v jistém smyslu měli i pravdu. Byli neustále hladoví, podléhali rozkazům dozorců a stráží a v noci byli uzamykáni právě tak jako my ostatní. Jediný rozdíl mezi naším a jejich údělem byl v tom, že mohli navštěvovat své rodiny. Nic dalšího pro ně neplatilo. Samozřejmě dostávali také mzdu, ale museli ji vydat za stravu a oděvy, které už nebyly dárkem od vlády. Tito svobodní pracující byli lhostejní k čemukoli, co je mohlo potkat." Za Maovy vlády představuje každý rozsudek velmi často odsouzení k doživotí.

 

Hledání "nového člověka"

   Neomezené věznění představuje základní rozpor se samotným slavnostně vyhlašovaným projektem vězeňského systému: totiž nápravou vězně samého, jeho proměnou v "nového člověka". Skutečně, říká Jean-Luc Domenach, systém velmi hlučně vyhlašuje, že "věznění není trestem, ale příležitostí pro zločince, aby se ´rehabilitoval´". Interní dokument bezpečnosti upřesňuje proces, do něhož je nutno angažovat obviněného: "Nelze se podřídit zákonu, pokud nejprve neuznáme své zločiny. Uznání vlastních zločinů je nutnou předběžnou podmínkou, podřízení se zákonu je počátkem nápravy. Uznání a podřízení jsou dvě první lekce, které je třeba vštěpovat vězni a mít je na mysli v průběhu celého procesu nápravy": jakmile se naruší vězňova získaná minulost, mohou do něho začít pronikat "správné ideje": "Je rozhodně nutné nastolit čtyři základní výchovné principy - tak aby byly politické myšlenky zločince vedeny správným směrem: marxismus-leninismus, víra v maoismus, komunistickou stranu, demokratickou diktaturu lidu." V důsledku toho jsou vězeňská zařízení především místy vzdělávání pro "tyto špatné žáky", zmatené a poněkud pomalu chápající, za něž byli vězňové považováni. "Vítáme naše nové soudruhy žáky!", tak zněl nápis na transparentu, který vítal Pasqualiniho v jednom z pracovních táborů. Studium je vše, ovšem bez zbytečných slov: během celého období vyšetřování představuje nejméně dvě hodiny denně, večer po večeři, na cele; jestliže však "pokrok" některých vězňů není uspokojující, nebo také během politických kampaní, výuka se může protáhnout na celé dny, týdny, ba i na celý měsíc. V mnoha případech slouží období "nonstop" výuky, trvající dva týdny až tři měsíce, jako integrační stáž do vězeňského světa. Zasedání probíhají podle mimořádně strnulého rituálu, během něhož je důrazně zakázáno vstávat (a i v případě, že chce někdo změnit pozici vsedě, je třeba si vyžádat svolení), bavit se... a spát, toto pokušení je neustálé, zvláště jestliže jste během dne vykonávali namáhavou práci. Pasqualini, vychovaný katolicky, byl překvapen, že se setkává s meditací, zpovědí a pokáním, povýšenými na marxisticko-leninské praktiky - hlavní rozdíl spočíval v povinně kolektivním a veřejném provádění těchto aktů: cílem není vytvořit pouto mezi člověkem a Bohem, ale to, aby se individuum rozplynulo v mase naprosto podřízené straně. Pro zpestření požitků se zasedání, věnovaná náboženskému vyznání (jsou povinná a velmi podrobná) nějakého vězně, střídají s komentovaným čtením z Žen-min-´ž-pao (během kulturní revoluce to budou díla předsedy Maa - svazek Citátů musí u sebe každý neustále nosit) nebo "diskuzemi" o nějaké události, považované za námět pro výchovu.

   Ve všech případech je ale cíl vždy stejný: dosáhnout popření osobnosti. Vedoucí cely, sám také vězeň, a dost často bývalý člen KS, zde sehrává základní úlohu: "Neúnavně nás vtahoval do skupinových diskuzí nebo do příběhů plných morálních principů, jež je třeba dodržovat. Všechna ostatní témata, jimiž by se mohl náš duch rozptýlit - rodina, jídlo, sporty, zábava nebo samozřejmě sex -, byla absolutně zakázaná. "Před naší vládou se musíme společně učit a navzájem se sledovat," tak znělo heslo, napsané všude ve vězení. Je třeba pykat, uznat, že jsme jednali chybně, protože jsme špatní: "Ať již jsme patřili ke kterékoli kategorii, spáchali jsme své zločiny proto, že jsme měli zlé myšlenky," ujišťuje nás vedoucí cely. A jestliže jsme byli takoví, pak bylo pochybení způsobeno tím, že jsme se nakazili kapitalistickými, imperialistickými, reakčními myšlenkami: veškeré delikty jsou v poslední analýze politickými delikty ve společnosti, kde politice nic neunikne."

   Řešení je jednoduché: změnit myšlenky, a protože je v Číně rituál neoddělitelný od srdce, přijmout formu, jež z vás učiní revolucionáře navíc v dělnických modrácích, snad dokonce revolucionáře, jako byl Lej Feng, onen voják nadšený tím, že je kolečkem bez vlastního mozku ve službě věci, a který měl to štěstí, že ho ve službě přejeli a kterého v 60. letech maršál Lin Piao uváděl jako následováníhodný příklad: "Vězeň se rychle naučí hovořit v nezávazných heslech. Nebezpečí se skrývá v tom, že nakonec bude uvažovat pouze v heslech. Většina tomu podlehne."

 

Moč a dialektika

   Jednoho chladného a větrného večera jsem opustil celu v hodině studia, abych se vymočil. Do obličeje mne udeřil ledový severovýchodní vítr, přešla mne chuť přeběhnout oněch dvě stě metrů, jež mne dělily od záchodků. Ušel jsem několik kroků směrem ke skladišti a vymočil se na zeď. Konečně, kdo by mne v té tmě mohl vidět, říkal jsem si.

   Mýlil jsem se. Sotva jsem se vymočil, někdo mne vší silou nakopnul do zadku. Když jsem se otočil, rozpoznával jsem jen siluetu postavy, ale hlas patřil jednomu ze strážců.

"Takže vy neznáte pravidla dodržování hygieny?" zeptal se. "Kdo jste?"

   Řekl jsem mu své jméno a na lekci, která následovala, nikdy nezapomenu. (...)

"Uznávám, že jsem udělal chybu, dozorčí, ale to, co jsem udělal, je pouze porušením vězeňského řádu, zatímco vy, vy jste porušil zákon. Příslušníci správy nemají právo bít vězně. Fyzické násilí je zakázáno."

   Nastal okamžik ticha, v němž silueta uvažovala a já jsem očekával jen to nejhorší.

"To, co říkáte, je pravda, Bao," řekl klidně, ale odměřeně. "Jestliže přiznám, že jsem se dopustil omylu - a zmíním se o této otázce během našeho příštího sebekritického zasedání (zasedání dozorců) -, budete ochoten vrátit se do své cely a sepsat mi vaši úplnou zpověď?"

   Byl jsem překvapen jeho reakcí. A také dojatý, neboť jsem se setkal s dozorcem, který uznal svou chybu před vězněm! (...)

"Ano, samozřejmě, dozorčí, že to udělám."

   (...) Usedl jsem na své místo a začal připravovat svou zpověď.

   O několik dní později během týdenní kontroly svědomí jsem ji přečetl nahlas tak, aby to slyšeli všichni v cele.

"Na první pohled, povrchně, se může zdát, že to, co jsem učinil, není příliš závažné," dodal jsem, když jsem dočetl, "ale podíváme-li se na věci zblízka, můj čin ukazuje, že nerespektuji poučení správy a že vzdoruji nápravě. Když jsem takto močil, dopouštěl jsem se zákeřného šíření svého hněvu. Byl to akt plný podlosti. Bylo to, jako bych plivnul do tváře správy, a domníval jsem se, že mne nikdo nevidí. Nemohu jinak než požádat správu, aby mne co nejpřísněji potrestala."

   Zpověď byla poslána dozorci Jangovi a já čekal. Již jsem se chystal a dodával si odvahy, že budu muset vytrpět další pobyt ve vězení. Dva večery nato vstoupil Jang do cely i s rozsudkem.

"Před několika dny," řekl, "se jeden z vás domníval, že stojí nad zákonem, a dopustil se vážné chyby. (...) Pro tentokrát to považujeme za vyřízené, ale nedomnívejte se, že se dostanete z nepříjemností tím, že napíšete omluvný dopis."

 

   Nebylo to jen ono domnělé "vymývání mozku", popisované některými lidmi ze Západu: v podstatě nic mimořádně rafinovaného, spíše hrubé vnucování primitivní ideologie, která má o to více odpovědí na všechno, oč je zjednodušenější. Především se jedná o to neponechat vězni ani nejmenší šanci vyjadřovat se samostatně. K tomu lze uplatnit četné prostředky. Mezi ty nejoriginálnější patří systematicky udržovaná podvýživa (viz níže uvedený text), která oslabuje odolnost a také vnitřní život, a oproti tomu neustálé nasycování ortodoxním poselstvím v podmínkách, kdy nedisponujete ani volným časem (studium, práce, dřina naplňují zcela každý den), ani kouskem intimního prostoru (přeplněné cely, po celou noc rozsvícené světlo, velmi málo povolených osobních projevů) a ani pochopitelně co nejmenší volností vyjádřit originální názor: veškerá vystoupení v diskusi jsou podrobně zaznamenávána a zakládána do spisu každého vězně. Pasqualinimu přišlo draho, že v r. 1959 vyjádřil mírný nedostatek nadšení pro čínskou intervenci v Tibetu. A další originalita spočívala v delegování co největší části ideologické práce na další vězně, což ukazuje na velkou účinnost systému. Vzájemné slídění, vyhodnocování pracovních výsledků svých druhů (a z toho vyplývající stanovení přídělů), vyjadřování se ke stupni "nápravy" u vězňů majících naději na osvobození a především kritika druhů z cely se provádí tak, aby druhé nutila k naprosté sebekritice a bylo tak prokázáno, že já sám postupuji vpřed.

 

Potravinová zbraň

   A pak zde bylo ještě jídlo - jediná podstatná věc, největší radost a nejsilnější motivace v celém vězeňském systému. Měl jsem tu smůlu, že jsem přišel do Aleje mlh nad trávou pouhý měsíc po zavedení přídělů jako oficiální součásti výslechů. Ona zoufale hubená a vodnatá kukuřičná krupice, malé tvrdé placky wo´tou a plátek zeleniny se staly středem našeho života a základním objektem naší nejhlubší pozornosti. Vzhledem k tomu, že se příděly v této podobě nadále podávaly a my hubnuli, naučili jsme se pojídat každé sousto s nekonečně drobným ukusováním, aby zážitek trval co nejdéle. Kolovaly zoufalé pověsti a klepy o kvalitě a bohatosti jídla v pracovních táborech. Později jsem se dověděl, že to byl často předem připravený podvod vymyšlený těmi, kdo nás vyslýchali, aby dovedli vězně snadněji k doznání. Za jeden rok takovéto diety jsem byl ochoten připustit cokoli, jen abych dostal více jídla.

   Nedostatek jídla byl obdivuhodně promyšlen: dostávali jsme tolik, abychom zůstali na živu, ale nikdy dost, abychom zapomněli na svůj hlad. Po dobu těch patnácti měsíců v centru výslechů jsem jedl rýži pouze jednou a maso nikdy. Šest měsíců po mém zatčení jsem měl zcela ploché břicho a začínal jsem mít klouby charakteristicky poraněné jen v důsledku kontaktu s tělem souseda na společném loži. Kůže na mých hýždích visela jako prsa stařeny. Zrak se mi kalil a ztrácel jsem schopnost soustředění. Dosáhl jsem rekordu v karenci vitaminů, když jsem byl schopen ulámat si nehty na palcích u nohy rukou, aniž bych použil nůžky na nehty. Začaly mi vypadávat vlasy.

   "Život nebyl až tak strašný," řekl mi onehdy Loo. "Měli jsme rýžové jídlo jednou za čtrnáct dní, skutečný bílý chléb vždy koncem měsíce a kousek masa o velkých svátcích, jako je Nový rok, 1. květen a 1. říjen. Nebylo to tak špatné."

   Ta změna byla způsobena tím, že na inspekci do vězení přišla lidová delegace v období "sta květů". Byli otřeseni, když viděli, jak vězňové jedí podle chuti. Bylo neúnosné, podle jejich závěru, aby kontrarevolucionáři - odpad společnosti a nepřátelé lidu - požívali vyšší životní úrovně než mnozí vesničané. Od listopadu 1957 se již neobjevila rýže, maso ani obilná mouka ve svátečních dnech.

   Jídlem jsme byli posedlí do té míry, že jsme z toho bláznili v tom smyslu, že jsme byli ochotni udělat cokoli. Bylo to vynikající klima pro výslechy. Všichni jsme začali požadovat, aby nás odeslali do pracovních táborů. Nikdo neopustil Alej mlh nad trávou, aniž by to neupřesnil pěkně písemně. Dokonce tam byla uvedena taková oficiální formulace: "Žádám Vás, abyste mi povolili prokázat pokání nad mými chybami tím, že budu pracovat v táborech."

   Ať byly podmínky, které jsme měli později v táborech vydržet, jakkoli nesnesitelné, mohl nám kdokoli z dozorců bez zalhání říci, že jsme zde jen proto, že jsme o to požádali.

 

   Další nátlakové prostředky na vězně jsou klasičtější. Svitek tabáku je příslibem shovívavosti, pokud člověk přizná všechny své "zločiny", pokud se vzorně chová, pokud aktivně přispívá k "nápravě" svých druhů a také pokud udává své "komplice" nebo své vzdorovité spoluvězně (to je jeden z podstatných testů upřímnosti v procesu nápravy: "udávání druhých je vynikající metodou trestu"). Kanceláři, kde se konaly výslechy, vévodí transparent s nápisem: "Shovívavost k těm, kdo se doznají; přísnost k těm, kdo vzdorují; vykoupení pro ty, kdo získali zásluhy, odměny těm, kdo získali velké zásluhy." Mnozí vězňové odsouzení k těžkým trestům doufající, že dosáhnou prominutí několika let trestu, se projevují jako snaživí propagandisté. Problém však spočívá v tom - a Pasqualini uvádí několik příkladů -, že to nikdo neoplácí: to znamená, že jejich "dobré chování" nezabraňuje těžkému odsouzení, přičemž jsou tresty nejčastěji pronášeny pouze ústně (odsouzený je často nepřítomen vlastnímu procesu), takže "prominutí trestu" snižuje délku trestu na dobu, na niž byl vždy již předem stanoven. Jeden starý vězeň odhaluje další tajemství: "Komunisté se necítí být povinni dodržet slib, který dali svému nepříteli. Jako prostředku k dosažení svého cíle neváhají použít všemožné triky, jež jim mohou posloužit - a ty zahrnují hrozby a sliby. (...) A vzpomeň si na další detail: komunisté také nemají respekt k těm, kdo mění názor."

   Hůl je však bohužel mnohem pevnější. Zvýšení trestu zdaleka není výjimkou: ten, kdo neučiní doznání, kdo odmítá udávat ("skrývat informace před vládou je delikt zasluhující trest"), kdo pronáší heretické výroky, ten, kdo se odvolává proti svému odsouzení, prokazuje, že nepřijímá "vůli mas", ti všichni na sebe uvalí nová a těžká odsouzení: tak lze dospět od pěti let k doživotnímu vězení... A pak je tu ono zlo, které si působí vězni navzájem. "Kariéra" vedoucího cely, závislého na svých ovečkách, spočívá v tom, že se vrhne za podpory oportunistů na ty nejvzdorovitější. O stupeň výše je "zkouška" nebo "boj": není to nic spontánního - oběť vybírá ředitelství, místo (cela nebo dvůr), okamžik a intenzita jsou dány předem -, ale atmosféra se blíží (s výjimkou vraždy) rolnickým pogromům v době pozemkové reformy: "Naší obětí byl asi čtyřicetiletý vězeň obviněný z toho, že se dopustil lživé zpovědi. Byl to zuřivý kontrarevolucionář, řval do kartonové trouby jeden z dozorců. (...) Pokaždé když pozvedl hlavu, aby něco řekl - ať to bylo správné nebo mylné, nezajímalo nás to -, zahrnuli jsme ho obrovským hulákáním: ´Lháři!´, ´Hanba lidstvu!´. Nebo dokonce: ´Darebáku!´ (...) Zkouška trvala v tomto duchu až tři hodiny a s každou minutou jsme pociťovali větší zimu a hlad a stávali jsme se čím dál rozezlenější. Domnívám se, že jsme byli schopni ho roztrhat na cáry, jen abychom dostali, co jsme chtěli. Později, když jsem měl čas o tom uvažovat, jsem si uvědomil, že tou zkouškou jsme procházeli i my, že jsme se mentálně připravovali na akceptování postoje správy a projevili nadšený souhlas. ať měl muž, kterého jsme napadli, jakékoli zásluhy."

   Je pochopitelné, že za podobných podmínek obrovská většina vězňů vykazuje za nějakou dobu všechny vnější znaky podřízenosti. To pouze sekundárně souvisí s charakteristikou čínské identity: velká část francouzských válečných zajatců Viet Minhu, s nimiž zacházeli přinejmenším právě tak nelidsky a konfrontovali je právě s takovou politikou převýchovy, podstoupila tutéž cestu. Účinnost převýchovy závisela na spolupůsobení kombinace dvou mocných prostředků psychologického nátlaku: radikální infantilizace, strana a správa se stávají otcem a matkou, kteří znovu učí vězně mluvit, chodit (s hlavou skloněnou, v poklusu, dozorce je vede svým hlasem), kontrolovat chuť a hygienu atd., ve vztahu absolutní závislosti; splynutí ve skupině, která sleduje každé gesto, každé slovo, náhradní rodina v době, kdy je kontakt se skutečnou rodinou téměř zcela znemožněn, kdy jsou manželky vězňů nuceny k rozvodům a děti k tomu, aby se zříkaly svých otců.

   Jaký je tedy stupeň hloubky převýchovy? Mluvit v heslech, reagovat jako automat, to znamená současně se ničit, páchat "psychickou sebevraždu" a chránit se před nepříjemnostmi, přežít. Domnívat se, že je snadné zachovat si svou rezervovanost rozdvojením osobnosti, by bylo jistě příliš optimistické. Ale dokonce i ten, kdo nakonec začne Velkého bratra nenávidět, uvažuje spíše v pojmech užitečnosti než přesvědčení. Pasqualini může tvrdit, že v r. 1961 "byla jeho převýchova natolik úspěšná, že upřímně věřil tomu, co říkali dozorci", okamžitě však dodává: "Právě tak jsem ovšem věděl, že bylo v mém nejvyšším zájmu, aby mé chování co možná nejvíce odpovídalo duchu zákona." Opačným důkazem je tento ultramaoistický postoj vedoucího cely: aby se prokázal zápal pro práci a věrnost režimu, bylo třeba dožadovat se odchodu do zaměstnání, i když byla překročena osudná hranice -15 °C; bylo třeba vstávat dříve, než bylo nařízeno. Dozorce pak přestal s mravokárným kázáním, neboť je považoval "za zcela nevěrohodné" - a vězňům se ulevilo. Tak jako mnoho Číňanů tomu vězni tak trochu věřili, ale především se snažili o to nemít nepříjemnosti.

 

Zločinný, rozhodně zločinný

   Povšimněme si, že se nikdy neuvažuje o možnosti falešného obvinění nebo zproštění obžaloby. V Číně nejste zatčeni, protože jste se provinili, ale jste vinni, protože jste byli zatčeni. Vždyť také veškerá zatýkání provádí policie, orgán "lidové vlády" řízený komunistickou stranou, které předsedá Mao Ce-tung. Popírat opodstatněnost svého zatčení znamená vzdorovat revoluční linii předsedy Maa, a tím ještě více odhalovat svou skutečnou podstatu kontrarevolucionáře. Podle téhož uvažování, v případě odporu, byť pro sebemenší maličkost, i ten poslední dozorce uzavře rozhořčeně diskuzi: "Cože, ty se opovažuješ klást odpor lidové vládě!" Přijímat své zločiny, podřídit se všemu: toť jediná přijatelná cesta. V cele se k tomu mezi vězni dodává: "Jsi kontrarevolucionář. Všichni jsme kontrarevolucionáři, jinak bychom tu nebyli." V šílené logice tohoto mentálního systému fungujícího v uzavřeném kruhu musí obžalovaný sám uvést důvody svého zatčení ("Řekněte nám, proč jste zde," je často první věta, kterou vyšetřovatel položí.) a sám sepsat obžalobu, včetně odhadu "zaslouženého" trestu. Mezi tím se odehrávají následná přiznání (jakmile se objeví vážnější problém, je třeba začít od počátku), jež mohou vyžadovat měsíce práce a obsahovat stovky stran, pojednávající o desítkách let; nakonec dochází na výslechy, rozložené obvykle do delších období a celkově trvající až tři tisíce hodin: "Strana má dost času," jak se obvykle říká. Vyšetřovatelé často počítají s tím, že se vězňům nedovoluje spát (což je znásobeno nočními výslechy) a že se jim pohrozí těžkým trestem - ba dokonce popravou - nebo tím, že se zúčastní hrůzné návštěvy mučírny v době výkonu mučení, což se následně prezentuje jako návštěva "muzea".

   Fyzické násilí je samo o sobě zřídkavé, rozhodně od poloviny 50. let do kulturní revoluce; vše, co může připomínat mučení, bití a dokonce i urážky, je formálně zakázáno a vězňové to vědí: jedno "pochybení", a mají jedinečnou možnost otřást svým zařazením ve vězení. Takže zbývala jediná možnost uplatnění zastřeného násilí, které se nepřiznává: "zkouška" (v níž se toleruje bití, prováděné ostatními vězni), nebo věznění v hrůzných temnicích, málokdy větraných, jež jsou v některých případech tak úzké, že se v nich lze sotva protáhnout, a v nichž je vězeň obvykle spoután v řetězech nebo má neustále na rukou pouta (často má ruce spoutané za zády...), což prakticky znemožňuje hygienu i stravování. Vězeň, ponížený na úroveň zvířete, vyhladovělý, umírá v případě, že trest trvá déle než týden. Nasazování velmi těsných pout je nejčastěji praktikovaným "quasi mučením": bolest se brzy stává nesnesitelnou, ruce opuchají, nevyhnutelně dochází ke zjizvení: "Nasazovat speciální pouta a utáhnout je kolem zápěstí bylo rozšířenou formou mučení v Maových věznicích."

 

Vzdorovat Maovi

   Toho dne, kdy jsem se vrátil do nemocnice, mi dozorkyně přinesla násadku a lahvičku inkoustu:

"Začněte psát svá doznání! Vyšetřovatel čeká."

   Vzal jsem do ruky svitek papíru, který mi dal vyšetřovatel, a všiml jsem si, že místo bílých listů, jež jsem dostal v r. 1966, abych sepsal svůj životopis, byl na první straně rudý rámeček s titulem "Nejvyšší direktiva" a pod ním jeden Maův citát: "Mají pouze právo učit se a poslouchat; nemají právo promluvit ani jednat, dokud nejsou vyzváni." A dole na listě stálo: "Podpis zločince."

   Zmocnil se mne vztek, když jsem četl urážlivé slovo "zločinec", a rozhodl jsem se, že se tam nepodepíšu. Ale po chvíli uvažování jsem našel prostředek, jak využít situaci a oplatit to maoistům.

   Pod Maův citát jsem nakreslil jiný rámeček, který jsem rovněž nazval "Nejvyšší direktiva" a do něhož jsem vepsal jiný citát z Maa. Nepocházel z Malé rudé knížky, ale z jeho eseje O správném řešení rozporů mezi lidem. V citátu se pravilo: "Všude, kde se vyskytuje kontrarevoluce, ji musíme samozřejmě potlačit; dopustíme-li se omylu, musíme jej samozřejmě napravit." (. . .)

   Předal jsem papír dozorkyni a ještě to odpoledne jsem byl předvolán k výslechu.

   Až na vojáky se v místnosti nacházeli titíž muži, byli zachmuřilí - což jsem čekal, neboť jsem se rozhodl, že se budu bránit proti jejich právu obviňovat mne z předpokládané viny, ačkoli jsem byl nevinný. Aniž bych čekal, až mne vyzvou, uklonil jsem se přímo před portrétem Maa. Citát, který vybral vyšetřovatel a který jsem nahlas četl, zněl: "Proti honícím psům imperialismu a těm, kdo představují zájmy statkářů a reakční kliku Kuomintangu, musíme uplatnit moc diktatury a potlačit je. Oni mají pouze právo učit se a poslouchat. Nemají právo mluvit ani jednat, nejsou-li vyzváni."

   Papír, který jsem předal, se nyní nacházel před vyšetřovatelem. Když jsem usedl, udeřil pěstí do stolu a s pohledem upřeným na mne křičel:

"Co jste to tu napsal? To si myslíte, že s vámi jen tak žertujeme?"

"Váš postoj není seriózní," řekl starý dělník.

"Pokud nezměníte postoj," přisadil si mladý dělník, "nikdy odtud neodejdete."

   Aniž jsem stačil cokoli říct, odhodil vyšetřovatel mou zprávu s ostatními papíry na zem a vstal.

"Vraťte se do cely a začněte znovu!"

   Vstoupil dozorce a odvedl mne.

 

   Stávalo se také, že okovy byly upoutány vězňům na kotníky. Někdy se dokonce želízka připevnila na mříž okna, a to tak, že vězeň nemohl ani jíst a pít, ani chodit na záchod. Cílem bylo podrýt morálku jednotlivce tím, že byl degradován. (. . .) Vzhledem k tomu, že lidová vláda tvrdila, že odstranila veškeré formy mučení, nazývalo se to oficiálně "potrestání" nebo "přesvědčování".

   Cílem vyšetřování je získat doznání (které má ve skutečnosti platnost důkazu) a udání, která jim dodávají autenticitu "upřímnosti" a zároveň jim dávají smysl z hlediska policejního aparátu: zpravidla se tři udání rovnají zatčení a řetězec pokračuje... Až na několik zmíněných výjimek představují uvedené metody, určené k tomu, aby zlomily individuum, klasické policejní metody: porovnávání rozporů, tvrzení, že se ví o zatčeném vše, konfrontace jeho doznání a jiných přiznání s udáními. Těchto udání je dosaženo donucením nebo spontánně ("udavačské kanceláře" existují všude v ulicích měst) a jsou tak početné, že je velmi obtížné zatajit nějakou významnou část své minulosti. Předčítání udavačských dopisů, jež se ho týkaly, způsobilo, že byl zlomen Pasqualiniho odpor: "... Bylo to strašlivé odhalení. Mezi těmito stovkami stran se nacházely udavačské formuláře vyplněné kolegy, přáteli a nejrůznějšími lidmi, s nimiž jsem se setkal jednou nebo dvakrát (...) - kolik jen lidí, jimž jsem bez postranní myšlenky důvěřoval, mne zradilo!" Nien Čcheng, osvobozená v r. 1973, aniž se doznala (to bylo něco nevídaného, souviselo to s její mimořádnou odolností, ale také se zásahy, jež utrpěl právní a policejní systém za kulturní revoluce), byla pak po celé roky obklopena příbuznými, přáteli, žáky, služebnictvem, ti všichni spolupracovali s bezpečností a někdy to i přiznali; domnívali se totiž, že nemají na vybranou.

   Na konci procesu vyšetřování musí být "pravdivý román" o provinění, "vzniklý v koprodukci soudce a obviněného", který představuje "sémantické podvracení přesných faktů". "Zločin" musí skutečně navazovat na reálný život (účinnější je, když tomu alespoň trochu věří jak žalobce, tak i obviněný, ale především to umožňuje začlenit "spolupachatele"), ale zcela paranoicky přeinterpretovaný, jako výraz radikální a vzteklé opozice: v tomto smyslu představovala zmínka v dopise do zahraničí o snížení přídělů obilnin v Šanghaji v době Velkého skoku důkaz o špionáži - i když byly tyto údaje publikovány v oficiálním tisku a znala je celá zahraniční komunita ve městě.

 

Zříci se své osobnosti

   Netrvá dlouho, aby vězeň ztratil sebedůvěru. Během lez zdokonalila Maova policie své metody výslechu a dosáhla takového stupně rafinovanosti, že bych se vsadil s kýmkoli, ať by byl Číňan nebo ne, že jim neodolá. Cíl těchto metod nespočíval tolik v tom, že byste měli vymyslet neexistující zločiny, ale spíše v tom, abyste přiznali, že obyčejný život, který jste vedli, byl prohnilý, plný provinění a zasluhující trest, protože neodpovídal jejich vlastní, tj. policejní koncepci života. Základ jejich úspěchu spočíval v beznaději, v tom, že vězeň pochopil skutečnost, že je vydán naprosto a navždy a bez jakékoli naděje na pospas svým žalářníkům. Nemá možnost se nijak bránit, neboť jeho zatčení je důkazem jeho provinění. (Během mých roků věznění jsem poznal muže, který byl skutečně zatčen omylem - jmenoval se stejně jako jedna hledaná osoba. Za několik měsíců přiznal všechny zločiny oné druhé osoby. Když byl omyl odhalen, bylo pro úřady nesmírně obtížné přesvědčit ho, aby se vrátil domů. Cítil se příliš vinen.) Vězeň nemá právo na proces, pouze na dobře připravenou, zhruba půlhodinovou ceremonii, nemá právo konzultace s právníkem, ani se odvolávat v západním smyslu toho slova.

 

   Jakmile je vynesen rozsudek, je vězeň odeslán do pracovního tábora (státní statek, důl, továrna). A i když školení v odlehčené formě pokračuje, a aby "důkaz" zcela nezrezivěl, dopadá na chybujícího jen čas od času, neboť podstatné je nyní pracovat: při "nápravě prací", přičemž přinejmenším jeden z těchto dvou pojmů není v ničem hypotetický. Člověk je vnímán především podle své schopnosti vydržet dvanáct hodin dřiny o to víc vyčerpávající, že režim dvou více než lehkých jídel denně je tentýž jako ve vězeňském středisku. Lákadlo od této chvíle představuje příděl jídla pro "výkonného pracovníka", který ho nutí překračovat normu, jež je zcela jasně vyšší než norma "civilistů". Takto individualizované výsledky jsou zaznamenávány na celách nebo v rámci osazenstva místnosti: zde vznikají soutěže kolektivů (nazývané "vypouštění sputniků" na konci padesátých let...) v tom, kdo nejvíce zblbne (šestnáct až osmnáct hodin bez přestání), a to k velké radosti všeho osazenstva. Dny odpočinku neexistují až na velké svátky, kdy však je přese všechno třeba snášet nekonečná politická kázání. Oblečení je velmi nedostatečné: vězni jsou často celé roky oblečeni v oděvu, který měli na sobě v okamžiku svého zatčení; zimní kabáty se vydávají pouze v táborech severního Mandžuska, v oné čínské Sibiři, kde řád počítá s poskytnutím jednoho spodního prádla... za rok.

   Průměrný potravinový příděl se pohybuje mezi dvanácti a čtrnácti kilogramy obilí měsíčně (ale vězni známému jako "flákač" lze snížit příděl až na devět kilogramů): je to méně než na francouzských galejích v období restaurace nebo dokonce v sovětských táborech a zhruba tolik jako ve vietnamských táborech v letech 1975 - 1977. Nedostatek vitaminů nebo proteinů je na pováženou: téměř žádné maso, žádný cukr, ani olej, málo zeleniny nebo ovoce. To způsobuje časté krádeže potravin, což je záminkou k přísným trestům, nebo se na statcích provozuje také "sebevyživování" (vyhledávání drobných zvířat - například krys, jež se jedí sušené - nebo poživatelných rostlin). Lékařská péče je minimální (do určité míry se vyskytnou opatření v případě nakažlivých nemocí) a ti, kdož jsou příliš slabí, příliš staří, příliš zoufalí, jsou odesíláni do skutečných umrlčích táborů, kde hladové příděly způsobí jejich rychlou smrt. Jediným skutečně pozitivním bodem ve srovnání s vězeňskými centry je pružnější disciplína a odolnější, méně ustrašení vězni, spontánně ochotnější porušovat nařízení, jakmile se stráže otočí zády, a zároveň formálně oddaní vnucenému zakódovanému vyjadřování a chování: je to prostředí lidštější pro život a je zde možné počítat s určitým minimem solidarity.

   Postupně jak vězeň pokračuje v kariéře v rámci systému "lao-kaj", což je jeho velkou originalitou - ztrácí se akcent, kladený na převýchovu. Zde se však protínají dráhy jednotlivce a celé země: po fázi "zdokonalení" lao-kaj (1954 - 1965), kterou prožijí miliony vězňů proměněných ve snaživé žáčky, kteří se usměrňují v sebedisciplíně téměř bez vnějšího zásahu a příležitostně se stávají dobrými a věrnými vězněnými komunisty, se začalo všechno rozpadávat, upadat, zevšedňovat. To se shodovalo jednak s příchodem stále masivnějšího obecného práva, někdy velmi mladého, a jednak i se všeobecnou demoralizací vedoucích kádrů režimu, což s sebou nesla kulturní revoluce. Pozvolna se uvolňoval vliv aparátu a mezi vězni vznikaly stále častěji gangy. Od té doby přestávaly být poslušnost a respekt vůči hierarchii automatické: zaměstnanci táborů mohli obojího dosáhnout buď ústupky, nebo novým uplatňováním násilí - a toto násilí se již neuplatňovalo vždy jednosměrně. Velkou obětí se stala v každém případě reforma myšlení, tato výchova k dobrovolnému otroctví. Neobsahoval však již projekt sám tento rozpor? Na jedné straně výzva k tomu pozvednout se nad sebe sama, zdokonalovat se a očistit se, připojit se k proletářské mase na pochodu k zářivým zítřkům. Na druhé straně neblahá realita celého života prožitého v zajetí, ať bylo toto snažení jakkoli naplněno, ale zřídkakdy ve skutečném osvobození, naopak v pronásledování pro neschopnost smýt dědičný hřích. Zkrátka, projev nekonečné dokonalosti, špatně zastírající absolutní zkostnatělost společnosti, vedené osudovostí - tou osudovostí zbloudění v jednom okamžiku, a ještě častěji osudovostí zrození. Je to tentýž nesnesitelný nelidský rozpor, který přispěl k vyvolání imploze společnosti kulturní revolucí, která tím, že nebyla vyřešena, způsobila její ztroskotání.

 

Poprava bez řádného rozsudku v lao-kaj

   Uprostřed všech se nacházel holič, spoutaný okovy. Kolem hrdla měl provaz, pevně připoutaný k opasku, který přidržoval jeho hlavu skloněnou. Jeho ruce byly spoutány za zády, stráže ho postrkovaly přímo na okraj lešení těsně před nás. Tam zůstal tiše stát, podobal se spoutanému kajícníkovi, zatímco z jeho nohou stoupala v obláčcích pára. Yen připravil proslov.

"Musím vám sdělit něco strašlivého. Nejsem šťasten, že to musím udělat, a rozhodně na to nejsem hrdý. Je to můj úkol a měl by vám být ponaučením. Toto zkažené vejce, jež stojí před vámi, bylo uvězněno v důsledku morálního prohřešku: mělo homosexuální vztahy s jedním chlapcem. Pro tento trestný čin byl odsouzen jen na sedm let.

   Později, když pracoval v papírně, se stále špatně choval a opakovaně kradl. Trest mu byl zdvojnásoben. Nyní jsme zjistili, že svedl mladého devatenáctiletého vězně - mentálně retardovaného vězně. Pokud by se to stalo ve společnosti, byl by přísně potrestán. Ale tím, že spáchal tento čin zde, zhřešil nejen morálně, ale pošpinil rovněž pověst vězení a velkou politiku nápravy prací. A právě proto a vzhledem k tomu, že své zločiny opakoval, přednese před vámi představitel lidového tribunálu svůj rozsudek."

   Muž v modré uniformě předstoupil a přečetl temný dokument, shrnutí trestných činů, jež končilo rozhodnutím lidového tribunálu: smrt s okamžitým vykonáním rozsudku.

   Všechno to proběhlo tak náhle, že jsem nestačil vnímat šok ani překvapení. Aniž muž v modré uniformě stačil pronést poslední slovo, byl holič mrtev. Strážce, který stál za ním, vytáhl obrovskou pistoli a vystřelil mu mozek. Déšť krve a mozkové hmoty se rozprskl do vzduchu a dopadl na ty z nás, kdo stáli v prvních řadách. Odvrátil jsem oči od ohyzdné siluety škubající sebou na zemi a začal jsem zvracet. Znovu se objevil Yen a opět promluvil:

"Nechť je to pro vás výstraha. Byl jsem pověřen říci vám, že od nynějška se nebude trpět v táboře žádná shovívavost. Ode dneška se morální zločiny budou trestat stejným způsobem. A teď zpátky do cel a diskutujte o tom, co se právě stalo."

 
 


Poslední fotografie




Archiv

Kalendář
<< červenec / 2021 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 40790
Měsíc: 757
Den: 23